Článek
Radniční schody na dolní fotografii zatáčí strmě vzhůru od vrcholu Nerudovy ulice s několika odpočivadly až na Hradčanské náměstí, jejich dolní částí zároveň vede hranice mezi Hradčany a Malou Stranou. Schodiště je dlouhé asi 100 metrů a jeho 127 schodů překonává výškový rozdíl asi 30 metrů. Název získalo v roce 1870 podle Hradčanské radnice, ta stojí v jejich horní části. Doporučuji si projít toto malebné pražské zákoutí, schody vedou částečně pod historickou hradčanskou zástavbou.
Dole na úpatí schodiště stojí vrcholně barokní socha sv. Jana Nepomuckého od Michaela Brokoffa. Netradičně zobrazený světec má u nohou dva andílky, jeden má prst na ústech na znamení mlčení, druhý drží kartuši s Karlovým mostem, odkud byl Jan Nepomucký svržen do Vltavy. Naposledy byla provedena oprava schodů v letech 1970–1971
Dům U Zlaté hvězdy je nárožní dům uzavírající na horním konci Nerudovu ulici. Nejprve to byl renesanční dům, okolo roku 1730 byl barokně přestavěn, dnes má klasicistní podobu. V 18. století jej vlastnila rodina Knapova, podle ní nesl tehdy název U tří horníků („bei drei Bergknappen“).
Hlavní průčelí domu uzavírající Nerudovu ulici je nejzdobnější se štukovými rostlinnými motivy. V přízemí jsou tři zaklenuté portály, v mansardové střeše tři vikýře, ve výrazně větším prostředním je reliéf Božího oka. Od roku 2000 zde sídlí hotel Golden Star Prague.
Všeobecně známou Nerudovou ulicí na Malé Straně se dnem i nocí, v létě i v zimě, prodírají davy turistů mezi zaparkovanými i projíždějícími auty po dlažbě z kočičích hlav. Nerudova ulice v prudkém svahu ústící v dolní části do Malostranského náměstí vznikla v období, kdy Přemysl Otakar II. v roce 1267 založil Malou Stranu. Ulice je součástí někdejší Královské cesty, tou chodil korunovační průvod českých králů od Královského dvora (dnes zde stojí Obecní dům na Náměstí republiky) přes Karlův most na Hrad.
Pro snazší stoupání koňských povozů se zde do dlažby vkládaly napříč ulicí krokve, tedy dřevené práhy, podle nich se dnešní Nerudova ulice v 17.–19. století nazývala Krokevní. Roku 1895 byla přejmenována po českém spisovateli a básníku Janu Nerudovi, tehdy byla na jeho rodném domě U Dvou slunců též odhalena pamětní deska.
Zdejší měšťanské domy s domovními znameními mají původ ve středověku, mají klenuté gotické sklepy a prošly renesanční přestavbou po požáru roku 1541. Domy dnes mají pozdně barokní nebo klasicistní fasády. Kvůli stavbě zdejších barokních paláců byly předchozí domy většinou zbořeny.
U Dvou slunců je řadový měšťanský dvojdům v ulici Nerudova, zadním traktem z poloviny 19. století sahá do souběžné Janské ulice. V domě žil v letech 1845–1857 Jan Neruda.
Toto rozšířené místo bylo ve středověku prostranstvím před Strahovskou branou na trase Královské cesty. Dům vznikl na začátku 17. století spojením dvou budov. Po třicetileté válce dům od roku 1650 vlastnil pekař Jan Toma, ten již užíval domovní znamení U Dvou slunců. Mezi lety 1673–1690 byl renesanční dům přestavěn na barokní, z té doby pochází kamenné domovní znamení.
Básník, prozaik a novinář Jan Neruda se proslavil nejen dílem Povídky malostranské, žil v tomto domě s rodiči v malé světnici s oknem do dvora, místnost byla oddělena přepážkou od jejich krámku s tabákem s dveřmi do ulice. Zajímavostí je, že matka Jana Nerudy Barbora mnoho let sloužila jako hospodyně Joachima Barranda, ten podle ní pojmenoval vzácného vyhynulého prvohorního mlže Babinka prima.
Dům U Bílé řepy vlevo má unikátní znamení, reliéf bílé řepy pochází ze 17. století. Původně bylo znamení malované, v minulém století bylo nahrazeno plechovou, plastickou řepou. Jedná se o jedno z mála zdejších zemědělských znamení.
V domě žil herec Josef Kemr, milovník Malé Strany, místní jej vídali se procházet v typickém dlouhém plášti.
