Ne, problém dnešního porodnictví opravdu není Wi-Fi na pokoji

V českém veřejném prostoru existuje zvláštní literární žánr. Poznáte ho snadno. Začne historickou exkurzí o tom, jak ženy kdysi rodily v bolesti, špíně a bez důstojnosti. Plavně pokračuje několika barvitými obrazy komunistické hekárny, separace novorozenců a socialistické porodnice s dětmi rozváženými jako housky na dvoupatrovém vozíku. A pak, právě ve chvíli, kdy by člověk čekal závěr o tom, že moderní porodnictví musí být nejen bezpečné, ale i respektující, přijde místo toho líný kopanec do současných nevděčných žen.

Prý dnes řešíme barvu porodnického gauče, Wi-Fi na pokoji, aromaterapii a natáčení na sociální sítě. (Mimochodem, ten gauč je porodní, nikoliv porodnický, vážení..)

Čili staré známé:

když už nemůžete současný problém vyvrátit, udělejte z něj plochou a trapnou karikaturu.

Ano, porod byl kdysi nebezpečnější.

A znebezpečnil se ještě o chlup víc nástupem mužů porodníků a porodnic v 19.století - to se ale pro efekt nehodí, tak o tom podobné ploché texty raději pomlčí. Průkopník hygieny u porodu Ignác Semmelweiss se v hrobě párkrát obrátí, jinak dobrý.

Ano, následný postupný nástup antisepse a s ním přicházející pokles úmrtnosti matek i novorozenců je civilizační vítězství. Ano, moderní medicína zachránila nespočet životů.

Děkujeme za připomenutí. Opravdu.

Jenže z toho neplyne, že dnešní ženy mají držet pusu a být vděčné, že už po nich nikdo nekřičí na hekárně.

To je mimochodem velmi český argumentační sport: když žena řekne, že nechce být během porodu ignorovaná, ponižovaná nebo ošetřovaná bez souhlasu, vždycky se najde někdo, kdo jí ochotně vysvětlí, že v roce 1962 by byla ráda i za čisté prostěradlo a roubík do úst..

To je asi stejně relevantní, jako kdybychom pacientovi po nepovedené operaci kotníku řekli, že ve středověku by mu tu nohu rovnou uřízli bez anestezie u kolene, tak ať se moc nepohoršuje a je vděčný.

Historie je důležitá.

Ale používat ji jako klacek na současné ženy je prostě intelektuálně líné.

Nejkouzelnější na podobných článcích je jejich tón.

Tváří se moudře, civilizačně a s nadhledem. Ve skutečnosti ale jen starým jazykem oznamují ženám, co smějí považovat za důležité.

Bezpečnost? Ano.

Důstojnost? To už nepřehánějte.

Souhlas? Dobře, ale zase ne moc.

Volba? Jen když nebude obtěžovat provoz.

Podpora? Ano, pokud nebude vypadat příliš emočně.

Porodní přání? Pěkné, ale hlavně ať s tím personál nezdržujete.

Je fascinující, jak rychle se v české debatě zcela legitimní požadavek na respekt změní v obraz rozmazlené ženy, která si spletla porodnici s boutique hotelem.

Přitom většina žen opravdu nebojuje za dobře vychlazené prosecco po porodu a voňavou svíčku vedle CTG.

Bojuje za něco mnohem skandálnějšího: aby s nimi někdo mluvil a jednal jako s lidmi.

Když někdo nechce mluvit o skutečných problémech porodnictví, vytáhne kulisy a dekorace.

Gauč. Wi-Fi. Napářka. Míč. Tatínek s mobilem. Influencerka na sále.

A publikum si oddychne. Výborně. Máme jasno. Žádný SYSTÉMOVÝ problém neexistuje. Jen pár přecitlivělých rodiček, které chtějí rodit v mlze levandulového difuzéru a všechno to sdílet na Instagramu.

Jenže to je pitomost.

Skutečné otázky nejsou, jestli má být na pokoji Wi-Fi, aroma lampička nebo béžový gauč. Skutečné otázky jsou jiné: má žena právo vědět, co se s ní děje? Má právo odmítnout rutinní zásah? Má někdo povinnost získat její souhlas dřív, než na ni sáhne? Má být během porodu podporovaná, nebo usměrňovaná? Má systém nabízet kontinuitu péče, nebo jen poslušnost vůči provozu? Má být porodnictví organizováno kolem potřeb ženy a dítěte, nebo kolem pohodlí instituce?

