Článek
V Jiráskových sadech „u Barborky“ se milovníci bitev vrátili zpět do historie s Městskou policií Šumperk a Krajským vojenským velitelstvím Olomouc. V nedalekých bývalých kasárnách sídlil od vzniku Československa 13. pěší pluk, ten byl na podzim roku 1938 připraven bránit severní hranici země před nacistickým Německem. V důsledku Mnichovské dohody musel pluk opustit jak své pozice, tak i šumperská kasárna a byl postupně přemístěn do vnitrozemí, pěší pluk 13 tehdy jako jediný zasáhl do bojů o republiku. Na rozkaz velitele plk. Karla Čejky provedla 11. rota spolu s doprovodnými zbraněmi protiútok na ilegálně německými povstalci zabranou Moravskou Chrastovou. Pluku se podařilo bitvu vyhrát, v boji se sudetoněmeckými jednotkami však padli čtyři příslušníci pluku.
Součástí rekonstrukce bitvy byla též unikátní replika malého tanku R-1, ten vyráběla Pragovka pro Rumunsko, byla to upravená verze tanku AH-IV, během války byl používán výhradně rumunskými silami v počtu 36 kusů, R-1 je klasifikován jako lehký tank nebo tankette.
V roce 1935 se Rumunsko snažilo modernizovat své obrněné síly pořízením tanků různých typů. Pro tento cíl bylo kontaktováno několik zemí, mezi nimi byli rumunští spojenci z Malé dohody Francie a Československo, a také Polsko (též spojenec). R-1 bylo mezi vozidly nakoupenými z Československa, dodány do Rumunska byly v roce 1938. Rumunsko plánovalo poté v licenci vyrobit dalších 382 těchto vozidel v závodě Malaxa, k tomu nikdy nedošlo, byl vyroben jen 1 kus.
Interiér tanku pro 2 osoby, R-1 byl ve 30. letech 20. století nejlepší ve své třídě. Rumunsko se jako spojenec Osy vojensky zapojilo na začátku operace Barbarossa, po převratu krále Michala 23. srpna 1944, který svrhl proosového Iona Antonesca a postavil Rumunsko na stranu Spojenců, R-1 znovu začal sloužit, tentokrát na straně SSSR.
Některé R-1 přežily válku, není známo, že by nějaký existoval dodnes. V České republice byla postavena funkční replika R-1 v měřítku 1:1, v letech 2006 až 2013 ji vybudovali Luděk Fiala a Lubomír Smolinský za asistence Vojenského muzea Lichkov, replika je v současnosti využívaná při vzpomínkových akcích.
Majitelé vozidel veteránů se svěřili, že první jízda veteránem bývá celoživotním zážitkem. Tyto vozy však kladou větší nároky na údržbu a řízení. V moderních autech nám totiž spoustu věcí usnadní technika.
Stará auta především hůř svítí a brzdí. Běžnému řidiči zhýčkanému současnými posilovači brzd a adaptivními světlomety ten rozdíl může dělat problémy.
„Silné motory se vyráběly už dávno, stará auta dobře zvládají zrychlovat, ke zpomalení ale potřebují mnohem delší úsek, s brzdami je potřeba umět pracovat, důležité je nechávat si odstup a rozhodně se na nikoho nelepit,“ radí František Vahala, organizátor veteránských závodů a kurátor sbírky historických vozidel Portu Gallery. Bubnové brzdy bez posilovače je navíc potřeba mačkat velkou silou.
Také světlomety aut i ještě ze sedmdesátých let za tmy skoro nesvítí, tehdy také, alespoň u nás, nebyl na silnicích takový provoz jako dnes. Za tmy je tedy potřeba jet s veteránem pomalu a velmi opatrně.
„Samotné řízení vyžaduje určitou míru citu, musíme poslouchat motor a vnímat například, kdy je ještě potřeba sytič a kdy už ne, změny rychlostí musí být rázné, sebevědomé, ale přesné, navíc u každé značky auta je to jiné,“ vysvětluje František Vahala.