Dnešní vzhled fasády tohoto domu je výsledkem klasicistní přestavby kolem roku 1840. Jedná se o průchozí dům, spojující Nerudovu ulici s Jánskou.
Dům U Červeného lva vpravo má gotické sklepení, v období renesance mezi lety 1580–1623 byl zvýšen o třetí patro s typickým štítem. Dnešní fasáda je z barokní přestavby dokončené 1734. Unikátní renesanční malované trámové stropy jsou v restauraci i hotelu.
Nad vchodem je barokní reliéf v kartuši s červeným lvem se zlatým pohárem, ten připomíná profesi majitele domu, ten byl zlatníkem.
V tomto domě se roku 1668 narodil malíř vrcholného baroka v Čechách Petr Brandl, jeho otec zde provozoval krejčovské řemeslo.
Dům tvoří funkční celek s domem U Zeleného raka, do přízemí domu U Červeného lva se vstupuje přes sousední dům.
Dům U Bílého anděla je historicky známý též jako U Zlatého prstenu. Po velkém požáru v roce 1541 byly zdejší dva domy spojeny v jeden. Jádro domu je renesanční s klenbami v přízemí a sklepení. Později byl barokně upraven, dnešní fasádu získal při klasicistních úpravách v 19. století. Na domě je umístěná pamětní deska s reliéfem a nápisem: Zde bydlel za univerzitních studií r.1866-1872 cestovatel africký Dr.Emil Holub.
Znamení anděla je v Praze časté, ten byl chápán jako ochránce domu a jeho obyvatel. Reliéf anděla byl často barevný a zdobený zlatem kvůli viditelnosti za šera. Podobně jako u mnoha dalších domů i tento vlastnil zlatník, odtud také název U zlatého anděla.
Okolo Bretfeldského paláce, nebo také U léta a zimy, zabočíme dolů k Jánskému vršku. Tento barokní palác, původně měšťanský dům o dispozici určené renesanční a raně barokní výstavbou okolo roku 1659, zakoupil v roce 1765 rektor Karlovy univerzity Josef Bretfeld a nechal jej přestavět.
Později již svobodný pán z Bretfeldu v paláci soustředil rozsáhlou sbírku knih a obrazů (později byly bohužel odvezeny do Vídně) a učinil z něj významné společenské středisko, konaly se zde hojně navštěvované plesy a koncerty. Mezi jejich významné hosty patřili také Wolfgang Amadeus Mozart či Giacomo Casanova.
Reliéf sv. Mikuláše se dvěma anděly na průčelí je dílem Ignáce Františka Platzera. Po smrti Josefa z Bretfeldu v roce 1820 palác připadl jeho dceři provdané Lažanské, ta je však prodala.
Na domě U Zlaté podkovy tvoří domovní znamení obraz svatého Václava na koni, jeho kůň má na jedné noze skutečnou zlatou podkovu. V domě možná kdysi bývala kovárna nebo měl majitel vztah k chovu koní.
Dům má středověké základy a renesanční jádro. Také tento dům byl přestavěn po požáru v roce 1541. Hlavní přestavba proběhla v období baroka kolem roku 1750 s dnešní elegantní fasádou a charakteristickým štítem. Od roku 1749 zde fungovala lékárna, s původním názvem U zlaté podkovy, později lékárna U Salvátora.
Reliéf svatého Václava s praporem kombinuje malbu s trojrozměrným prvkem, podkovou. Je to ukázka pražského mísení náboženské úcty s praktickým domovním znamením.
Dům U zlatého lva s pamětní deskou s bustou a nápisem: V tomto domě žil a pracoval do roku 1974 V.V.Štech, teoretik, kritik a historik výtvarného umění, profesor Akademie výtvarného umění. Pan profesor byl iniciátorem vzniku historické lékárny v domě, nazvané podle někdejšího majitele Lékárna Dittrichova. Před staletími byly v lékárnách k dostání především sušené bylinky, ty si lékárníci sami pěstovali. Asi nejstarší hradčanská lékárna byla založena v domě U zlatého lva na Pohořelci, odtud byla v roce 1794 přestěhována do tohoto domu. Od roku 1846 ji vedl významný mezinárodně uznávaný farmaceut Josef Dittrich, ten byl členem farmaceutické společnosti v Petrohradě, Moskvě a Varšavě. Roku 1907 koupil lékárnu František Grim z Týna nad Vltavou, v letech 1938-52 se o ni staral jeho syn Karel. Po roce 1948 byla lékárna součástí farmaceutické expozice Lékárenské služby.