Tohle nejsou designové detaily. Tohle je jádro problému.

Vděčnost. Ciťte vděčnost za to, co máte, ženy!

Kromě tohoto leitmotivu je na podobných textech nejvýmluvnější to, co v nich vůbec NEPADNE.

Neuslyšíte skoro nic o nedodržování informovaného souhlasu. Nedozvíte se nic o tom, že žena musí strpět nesouhlasnou péči v zájmu dítěte. Přečtete si nepodložené zkazky o tom, jak už v porodní péči nemáme mocenskou asymetrii a rodící žena (ehm, v textech často označována familiérním termínem maminka) vládne situaci skrze svá porodní přání, které slibujeme na pupík, že budeme svatosvatě respektovat, když nás u toho nebudete fotit! Nakonec naváže naředěné plácání o tom, jak nám klesá porodní trauma (spoiler: neklesá, každá pátá žena po porodu se potýká se zhoršeným duševním zdravím, každá čtvrtá odchází rozřezaná a každá pátá nastřižená), u porodu se konají rodinné veselice (potichu zapomeňme, jak si s právem na doprovod k porodu vytřel podlahu COVID19) a u sousedů Poláků to bylo ještě o přivazování k posteli horší.

Prostě - (v)hodná žena porodí a nedělá kolem toho haló. Když rodí v nemocnici a drží krok, je rozumná. Když chce vysvětlení, je náročná. Když chce volbu, je ideologická. Když chce svou porodní asistentku, je podezřelá. Když kritizuje systém, je nevděčná. A když mluví o důstojnosti, zřejmě jen nepochopila, že kdysi bylo hůř, takže teď už má hlavně mlčet.

Takový článek pak není analýza současné porodní péče - to je jen paternalismus přepsaný do publicistické češtiny.

Ještě jedna věc se v těchto textech vždycky elegantně schová: představa, že jakákoli kritika porodního systému je útokem na bezpečnost.

Není.

Nikdo soudný nezpochybňuje význam akutní medicíny, operačních sálů, intenzivní péče nebo specializovaných týmů. Nikdo soudný netvrdí, že komplikace vyřeší bylinná napářka a playlist se zvuky velrybího zpěvu.

Ale právě proto je tak trapné, když se tato primitivní karikatura pořád vrací.

Požadavek na respektující péči není anti-medicínský. Požadavek na informovaný souhlas není ezoterický. Požadavek na kontinuální podporu není rozmar. Požadavek, aby žena nebyla během porodu redukována na objekt provozu, není útok na civilizaci.

Naopak.

Je to známka toho, že civilizace snad konečně začíná chápat, že přežití není jediná laťka, která se u porodu měří.

Člověk by čekal, že když už někdo sepíše celé moralizující panorama o tom, jak strašné to kdysi bylo, všimne si aspoň jedné věci: že velká část dnešního odporu proti bagatelizaci porodních zkušeností vznikla právě proto, že ženy už nechtějí být umlčované stejným tónem jako dřív.

Jenže ne.

Místo toho dostaneme chytrácký text, který se pošklebne Wi-Fi, zesměšní současné požadavky a publiku nenápadně nabídne pohodlné uklidnění: buďte rádi, že už to není TAK HROZNÉ jako za socialismu.

To je málo.

Směšně málo.

Protože civilizační ambice by neměla znít: už nejsme tak strašní jako v minulém režimu. Měla by znít: dokážeme spojit bezpečnost, odbornost, lidskost a práva.

A kdo si z téhle ambice umí odnést jen vtip o porodním gauči, ten neodhalil nic o dnešních ženách.

Odhalil hlavně něco o sobě.

Ne, dnešní problém porodnictví opravdu není Wi-Fi na pokoji.

Není to ani míč, gauč, napářka nebo tatínek s mobilem.

Dnešní problém porodnictví je, že i po všech historických lekcích pořád existuje dost lidí, kteří považují ženskou důstojnost za podezřelý nadstandard.

A to je, přiznejme si, dost ubohá intelektuální výbava na debatu o něčem tak zásadním, jako je příchod člověka na svět.