Stará auta nemají posilovač řízení, tedy pokud možno, netočíme volantem na místě, ale uvedeme vůz do pomalého pohybu, tzv. rollingu, hned to půjde snadněji. „Volant pouštím jednou rukou jen kvůli řazení, každé staré auto se jinak usazuje do zatáčky, obecně platí, dávejme pozor na přejezdy a nerovnosti – starší auta bývají odolná, ale vyžadují od nás větší sledování kvality povrchu a jeho záludností. Stará elektroinstalace nemá ráda zbytečné otřesy,“ upozorňuje František.
Starší auta poskytují v interiéru méně komfortu, mnohdy netopí, zamlžují se, teče do nich, jsme v nich různě nasoukaní, zpětná zrcátka (pokud vůbec jsou) bývají jen na ozdobu, lepe si jízdu užijeme v teplem oblečení.
Jízdní vlastnosti pneumatik jsou u veteránů mnohem horší než u současných aut, bývají vysoké a úzké, nemají tedy tak dobrou trakci. „Úzké pneumatiky v zatáčkách nedržely kdysi a nedrží ani dnes. Plocha dotyku pneumatiky je malá, auto na nich často utíká ze své bezpečné stopy, najednou jste v protisměru a vzápětí v příkopu,“ říká František.
Tři tuny železa, na vrcholu jedné z věží hrozivě ční kulomet, to je obrněnec Austin, zrodil se v dílně Ivana Dudáše z Olomouce. S vozem stejné značky před sto lety českoslovenští legionáři bojovali v Rusku proti bolševikům.
Třítunový vůz je věrnou a jedinou replikou obrněnce u nás, Ivan Dudáš jej postavil za jeden rok. Vůz Austin, konkrétně druhý typ z roku 1915, dal stavitel dohromady především podle fotek na internetu. „Pak jsem doma vše překresloval a spočítal si rozměry. Technická dokumentace není dostupná. Dají se vyhledat jen celkové rozměry, ale pocházejí z různých zdrojů a liší se. Příprava proto zabrala dva roky. Materiál na nápravu jsem pak sháněl i půl roku,“ líčí Dudáš.
Pod kapotou Austina bublá motor z Fordu Tranzit vyrobený v první polovině devadesátých let, nadšenec z Olomouce jej vybral i kvůli zvuku podobnému vozům ze začátku 20. století.
„Nové motory už spíše bzučí. Potřebují vysoké otáčky, abyste se vůbec rozjeli. Toto se rozjede na volnoběh,“ dodává Dudáš, člen Vojensko-historického klubu Erika Brno.
Volant má Austin na pravé straně, přesně podle historické předlohy. Původní vozy totiž vyráběli Angličané pro někdejší carskou armádu.
S řízením stroje nemá Dudáš sebemenší problém, horší je však pro člověka stojícího za replikou kulometu Maxim udržet rovnováhu, historické listové pérování dělá, co může, otřesy jsou v autě znát. Vnitřek je strohý, během bojů posádku chránil až osm milimetrů silný pancíř.
„Samozřejmě vozidlo nemá žádné posilovače, skáče jako kačena, ale už jsme si ověřili, že má celkově dobré jízdní vlastnosti. Zatím jsme neměli problém,“ pochvaluje si Dudáš.
Světlo do věží obrněnce proniká jednak střílnami a také ze stropu skrze otvory odvětrávacích komínků, ty střelce při boji chránily před otravou zplodinami z kulometů. „Máme je vyzkoušené. Když jedeme na ukázku bojů, stojí tam střelec s funkční zbraní,“ doplňuje autor vozu.
Austina dával dohromady doma v dílně. Zvládl i výrobu kovových kol či ohýbání rámu vozu, věnoval tomu veškerý volný čas, pomohla mu jeho profese zámečníka. „Bez znalosti železa by to nešlo,“ připouští stavitel. Jen s usazením motoru mu pomáhal kamarád.
V minulosti s Austiny jezdili i českoslovenští legionáři, dostali se k nim přímo v Rusku v druhé polovině první světové války. „Nejvíce jich ukořistili bolševickým jednotkám,“ říká Tomáš Brenza z olomoucké jednoty Československé obce legionářské.