V roce 1972 zakoupilo cenný mobiliář lékárny Národní muzeum v Praze, to v roce 1988 zpřístupnilo její hlavní místnost. Po roce 1989 získal v restituci dům původní majitel Karel Grim a zažádal také o vrácení mobiliáře. Soud rozhodl ve prospěch Muzea, v roce 1997 se podařilo expozici historických lékáren opět otevřít. Dnes je vše umístěno na zámku Kuks v rámci tamní expozice.
Vlevo stojí dům U Osla v kolébce spjatý s magistrem Edwardem Kelleym, slavným alchymistou na dvoře císaře Rudolfa II.
Edward Kelley dům koupil v roce 1590 a vybudoval v něm ve věži laboratoř. Dodnes je ve věži unikátní točité dřevěné schodiště ze 16. století.
V domě sídlí expozice věnovaná alchymii. V přízemí v malebném dvoře můžete navštívit alchymistickou hospůdku Kellyxír, nápoje zde nalévjí do baněk a zkumavek. V domě žil na začátku 20. století nositel Nobelovy ceny za chemii Jaroslav Heyrovský.
Malebná ulice Jánský vršek na Malé Straně nese název po zaniklém kostele, kdysi samostatná osada měla vlastní samosprávu. Vlevo na fotografii je prostor pro dopravu zboží v prudkém svahu, vpravo vedou souběžně schody.
Ulice je pojmenována po románském kostele sv. Jana Křtitele, na jeho místě na rohu Šporkovy ulice a Jánského vršku dnes stojí obytný dům, v jeho základech jsou zachovány zbytky původní rotundy. Vedle kostela ležel hřbitov, pohřben zde byl i geniální barokní architekt Jan Blažej Santini-Aichel.
Zaujala nás zahradní zeď jednoho z domů v Jánské ulici, vás také?
Socha sv. Jana Nepomuckého na fotografii pochází z období klasicismu, z první poloviny 19. století. Je vytesána z hořického pískovce a její provedení je citlivé a proporčně vyvážené. Svatý Jan Nepomucký je zde zobrazen ve své tradiční ikonografii: na sobě má kanovnické roucho, na hlavě biret. V rukou drží kříž s korpusem Krista, ke kterému s pokorou shlíží. Typická plechová stříška chrání sochu před deštěm, je to běžný doplněk u venkovních soch v Praze v 19. století běžný, aby prodloužil životnost měkkého pískovce. Dole na podstavci je vyobrazena smrt světce.
Svatý Jan Nepomucký byl v baroku a klasicismu populární a často umisťován jako strážce u duchovních center. Kdysi se lidé u takových soch krátce zastavili nebo smekli klobouk.
Dům U Kameníků, též U Nejsvětější Trojice, je barokní dům ze začátku 18. století. V domě žily generace rodiny Krannerů, významných pražských kameníků. Dům se objevil v seriálu Kamarádi.
Tato ulice nese jméno po šlechtickém rodu Sweerts-Šporků, koncem 18. století zde rodina vlastnila palác, na fotografii, dnes v majetku Kongregace milosrdných sester svatého Karla Boromejského. Tato oblast byla po staletí centrem italské komunity v Praze, což jí dodnes dodává středomořský ráz.
Za tímto palácem provozuje Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského v areálu nemocnici se stejným názvem (též Nemocnice pod Petřínem), v současnosti je jedinou církevní nemocnicí s akutní péčí v česku s kapacitou 174 lůžek.
Mimořádný důraz je zde kladen na duchovní potřeby nemocných: areál nemocnice je spojen s kostelem sv. Karla Boromejského, kde se denně konají bohoslužby rozhlasem přenášené na nemocniční pokoje, nemocní mají denně možnost hovořit s knězem.
Od středověku zde strahovští premonstráti spravovali vinice. Jeden ze zdejších domů roku 1842 zakoupil řád Milosrdných sester, vedle byla v roce 1854 dokončena hlavní budova nemocnice, jejími patrony se tehdy stali kníže František Jiří z Lobkovic a jeho sestra Helena.
V roce 1855 nemocnice, kterou některé sestry původně považovaly za zbytečně velkou, musela kvůli návalu pacientů, přistavět nové křídlo, tehdy byl též dokončen kostel. V roce 1893 přibyly další nemocniční objekty.
