Článek
Proběhly dva soudy během dvou dnů a padla průlomová rozhodnutí, která ovlivní Váš život.
Co ještě nedávno znělo jako sci-fi se totiž za velkou louží stalo skutečností. Soudy ve Spojených státech řekly nahlas to, co rodiče, psychologové, učitelky a stále větší počet zoufalých rodin z celého světa říkají už roky. Že velké technologické platformy nejsou jen roztomilé digitální hřišťátko pro sdílení reelsů, receptů a fotek štěňátek. Jsou to výkonné stroje krmící se pozorností vaší a vašich dětí. A když se tyhle stroje utrhnou ze řetězu, umějí velmi cíleně škodit.
V Novém Mexiku porota uložila Metě zaplatit 375 milionů dolarů za porušení spotřebitelských práv. Pozor, nedostali za ucho za to, že snad můžou ovlivnit to, že se na internetu pohybují mraky nadržených predátorů a úchyláků převlečených za sousedovic Aničku od vedle. Vyfásli ten flastr za to, že podle verdiktu vědomě klamali o bezpečnosti svých platforem a vytvářeli prostředí, v němž byly děti vystaveny závažným rizikům a to včetně sexuálního zneužívání. Porota uznala 75 tisíc porušení, každé pokutovala pěti tisíci dolary. Meta se odvolá, ale to na významu rozsudku nic nezmění. Drobná provozní nepříjemnost? Spíš právní facka přes půl kontinentu.
O den později přišel rozsudek z Los Angeles. Tam porota rozhodla, že Meta a Google spolu nesou odpovědnost za újmu na duševním zdraví mladé ženy, která jako nezletilá propadla Instagramu a YouTube. Verdikt přiznal závratné odškodnění ve výši 6 milionů dolarů, přičemž Metě byla připsána odpovědnost ze 70 % a Googlu z 30 %. Podstatná na tom není ale výše odškodného. Historický zlom ve vnímání zodpovědnosti korporátů je v tom, že porota uznala jejich odpovědnost za DESIGN platforem - za způsob, jak jsou postavené, jak drží člověka záměrně přilepeného k monitoru, jak mu podsouvají další a další obsah, jak pracují s budováním návyku, lidskou úzkostí, jak využívají psychologických triků s odměnou a jak už samotný algoritmus je napsán tak, aby donutil uživatele k nekonečnému scrollování..
Tímhle padá stará bajka, kterou Big Tech opakuje roky: my přece za nic nemůžeme, my jsme jen neutrální potrubí. Jen trubka ve zdi. Jen platforma. Jen technologie. Jen algoritmus, který úplnou NÁHODOU vždycky vybere to, co člověka rozruší, připoutá, pohltí a nenechá ho odejít.
Ne, milí zlatí. Nejste potrubí. Jste architekti prostředí.
A když někdo naprogramuje automat tak, aby dětem dávkoval odměny přesně v rytmu, který udržuje návyk, není omluva, že si přece samy mačkaly tlačítka…
Na těch dvou amerických verdiktech je nejsilnější právě tohle: neřeší internet jako abstraktní džungli, ale velmi konkrétní business model. Tedy svět, v němž se z dětského nervového systému stává zdroj příjmů, z pozornosti surovina a z psychické zranitelnosti dětí a teenagerů obchodní příležitost. Právě proto jsou ty rozsudky tak důležité. Neříkají ZAKAŽME INTERNET dětem. Říkají něco mnohem dospělejšího - když firma vědomě staví produkt tak, aby byl škodlivě návykový, manipulativní a nebezpečný, nemá být beztrestná.
A teď pozor. Tady přichází moment, kdy se v české debatě obvykle ozve dobře známý sbor: no jo, zase regulace. Zase zákazy. Zase se do toho míchá stát. Zase omezování svobody. Zase někdo někomu něco zakazuje, protože si neumí vychovat vlastní dítě.
Jenže tohle je přesně ten druh hospodského mudrování, který zní svobodně jen do chvíle, než se podíváte na účet. Ten účet totiž platí děti, jejich rodiny, školy, zdravotnictví a nakonec celá společnost.
Regulace totiž není sprosté slovo. Regulace je jen civilizovaný název pro situaci, kdy si společnost konečně přizná, že některé mocné subjekty nepřestanou škodit samy od sebe. Že se jim musí nastavit hranice. Že ona neviditelná ruka trhu má dost často velmi viditelné prsty v cizí psychice, zdraví a peněžence.
A Amerika teď, navzdory všemu svému chaosu a vlastnímu politickému marastu, ukázala důležitou věc: právo může ještě pořád fungovat i proti těm největším.
Když chce.