Austin na bojištích první světové války sloužil jako podpora pěchoty. „Když vjel na bojiště, způsobilo to samozřejmě rozruch,“ popisuje Brenza. Respekt obrněnec skutečně vzbuzuje. Pokud protivníkovi pěšáci neměli těžší zbraně, byli prakticky bez šance. „Přijel, zastavil se a střílel,“ přibližuje Austinův úkol na bojišti Brenza. Musel to být hrozný masakr. Obě věže osazené kulomety byly otočné, příliš mířit nebylo potřeba.
Dudáš také doplnil blatníky a druhý kulomet. Obrněný vůz mohou lidé vidět na nejrůznějších rekonstrukcích bitev u nás i v zahraničí.
„Jako voják jsem řídil tanky. Vždy jsem k nim měl vztah, a tak jsem si tehdy řekl, už je nejvyšší čas si nějaký postavit,“ směje se Dudáš.
Po Mnichovské dohodě 13. pěší pluk několikrát měnil své umístění, 25. října bylo jeho velitelství přemístěno do Boskovic. Roty praporů byly obvykle ubytovány v hospodách, ovšem nesměly být blíže než dva kilometry od demarkační čáry.
Tento meziprostor střežila finanční stráž, četnictvo a SOS, na Svitavsku demarkační čára probíhala mezi obcemi Březová a Moravská Chrastová, zábor pronikl tak hluboko do vnitrozemí, protože zde byl německý, tzv. svitavský jazykový ostrov.
Němci se ze strategických důvodů snažili získat další obce, i s převažujícím českým obyvatelstvem, aby narušili komunikaci, oslabili tím republiku a přiblížili se k Brnu.
Moravská Chrastová je dnes částí obce Brněnec na Svitavsku. V roce 1938 v ní žilo více Čechů než Němců, a tak se na ni nevztahovalo přičlenění k Německu.
Členům Sudetoněmecké strany (SdP) ve Svitavách však vadilo, že vesnice zůstala v Československu. Protože měli podporu vedení SdP, rozhodli se ji přičlenit k Německu násilím.
Po půlnoci 31. října 1938 Moravská Chrastová odpočívala po taneční zábavě. Obec a okolí střežilo několik hlídek. Útočníkům, kteří do Chrastové vjeli na nákladních autech, se však s využitím tmy a momentu překvapení podařilo všechny hlídky přepadnout a odzbrojit. Následně byl přepaden Lidový dům, celní úřad, četnická stanice a strážní domek u železniční trati Česká Třebová – Brno.
Do zajetí padlo celé družstvo SOS, finanční stráž a četníci. Následovalo přepadení a odzbrojení vojáků ubytovaných v hospodách a hostincích. Henleinovci využili rozkaz, který zakazoval vojenským útvarům vést palbu na uniformované příslušníky německé branné moci.
Jako první proto posílali německé policisty v uniformách, se zajatci bylo surově zacházeno, téměř ihned byli protiprávně odváženi za demarkační čáru, tam byli internovaní a vyslýchaní gestapem.
Henleinovci očekávali nápor čs. jednotek a měli připravenou silnou obranu, pod tlakem ČPO a vojáků 13. pluku však Němci opouštěli jednu pozici za druhou a prchali přes demarkační čáru.
Velitel Plk. Čejka vstoupil s pistolí v ruce společně se svými vojáky po silnici do vesnice, Moravská Chrastová byla 31. října 1938 kolem deváté hodiny ráno opět v československých rukou.
Vojáci strhávali vlajky s hákovým křížem a zašlapávali je do bahna, četníci s důstojníky prováděli domovní prohlídky a hledali účastníky přepadení, povedlo se mimo jiné zatknout dva z přímých organizátorů útoku. Zajatci z obou stran byli v následujících dnech postupně propuštěni.
Oběti na životech se však ukázaly zbytečné. O necelý měsíc později byla Moravská Chrastová zařazena do tzv. šestého a sedmého pásma záboru a 24. listopadu ji bez boje obsadily německé jednotky.
Uniformy účastníků rekonstrukce bitvy byly mnohdy originály zakoupené na burzách, například kalhoty ušité podle dobového originálu přijdou zákazníka na několik tisíc korun. Členové vojenských historických spolků jsou velcí nadšenci a neodradí je žádná překážka.
Zdroje:
https://www.eurooldtimers.com/eng/historie-clanek/1167-austin.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Moravskou_Chrastovou
https://en.wikipedia.org/wiki/R-1_tank
