Článek
„Jak jsme chovali užitečné zvíře,“ tak nějak začíná povídka pánů Šimka a Grossmanna.
Náš rodinný příběh, který vám chci vyprávět, je tomuto hodně podobný.
Zbývaly dva měsíce do konce roku a naše babička přišla s nápadem, což takhle si vykrmit husu, lépe řečeno dovykrmit. „Vánoční svátky bez husy by nebyly Vánoce a dva měsíce by měly postačit.“ pravila. Nastudovali jsme si, jak se taková husa vůbec krmí, nakoupili potřebné obilné směsi, zeleninu, a stloukli posadu. Na zahradě jsme naplnili plechovou vaničku vodou, kdyby se snad chtěla potápět!
Pak vyvstala otázka, kam jenom tu husu dáme? Sice jsme měli zahradu, ale (už nevím proč) nakonec skončila v prvním patře domu, kde byl volný pokoj.
Musím ještě podotknout, že jsme bydleli ve městě, v rodinném domku se zahradou. Ne na periferii města! Nadešel onen den a jelo se pro husu. Už to, že husa nebyla husa, ale houser, a také to, že byl dosti agresivní, nás mělo dostatečně varovat.
Houser měl své nové apartmá s výhledem na frekventovanou silnici. Nutno dodat, že toho náležitě využíval. Ve svém vzteku z toho, že byl zavřený v posadě, ji dokázal bez váhání zlikvidovat a zvesela se uvelebil na okenním parapetu a sledoval dění venku. Tatínka vracejícího se domů z práce anebo nás děti jdoucí ze školy doslova poléval pot, když jsme viděli housera sedícího v okně.
Další nesnáze nastaly s krmením. Kromě obilných směsí a vařené zeleniny se dělaly a posléze sušily šišky z dušeného obilí. Každé ráno ho šel někdo z rodiny nakrmit. Nebyla to věru jednoduchá věc.
Špinaví a vysílení se vraceli rodiče z bitvy s houserem.
Při slunečných dnech se nám ho zželelo a byl vynášen na zahradu. Plechová vanička s vodou měla evokovat rybník. Valný zájem o to ale houser neměl. Tatínek mu přistřihl křídla, aby nám snad z té zahrady neuletěl a naše snažení nepřišlo na zmar.
Nadešel den a tatínek milého a snad i dostatečně vykrmeného housera zabil.
Další zrada ale nastala se škubáním. Jeho peří na něm drželo jak přibité. Už nevím, kdo přišel s nápadem dát na něj mokré prostěradlo a začít žehlit v naději, že peří povolí. Teď se to zdá býti úsměvné, ale v tu chvíli nám do smíchu nikomu nebylo.
Všichni jistě víte, že husí játra patří k delikatesám. A tak i naše rodina se těšila na jatýrka a výrobky z nich. Naše zklamání z velikosti jater bylo bolestné. Houser měl jatýrka malinká jako králíček.
Pečínka se ale navzdory tomu všemu povedla, pokojík se uvedl do původního stavu a tento báječný nápad s dovykrmením husy už v naší rodině nikoho nenapadl.
Blíží se jaro, a tak vám všem přejí dobrou jarní náladu, hodně sluníčka a energie. Mějte se rádi.
