Článek
Autobus plný slovenských židovských rodáků, ovšem žijících v cizině po emigraci zejména v roce 1968, kdy jim bylo od 18 do 20 let, se míří do Ružomberoku potěšit prohlídkou další opravené a tím zachráněné synagogy po válce využívané jako sklad. Objekt byl vrácen Svazu židovských náboženských obcí na Slovensku až po roce 1989.
Čeká nás oběd na salaši v Čutkovské dolině. Průvodkyně nám v autobusu předem dává vybrat brynzové halušky s taštičkami plněnými brambory a posypané opečenými kousky slaniny či sladké bramborové šulánky s mákem. Ke každému jídlu náleží třetinka místního piva.
„Nevím, co máte rádi, co vám vaše babičky vařily za slovenská jídla, když jste byli malé děti,“ přemýšlí průvodkyně nahlas, jestli vybrala dobře jídla k obědu.
Všichni spontánně vykřikneme: „My jsme neměli babičky…“ ani dědečky, tetičky, strýčky, sestřenice ani bratrance. Toto téma už ani průvodkyně ani my nerozvíjíme. Ovšem není se co divit naší reakci na název synagogy a výklad místní průvodkyně.
Hebrejsky sa synagoga řekne bejt ha-kneset (místo shromáždění), v Izraeli bude ovšem slovu synagoga jen málokdo rozumět. Poté, co Římané vyhnali Židy z Judey a Samaří a zbořili Chrám, který byl centrem náboženského života, vznikly synagogy v diaspoře jako náboženská střediska (modlitebny). Probíhá v nich náboženský život, setkává se zde židovská obec, vzdělávají se zde dospělí i děti, slouží mimo jiné jako připomínka jeruzalémského Chrámu, někdy se synagoze říká templ.
Prostor synagogy je rozdělený na hlavní svatyni, kde probíhají bohoslužby, a další prostory určené ke studiu, bejt midraš. Synagogy mají většinou oddělenou temporu pro ženy v patře. Nejstarší synagogy byly vybudované v Egyptě již ve 3. století před občanským letopočtem.
„Ale Andreje Hlinku zastupovali při jeho mnoha soudních procesech židovští advokáti, na jeho vlastní žádost,“ snaží se paní průvodkyně obhájit kultovního rodáka poté, co reagujeme na její ódy o Hlinkovi s nevolí.
V té době byli na Slovensku, natož v Ružomberku, pouze a jen židovští advokáti. Tato informace o Hlinkových soudních procesech je uvedena také v malém letáku o synagoze.
Andrej Hlinka se narodil v roce 1864 v dnešní části Ružomberoku a zemřel 16. srpna 1938 tamtéž. Byl knězem, politikem, zakladatelem a předsedou Hlinkovy slovenské lidové strany (tzv. Ľuďáků).
Hlinka byl knězem a od mládí se pohyboval v politice jako charismatický řečník a vůdce. Od počátku byl často vězněn. Psal do novin, v roce 1906 založil Lidovou banku a v roce 1910 slovenské tiskárny v Bratislavě. Hlinka také psal a překládal teologická díla.
Poprvé byl ve vězení kvůli kritice národnostního útlaku v Uhersku a maďarizačních školních zákonů.
V roce 1918 se Hlinka stal členem nově vytvořené Slovenské národní rady a tehdy také založil a stal se předsedou Slovenské lidové strany.
V roce 1919 s dalšími kněžími cestoval do Francie na Versailleskou konferenci. Nebyli tam vpuštěni, po návratu byl krátce uvězněn na Mírově kvůli cestě na falešný pas..
V roce 1924 byl jmenován papežským komořím, v roce 1927 apoštolským protonotářem.
V roce 1925 se jeho strana přejmenovala na Hlinkovu slovenskou lidovou stranu, Hlinka byl až do konce života jejím lídrem a hlavním ideologem. V letech 1918 až 1938 byl vůdcem poslanecké frakce své strany v československém Národním shromáždění.
Ovšem, 27. února 1938 jednal s K.H.Frankem ze Sudetoněmecké strany o spolupráci; tato strana pak poskytla hlinkovcům finanční podporu ve výši pět milionů korun. Krátce před smrtí dohodl spolupráci své strany s Konrádem Heinleinem a vůdcem maďarské menšiny v Československu hrabětem Eszterházym.
Andrej Hlinka měl hluboké slovenské vlastenecké cítění nejprve pod maďarskou nadvládou a posléze spojené se slabším postavením Slováků v Československu, také byl silný klerikál a antikomunista.
Bohužel na sjezdu strany v roce 1936 přechází její ideologie jednoznačně na autoritativní či spíše totalitní pozice a nachází vzory jako již dříve ve fašistických režimech v Portugalsku Antonia Salazara, Frankově Španělsku či Mussoliniho Itálii.