V době nacistické okupace nemocnice nepřerušila provoz, řada sester podporovala odboj. Tehdy zde též byla zřízena vlastní řádová zdravotnická škola. Během květnového povstání se stala hlavní nemocnicí povstalců, převezli sem množství raněných a též vězňů propuštěných z koncentračního tábora v Terezíně a další.
Přesto nebyly sestry boromejky ušetřeny nařčení z kolaborace. Komunisty ovládané úřady a akční výbor tvořený civilními zaměstnanci nemocnice prohlásili nemocnici za konfiskát podle Benešových dekretů, zabraly ji a chtěly sestry vyštvat mimo Prahu. Tyto kroky byly v prosinci 1945 zrušeny jako nezákonné.
Po komunistickém převratu v roce 1948 byla nemocnice znárodněna. Sestry pracovaly dál u nemocných, ovšem 13. srpna 1952 byly všechny na hodinu propuštěny. Sestry byly ještě týž den eskortovány do internačních klášterů, tam byly drženy v nezákonné internaci. V Trutnově desítky sester pracovaly jako dělnice v tamních továrnách. Během nuceného odvozu sester musela policie násilím vyklidit dvůr nemocnice a Vlašskou ulici od masy protestujících, aby vozy mohly projet.
Po roce 1989 nastal postupný návrat boromejek do poměrně zchátralé nemocnice. V roce 1992 Fakultní nemocnice, tehdejší vlastník, uznala areál za vlastnictví kongregace. Boromejky tvoří jen malou část zaměstnanců nemocnice.
Barokní Lobkovický palác se tyčí v ulici Vlašské, přiléhá k němu Lobkovická zahrada. V paláci s bohatým historickým a uměleckým vybavením sídlí velvyslanectví Spolkové republiky Německo.
Palác byl postaven na místě pivovaru strahovského kláštera po roce 1702 hrabětem Františkem Karlem Přehořovským z Kvasejovic (1645–1723) podle návrhu architekta Giovanni Battisty Alliprandiho. Dluhy donutily majitele palác roku 1713 prodat, od roku 1753 jej vlastnil rod Lobkoviců. Po požáru v roce 1769 jej upravil architekt Ignác Palliardi do dnešní podoby. Koncertovali zde například Ludwig van Beethoven i Carl Maria von Weber, koncerty se zde konají dodnes.
V roce 1927 Lobkovicové samotnou budovu prodali československému státu, poté zde sídlily různé instituce. Po obnově diplomatických vztahů mezi Československem a Spolkovou republikou Německo v roce 1974 se palác stal sídlem německého velvyslanectví.
Nárožní dům U Tří křížků, někdy dům U Tří bílých křížků, má renesanční základy, dnešní podoba po klasicistní přestavbě je z roku 1838.
Na nároží domu je historický nápis v němčině a češtině: Wälsche Spital G. / U Vlašského špitálu / 348-3.
Rozsáhlý areál Vlašského špitálu na fotografii vpravo naproti německému velvyslanectví získal název podle toho, že se v této oblasti počátkem 17. století usadili Italové. Původní instituci dokončila italská komunita v roce 1617. Špitál měl kapli, oddělení pro muže, pro ženy a dětské s hernou. Byl zde též zřízen hřbitov. Vařilo se zde také pivo.
Postupně se špitál proměnil v útulek pro městskou chudinu a sirotčinec, v jeho rámci byla v polovině 18. století zřízena hedvábnická přádelní škola. Strahovští premonstráti poskytli zahradu k výsadbě moruší. Hedvábí se zde vyrábělo až do roku 1830. Poté byla instituce v rámci reforem Josefa II. zrušena.
Roku 1804 zakoupila Italská kongregace objekt zpět, do roku 1830 jej adaptovala v klasicistním kasárenském stylu.
V prvním pražském nalezinci/sirotčinci měli svou školu, pekárnu a prádelnu. Během druhé světové války zde proběhla generální rekonstrukce na kulturní účely. Od roku 1951 slouží areál jako Italské kulturní středisko, dnes jako Italský kulturní institut Praha.
Ve dvoře proti vstupu do nemocnice boromejek je umístěno barokní sousoší Piety, Marie oplakávající Krista sejmutého z Kříže doprovázená dvěma anděly, jedná se o dílo Jana Brokoffa z roku 1696. Sousoší bylo první barokní kamennou sochou na Karlově mostě, roku 1859 jej nahradila Pieta s Marií Magdalénou a Janem Evangelistou od Emanuela Maxe, ta více odpovídala dobovému klasicisujícímu vkusu.
