Článek
Za několik dní si spolu se Slováky připomeneme 80. výročí zahájení Slovenského národního povstání (SNP). Beneš připomínal, že pokud na Slovensku neproběhne nějaká ozbrojená akce na podporu postupující Rudé armády, bude Slovensko po válce považováno za poraženého spojence nacistického Německa. Také budou jistě náležitě potrestány zločiny, zejména na desetitisícich Židech. Stalina tohle asi moc nepohoršovalo, vždyť on sám s Židy nezáchazel zrovna v rukavičkách, později nechal soudit Židy ve svých satelitech, viz Slánského proces začátkem 50. let.
Složitá situace po vzniku Československa panovala nejen v Evropě. Okolo nás diktátorské režimy až po ten nejtužší na východě ovlivňovaly politickou situaci u nás. Na Slovensko a Podkarpatskou Ukrajinu se vydali Češi - státní zaměstnanci, také učitelé či lékaři, kdo byl potřeba. Nakonec je odtud se vznikem Slovenského štátu dne 14. března 1939 vyháněli. Již po Mnichovu získalo Slovensko vytouženou autonomii, již tehdy se začala projevovat nenávist vůči Čechům a Židům.
Manželka mého strýce popisovala, jak jim ve škole na východě Slovenska nadávali a bili je. Poznala jsem i další s podobným osudem, tehdy Slovensko opustili. Také Židé hovořící většinou maďarsky po vzniku Československa hned nedokázali přepnout na slovenštinu, to bylo místním trnem v oku. Moje prateta, později vdaná do Maďarska, při tamním sčítání lidu do formuláře sdělila komisařce, že jejím mateřským jazykem byla maďarština.
Při návštěvách Slovenska vždy cítím ze strany tamních obyvatel přátelství, věřím, že tomu tak bude i nadále.
Slovenské národní povstání (SNP) popíšu na pozadí osudu mého otce a jeho několika zbylých příbuzných, kteří v té době byli ještě naživu, ale další události je semlely. Taťka měl sedm strýců a tet, ti se oženili či provdaly už dávno před válkou do Vídně, Budapešti, Sedmihradska v dnešním Rumunsku, tehdy ůzemí Rakouska -Uherska. Milovaný strýc mého otce Dežko žil v Berlíně a zřejmě po Křišťálové noci se vrátil do rodného Hliníku nad Váhom, dnes součást městečka Bytča. Tehdy tam žila velká židovská komunita, přibližně stejně početná jako v Bytči. Rodina měla jako většina tamních Židů dům na náměstí v Bytči, také další nemovitosti. Tamní výstavní synagogu si Židé postavili na pozemku poskytnutém tehdejším majitelem panství grófem Popperem. Za války v ní byli ustájení koně, později ji komunisté využili ke skladování různého zboží.
Sestra taťkovy přítelkyně Miriam, která zemřela po válce na srdce po útrapách v koncentráku krátce před svými 20. narozeninami, mi při mé návštěvě u ní v izraelské Galilei u libanonských hranic sdělila mnohé o mně doposud neznámém osudu mých příbuzných z otcovy strany.
Vyprávěla mi, jak moje prababička Fanny nemohla přijmout, že se její syn Dežko, samozřejmě kvůli své ochraně, nechal pokřtít. Zachoval se lístek, který někdo vyhodil z vlaku během transportu s datem 1. dubna 1942, bylo tam připsáno, že Dežko utekl z transportu, takže mu křest nebyl k ničemu. Později se zřejmě skrýval, pak se oženil s Lilkou Weinbergerovou z Bytče, v únoru 1944 se jim v jednom ze tří slovenských koncentráků v Novákách narodila dcerka Alice. Po vypuknutí SNP z táborů Židé utekli, někteří se připojili k povstání, někteří se skrývali. Po potlačení SNP 28. října 1944 byly obnoveny deportace, tentokrát do Sachsenhausenu a do ženského tábora Ravensbruck. Dva transporty s matkami a dětmi odjely ze Seredi do Terezína, v nich také Lilka s malou Alicí, Dežka mezitím při ukrývání v horách u evangelického faráře zastřelili. Malá Alice se tak ocitla již ve svém třetím koncentráku, byl i jejím posledním, protože v Terezíně 8. března 1945 zemřela.