Po Hlinkově smrti v srpnu 1938 stanul v čele jeho strany budoucí prezident Slovenského štátu a rovněž kněz Jozef Tiso. Strana postupně ovládla situaci na Slovensku a později v Slovenském štátu, satelitu Německa. Tehdy se z Hlinky stala kultovní osobnost nového režimu. Jeho jménem působila Hlinkova garda a mládež.
Po válce byl Hlinka jako antikomunista a klerikál označen jako fašista, klerofašista. Po roce 1989 se ovšem plně rozvinul jeho kult na Slovensku, kde se též uděluje Řád Andreje Hlinky.
Myslím, že pokud se Slovensko nevypořádá se svou válečnou minulostí, kdy jako jediný stát v Evropě bez asistence Němců vyvlastnil a vyvezl své židovské obyvatelstvo do koncentračních táborů na východě na téměř jistou smrt, bude i přes obětování se vymykajících demokratických prezidentů, z nichž první ukončil mandát vážně nemocný a druhá uštvaná nenávistí, cesta tohoto státu k demokracii bude ještě velmi složitá.
V Ružomberoku stojí synagoga s velkou historickou hodnotou nedaleko centra města a blízko hlavního silničního tahu. Byla postavena i zrekonstruována v původním novorománském slohu a maurském stylu jako mnoho nových synagog ve druhé polovině 19. století po zrušení omezení.
Město Ružomberok a Ústředného svaz židovských náboženských obcí na Slovensku se v roce 2012 dohodli na pronájmu synagogy městu do roku 2054, celkově na 50 let. Nadšení student architektury Nováček a ing. arch. Sálus vypracovali studii. Bylo potřeba skloubit historii a úlohu objektu v současnosti také s přiměřenými finančními náklady.
Název synagoga pochází z řeckého slova synagogé (shromáždění). Bohoslužba zahrnuje zpěv, modlitby, čtení a výklad Tóry. Na rozdíl od křesťanského kostela se nejedná o vysvěcený prostor, proto se synagogou může stát kterákoli budova, pokud splňuje určité požadavky. Synagogou, modlitebnou se může stát i místnost v obytném domě či byt, jak je tomu mnohdy v zemích bývalého východního bloku, kde po pádu komunismu chyběly prostory pro náboženský život Židů.
V synagoze je právě instalovaná výstava prací dětí z ružomberské Základní umělecké školy včetně tohoto módního oděvu se zajímavým kloboukem.
V médiích, vzhledem k neznalosti běžných čtenářů se často uvádí pojem židovská synagoga, jaká také jiná, že. Tam se též odehrávají šabatové večeře a jídla spojená s židovskými svátky.
První jednotky Hlinkovy gardy (HG) vznikly bez povolení úřadů v červnu 1938 v Bratislavě, tedy ještě za života Andreje Hlinky. Po vzniku Slovenského štátu 14. března 1939 se aktivně podílely na perzekuci Čechů, Židů a Romů.
Nejvyšším velitelem HG byl budoucí prezident Slovenského štátu, kněz Jozef Tiso. Hlinkova garda byla po vyhlášení Židovského kodexu 9. září 1941 (krutější vůči Židům než Normberské zákony v Německu) hlavním vykonavatelem perzekuce desetitisíců Židů zahrnující arizace, tedy zabavení majetku Židů, a jejich masové deportace na východ od 25. března do podzimu 1942, kdy jako jediná země v Evropě vlastními silami zorganizovala vyvezení svých Židů na východ do koncentráků. Z téměř 60 tisíc deportovaných přežilo holokaust jen cca 500 osob.
Další deportace následovaly po příchodu německé armády během Slovenského národního povstání a po jeho potlačení 28. října 1944. Hlinkova garda se po boku německých jednotek zúčastnila akcí proti povstalcům i civilnímu obyvatelstvu. Po válce byla Hlinkova garda rozpuštěna a zakázána, několik jejich představitelů bylo postaveno před soud.
Synagoga byla dokončena v roce 1880. Na čelní straně synagogy směrem k Jeruzalému se do současnosti zachoval poničený Aron-ha-kodeš, schránka na tóru.
Přestože byl Andrej Hlinka knězem, měl několik dětí. Zlé jazyky tvrdí, že Hlinka nebyl otcem národa, ale otcem jím splozených dětí, přestože měl uloženo dodržovat celibát.
Hlinka je i ve 21. století stále kultem. Nemluví se o jeho cholerické povaze či o jeho bohatých příjmech. Také rád rybařil a hrál karty. Také měl podle neoficiálních informací 11 až 13 dětí, což bylo v jeho době veřejným tajemstvím.