Cyril Bouda narozený v Kladně v roce 1901, český malíř, grafik a ilustrátor a profesor na ČVUT a Karlově univerzitě, prožil většinu života v Praze. Jeho rodiče byli výtvarníky, matka Anna Boudová Suchardová byla sestrou sochařů Stanislava a Vojtěcha Suchardů. Kmotrem mu byl Mikoláš Aleš.
Cyril Bouda žil v zahradním domku ve Vlašské ulici na úpatí Petřína, na fotografii.
Dodnes mi utkvěly jeho ilustrace pohádek, například Alabastrová ručička Boženy Němcové a další. Byl také výtvarníkem kreslených filmů a grafikem-návrhářem československých známek. Vytvořil také návrhy vitráží okna v katedrále sv. Víta a další.
Trabanta na čtyřech nohách vytvořil český sochař David Černý a dal mu název Quo Vadis?, tedy česky Kam kráčíš? Trabant byl typický východoněmecký automobil, stal se symbolem dramatických událostí léta a podzimu 1989. Tehdy ještě před pádem Berlínské zdi se tisíce občanů tehdejší Německé demokratické republiky (NDR) vydaly přes Prahu za svobodou do Spolkové republiky Německo (tady se uvádělo NSR a ne správně SRN).
Prahu zaplnily tisíce uprchlíků z NDR, přes území německého velvyslanectví emigrovalo v roce 1989 nejméně 15 000 občanů komunistické NDR. Ti v ulicích našeho hlavního města odstavili na 1500 Trabantů a poté se vydali na ambasádu.
V roce 2019 odhalili zástupci německého velvyslanectví pamětní desku na nádraží v Libni, právě odtud odjely v roce 1989 zvláštní vlaky s uprchlíky z ambasády přes východoněmecké území do západoněmeckého Hofu.
První východoněmečtí uprchlíci byli na jaře 1989 ubytováni přímo v Lobkovickém paláci a přilehlé oranžerii. Koncem srpna už na zahradě velvyslanectví vyrostlo stanové městečko. Možnost odjezdu těchto uprchlíků do SRN od 30. září 1989 vyjednal tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, poté zaplavila ambasádu druhá vlna východních Němců, a pak přišlo stržení berlínské zdi…
Lobkovický palác, kde dnes sídlí velvyslanectví Spolkové republiky Německo, sloužil jako dočasné útočiště současně pro více než 4 000 východních Němců.
Bílý dům na fotografii se jmenuje U Černého slona a přímo sousedí s rohovým domem U Tří křížků. Nad portálem se nachází kartuše s reliéfem černého slona. Dům byl původně renesanční, dnes má vrcholně barokní podobu. Kolem roku 1739 dům vlastnil a přestavěl architekt Anselmo Lurago.
Břetislavova ulice je krátká, úzká a hodně stará ulička na Malé Straně, měří jen 150 metrů, je klikatá, dlážděná kočičími hlavami a lemovaná převážně historickými měšťanskými domy. V uličce můžete navštívil jedinou cikánskou restauraci v Praze se štítem vpravo na fotografii.
Kvůli severní orientaci a úzkému profilu je ulice považována za jednu z nejchladnějších v Praze, kam téměř nesvítí slunce. Říká se, že v době morových epidemií sloužila jako venkovní márnice – sklad mrtvol, nízká teplota zpomalovala rozklad těl.
Další významnou stavbou v blízkosti je Dům u Ježíška, dnes luxusní hotel Alchymist, renesanční dům později barokně upravený na nároží s ulicí Tržiště.
Dům U Ježíška je historický měšťanský dům na Malé Straně na nároží ulic Břetislavova a Tržiště, dnes přestavěný na hotelový objekt s výraznou barokní fasádou.
První písemná zmínka o domě je z roku 1548, jeho nejstarší zachované části jsou renesanční, dům byl na počátku 18. století barokně přestavěn, má renesanční křídlo do Tržiště a barokní část do Břetislavovy ulice. Po rozsáhlé rekonstrukci koncem 20. století slouží objekt jako Alchymist Grand Hotel & Spa.
Dům v Břetislavově ulici zaujal kolemjdoucího. Dům je známý pod názvem Krejčovská hospoda. Jeho domovní znamení je barokní štuková kartuše s obrazem Korunovace Panny Marie. Dům získal dnešní vrcholně barokní úpravu v roce 1724 a s ní i barokní podobu domovního znamení.
Velvyslanectví Spojených států amerických sídlí v tomto honosném Schönbornském paláci se zahradou a pavilonem (glorietem) na kopci. K velvyslanectví patří také areál rezidence velvyslance v Praze 6-Bubenči, dříve vila rodiny Petschků.