Můj otec byl soustružník, za války to byla nejžádanější profese, dokonce při příjezdu tansportu do Osvětimi se ptali: „Kdo je soustružník?“ Můj otec měl před vypuknutím SNP výjimku a nemusel do transportu v roce 1942. Poté pracoval u různých firem v Žilině, nesměl jezdit ve vlaku v oddíle, jen na plošině. Postihla jej samozřejmě další protižidovská opatření. Pocházel z bohaté rodiny, ale nakonec bydlel v jedné místnosti v bytčianském zámku s rodinou své dívky Miriam Kohn, nesměli chodit na koupaliště, museli odevzdat všechny cenné věci. Sestra Miriam Heda po návratu do Bytče potkala na náměstí ženu ve svém kožichu.
Můj otec začal brzy v mládí fotit, také fotoaparát musel odevzdat. Zachovaly se však některé forky z té doby, možná fotoaparáty všichni neodevzdali, anebo je fotil některý dobrý křesťan. V Bytči po roce 1989 privatizoval hlavní místní arizátor židovský majetek, který za války arizoval, většina Židů se nikdy domů nevrátila.
Slovenští arizátoři zaplatili za židovský majetek určitou sumu peněz, ta se uložila do fondu, z toho se platily náklady za deportace, Slovenský štát za každého vyvezeného Žida, který na hranici automaticky přišel o slovenské občanství, 500 říšských marek. Židé si svou deportaci tedy zaplatili ze svého.
Do příprav Slovenského národního povstání (SNP) se zapojily politické špičky Slovenského štátu, satelitu nacistického Německa. Bylo jasné, že v té době už nejen Rudá armáda žene Němce na západ a válka je prohraná. Bylo potřeba se zapojit do osvobozování, také se blížila Karpatsko-dukelská operace s možná až zbytečně vysokým počtem obětí zejména při průniku Dukelským průsmykem na Slovensko.
Na nejvyšších místech se shromažďovaly finance a zajišťovaly potřebné vojenské záležitosti. SNP vypuklo v kopcích okolo Bánské Bystrice.
Po porážce SNP 28. října 1944 nastalo peklo, tehdy se museli skrývat všichni Židé, byly obnoveny deportace, úspěšně započaté dílo muselo být dokončeno. Můj otec Aladár se skrýval, koncem listopadu byl dopaden a vězněn v nejhorší slovenské vojenské věznici Sabinov, tam mu zřejmě vyrazili několik zubů, pamatuji si jako dítě, že měl několik zlatých zubů. Přesně na Štědrý den 1944 dorazil s transpotrem do koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína. Otec říkal, že za svůj život vděčí znalosti německého jazyka a řemesla. Byl přidělen jako soustružník pro výrobce letadel Heinkel v průmyslovém areálu 3 kilometry vzdáleném od tábora v Oranienburgu. Každý den v mrazu hladoví a zesláblí vězni pochodovali do továren. Otec téměř zemřel hlady a vyčerpáním, naštěstí nemocný nemohl na pochod smrti. Po válce po smrti své přítelkyně v lednu 1946 ze Slovenska odešel, přestože tam měl dům a další majetek.
Na Wikipedii pod heslem SNP, viz níže, jsou uvedeny různé důvody, proč Slovensko muselo zorganizovat ozbrojený odpor proti Němcům, o válečném zločinu, kdy jako jediná země na světě bez Němců zorganizovala transporty 60 tisíc Židů, ani zmínka. Možná by se Slovensko mělo vypořádat se svou minulostí, jejíž aktéři už odešli ze světa, jinak se bude země neustále točit v kruhu nenávisti.
Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovensk%C3%A9_n%C3%A1rodn%C3%AD_povst%C3%A1n%C3%AD