Jako jedno z Hlinkových dětí se hovořilo v Ružomberoku o Karolu Sidorovi, ľuďáckém politikovi, antisemitovi a krátce veliteli Hlinkovy gardy. Sidor se už od dětství pohyboval v Hlinkově blízkosti, byl jeho obdivovatelem a také ministrantem, vyrůstal pod jeho vlivem.
Hlinkův kult budoval a udržoval právě Sidor, po jeho smrti chtěl převzít vedoucí pozici ve straně. To se mu nesplnilo, ale stal se dědicem Hlinkova majetku.
Různé úvahy o kněžském celibátu nejen Andreje Hlinky končí konstatováním: I faráři jsou jen lidé. V tom případě se nabízí řešení, proč tedy celibát nezrušit? Je důvodem opravdu obava z dělení majetku církve?
Karol Sidor se narodil v roce 1901 v Ružomberoku a zemřel v roce 1953 v Montealu, byl slovenský novinář a politik.
Od roku 1920 byl členem ľuďácké strany a od 1931 zastával funkci šéfredaktora stranických novin Slovák. Od roku 1935 byl poslancem československého Národního shromáždění.
V roce 1938 se Sidor stal mimo jiné hlavním velitelem Hlinkovy gardy. Po vyhlášení Slovenského štátu v březnu 1939 se stal ministrem vnitra, koncem roku 1939 se stal velvyslancem Slovenska ve Vatikánu.
Po roce 1945 zůstal Sidor v zahraničí, v roce 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen na Slovensku k 20 letům vězení. Po únoru 1948 založil v emigraci Slovenskou národní radu v zahraničí, jíž poté předsedal.
Na Wikipedii jsou o Ružomberoku mimo jiné uvedeny tyto dle mého kontroverzní osobnosti:
- Andrej Hlinka (1864–1938), politik a katolický kněz
- Marián Kočner (* 1963), podnikatel a politik, toho času v kriminálu
- Karol Sidor (1901–1953), novinář a politik, atd.
Není tam uveden ani jeden židovský rodák, viz níže.
Pohled na interier synagogy z ženské galerie v prvním patře.
Ve většině slovenských měst se po roce 1989 mohl konečně rozvinout kult Andreje Hlinky. Byly vztyčeny jeho sochy v nadživotní velikosti a jsou po něm pojmenována hlavní náměstí. Jeho rodné město Ružomberok má náměstí Andreje Hlinky, jeho sochu, kostel sv. Ondřeje (Andreje), přímo pod ním Mauzoleum Andreje Hlinky vybudované během války. Ostatky Andreje Hlinky byly odsud odvezeny neznámo kam a ukryty před postupující Rudou armádou.
Andrej Hlinka je vyobrazen na slovenské bankovce v hodnotě 3 EURO.
Pěší lávka přes řeku Revúca, která se nedaleko odtud u hlavního silničního tahu Žilina-Košice vlévá do nejdelší slovenské řeky (460 km) Váh. Lávka směřuje do centra města okolo barevné budovy synagogy. Vpravo před synagogou stále stojí bývalá židovská škola postavená v roce 1900. Během války a po válce, kdy již nebylo koho učit, zde sídlily různé instituce.
Židovská škola byla v Ružomberoku založena již v roce 1871, vyučování probíhalo nejprve na různých místech ve městě až do postavení této nové státní školy. Vyučovalo se v jazyce německém, poté až do roku 1918 v jazyce maďarském, pak slovensky.
Školu byla určena asi pro 100 žáků, někteří její významní žáci (nejsou uvedeni ve Wikipedii o Ružomberoku) se proslavili i ve světě:
-Jakob Klein založil ve městě papírnu
-bratři Artur a Julius Kürtovi založili Liptovské muzeum
-Ferdinand Stark se stal prvním asistentem Alberta Einsteina, zemřel však poměrně mladý v Berlíně
-architekt Vojtech Donner
-americký herec Peter Lorre, původním jménem László Löwenstein (1904 Ružomberok - 1964 Los Angeles) byl hollywoodský herec a režisér židovského původu. Hereckou kariéru začal ve Vídni, kam se rodina přestěhovala. Kromě Vídně působil též ve Wroclawi a Curychu.
V roce 1920 poznal v Berlíně Bertolda Brechta, účinkoval v jeho hrách a přijal zde umělecké jméno Peter Lorre. Po nástupu nacismu v Německu v roce 1933 odešel do Paříže a později do Londýna, kde spolupracoval s Alfrédem Hitchcockem. V roce 1935 přesídlil do Hollywoodu, kde hrál mimo jiné v melodramatu Casablanka v roce 1942, zde ztvárnil roli Ugarteho.
Také po válce hrál další hlavní role. Také se věnoval režii.
-lékař patofyziolog Bedřich Roth
-lékař Žigmund Sibiger
Zdrojem informací pro článek je Wikipedie, osobní návštěva a leták o synagoze.