Palác vznikl na místě pěti renesančních domů po třicetileté válce, má proto poměrně komplikovanou a nejednotnou dispozici. Renesanční původ paláce potvrdily v roce 2001 odkryté renesanční stropy během rekonstrukce konzulárního oddělení velvyslanectví.
Pozemky koupil hrabě Rudolf Colloredo-Waldsee (1585–1657), velkopřevor maltézského řádu a rakouský generál, ten jako vojenský velitel pražské posádky ubránil v roce 1648 Staré Město pražské před vpádem švédských vojsk. Palác nechal postavit v letech 1643–1656, poté okolo založil rozsáhlou terasovou zahradu na petřínském svahu na místě staré vinice s raně barokním glorietem na vrcholu.
Palác byl v letech 1715–1718 přestavěn habsburským diplomatem Jeronýmem Colloredo-Waldsee. Na úpravách a výzdobě ve vrcholně barokním stylu se podíleli architekti Giovanni Battista Alliprandi, Bartolomeo Scotti, posléze zřejmě i J. B. Santini.
V roce 1794 palác koupila hraběcí rodina Schönbornů, ti začali v roce 1910 pokoje v paláci pronajímat. Z nejslavnějších nájemníků byl Franz Kafka, ten si v roce 1917 pronajal na několik měsíců dva pokoje. Na paláci je dnes umístěná pamětní deska o jeho zdejší pobyt.
V roce 1919 palác zakoupil Richard Teller Crane (1882 – 1938), milionář a první americký velvyslanec v Československu v letech 1919–1921. Jeho otec byl přítelem T. G. Masaryka a otcem dlouholeté partnerky Jana Masaryka Frances Craneové, sehrál též důležitou roli při vzniku Československa.
Crane tehdy koupil palác za poměrně nízkou cenu 117 000 dolarů. Po návratu do USA nabídl palác americké vládě, ta jej v roce 1924 koupila a upravila na zastupitelský úřad a sídlo amerických velvyslanců. Za druhé světové války byl palác ve správě švýcarského zastupitelství, po válce byl v neutěšeném stavu, proto americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt hledal reprezentativnější rezidenci. Tehdy si pronajal od československého státu vilu Otto Petschka v Bubenči, tu americká vláda v roce 1948 odkoupila, přestože vila byla stále majetkem židovské rodiny Petschků, stejně jako pozdější vila velvyslanectví SSSR nedaleko.
Zeptej se toho taxikáře, kolik stojí cesta na letiště, oslovím kolegu.
Nám to asi řekne, že, ale jim ne, zamyslí se.
Jim přece musí říct, kolik mu mají zaplatit…přece. Vlastně, ten taxík mu objednal hotel, že jo, takže cena je asi dohodnutá předem.
Tak jsme si nahlas zapřemýšleli.
Dům U Ježíška stojí na nároží ulic Břetislavova a Tržiště, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1548. Nejstarší zachované části jsou renesanční, dům byl pak barokně přestavěn na počátku 18. století. Po rozsáhlé rekonstrukci koncem 20. století slouží objekt jako Alchymist Grand Hotel & Spa.
Tento rohový dům je znám jako dům U modrého lva, někdy Na kovárně, poprvé je připomínán v roce 1591. Původně jej vlastnil Adam Čech, knihař. V 1657 jej koupil kovář Melichar Trost s manželkou Zuzanou, odkud pozdější název Na kovárně. V roce 1863 proběhla přestavba pro bytové účely.
Fasáda je již novodobá, ovšem zachovala se část původní balkonové mříže ze 17. století, odkaz na kovárenskou minulost objektu. Dnešní Karmelitská ulice kdysi vedla podél hradeb Prahy.
Tento dům stojí na zbytku Újezdské brány a přilehlé věže, ty byly dříve součástí opevnění Malé Strany, dnes jsou integrovány do struktury domu. Újezdská brána byla součástí městských hradeb z roku 1257, brána byla zbořena v roce 1727.
Torzo bývalé brány bylo přestavěno na obytný dům, dříve označovaný také jako U Pivovárku. Pamětní latinský nápis na fasádě připomíná rok zboření brány a transformaci stavby.
Zdroje:
Informace našeho průvodce touto částí Prahy
Kniha z cyklu Průvodce Olympia, PRAHA
Kniha Pražský poutník, aneb Prahou ze všech stran, Vladislav Dudák
