Za vznik manosféry může Zuckerberg. Ne proto, že ji vymyslel. Ale protože jí postavil dálnici

Kloužu palcem po displeji a nestačím se divit.

Není to poprvé a v mém oboru ani naposledy, bohužel. Meta mi právě zamítla stížnost na komentář, ve kterém mě uživatel častoval hrubými sexistickými nadávkami začínajícími na „k“, ke kterým -pravděpodobně hnán snahou o zvýšení účinku svých slov - přidal pár nepublikovatelných přídavných jmen. Podle platformy tím však neporušil zásady komunity… Takhle si tu žijeme.

Celé by to pro mě bylo o dost jednodušší pochopit, kdyby se Mark Zuckerberg jednoho rána probudil a řekl si: „Dnes vytvořím globální infrastrukturu pro efektivní pohrdání ženami.“ Měli bychom padoucha, úmysl, příběh. Jenže realita je jiná: nikdo nemusel sedět v zasedačce v Silicon Valley a plánovat manosféru, v níž se z vulgárního, ponižujícího a útočného komentáře stává běžná forma nesouhlasu se ženou. Stačilo postavit systém, který měří lidskou pozornost, odměňuje afekt, škáluje ponížení, proměňuje rozhořčení v interakce a interakce v peníze. Stačilo dobře pohnojit vlhké podhoubí, ve kterém nejrychleji nevyhrává to, co je pravdivé, laskavé nebo lidsky užitečné, ale to, co nás přinutí aspoň na chvíli zastavit palec na displeji a oči na monitoru.

Úroveň debaty pod příspěvky o porodní péči mě už dlouho nutí přemýšlet, co přesně se nám to na sociálních sítích stalo. Nejde jen o nesouhlas. Nesouhlas je v pořádku. Problém je, když se jako běžná forma nesouhlasu zabydlí pohrdání, výsměch, ponižování a sexuálně zabarvené urážky.

Píšu o porodní péči - tedy o tématu, které by se na první pohled mohlo zdát bezpečně vzdálené internetovým válkám o mužství. Jenže právě ženské tělo, autonomie a moc jsou místa, kde se manosféra cítí velmi doma.

Můžu si stokrát říkat, že tito muži jsou produktem doby, digitální osamělosti a influencerů typu Andrewa Tatea. Jenže pochopení ještě neznamená omluvu. A už vůbec neznamená, že manosférické kruhy z internetu samy zmizí.

Manosféra samozřejmě nevznikla na Facebooku. Nevymyslel ji Zuckerberg v pauzách mezi schůzkami s reptiliány. Mužské úzkosti, patriarchální nároky, odpor k emancipaci žen, strach ze ztráty kontroly a úporná nostalgie po světě, kde bylo jasné, kdo sedí v čele stolu a kdo nosí kalhoty - to všechno existovalo dávno před tlačítkem „like“. Jenže platformy jako Facebook a Instagram tyto staré bolesti, strachy a pocity křivdy proměnily v obsah, který se dá skvěle šířit, měřit a prodávat.

Kdysi byl muž, který nenávidí ženy, problém hlavně pro své okolí. Dnes se z jeho vzteku dá vysoustružit obsah, který přitahuje pozornost, buduje publikum a vydělává peníze.

Pohodlná pohádka technologických gigantů o tom, že algoritmy jsou neutrální, pro mě přestala být uvěřitelná už dávno. Vedu neziskovku, která pracuje na tom, aby v České republice vznikla porodní centra, a s nenasytnou hydrou sociálních sítí máme své nepěkné zkušenosti. Algoritmus možná nemá ideologii v lidském slova smyslu, ale má jasně nastavený cíl, své metriky a stále se zlepšující optimalizaci. A hlavní otázka celé této receptury na pozornost byla a stále je: co člověka udrží na platformě déle?

Byla jsem šokovaná, když jsem se ve skvělém dokumentu The Social Dilemma dozvěděla, jak přesně nás svět sociálních sítí tahá za pozornost. Jenže ještě výmluvnější jsou interní dokumenty Facebooku, podle nichž platforma některé emoji reakce - včetně emoji hněvu - počítala jako výrazně silnější signál než obyčejný lajk. Prostě když vás něco rozčílilo natolik, že jste klikli na vzteklý obličej, systém to četl jako důvod ukázat podobný obsah dalším lidem, kteří se také pravděpodobně vzteknou jako vy.

V roce 2018 Facebook výrazně změnil způsob, jakým lidem vybírá příspěvky do feedu. Víc prostoru začal dávat tomu, co vyvolává reakce - komentáře, sdílení, debaty a často i hádky. Na papíře to mělo podporovat „smysluplné interakce“. Podle whistleblowerky Frances Haugen ale takový systém posiloval obsah, který lidi rozděluje a žene do silných emocí. Firma později kapitulovala a váhu hněvu postupně snížila až na nulu. Podle dokumentů se totiž ukazovalo, že příspěvky s vysokým podílem naštvaných reakcí se častěji pojily s dezinformacemi, toxickým obsahem a nekvalitními zprávami. Jaké to překvapení, že?

Problém není v tom, že lidé na sítích bývají naštvaní. Problém je, že systém jejich hněv aktivně započítával jako cenný signál. Hněv nebyl chyba systému. Hněv byl jeho palivo.

Položím vám na to konto nepříjemně jednoduchou otázku: jaký obsah vyvolává hodně reakcí? Bude to trpělivé vysvětlování, že ženy jsou lidské bytosti s komplexními potřebami, těly, bolestí, touhou, porody, kojením, menstruačními cykly a hranicemi? Nebo video, které nejistému mladému muži konečně potvrdí, že ženy zničily civilizaci, feminismus mu ukradl mužství a jediná skutečná cesta ke štěstí vede přes kontrolu, dominanci, rychlý bourák a naolejovaný pekáč buchet na břiše?

Algoritmus nepotřebuje nenávidět ženy. Úplně mu stačí, že rozpozná obsah, který vyvolává silné reakce, a začne ho posouvat dál. Nepotřebujeme mu podsouvat, že má patriarchální názory. Jemu stačí, že sleduje, co drží pozornost a nutí lidi zůstat ještě o chviličku déle. A když tohle splňuje obsah postavený na pohrdání ženami, neřekne si: „Tohle je problém.“ Řekne si: „Tohle funguje.“

A tím pak patriarchát dostane turbo.

Na sociálních sítích přitom není problém s ženskými těly jako takovými. Problém nastává ve chvíli, kdy k nim ženy připojí vědomí, bolest, zkušenost, informaci nebo politický nárok. Ženské tělo v bikinách, lascivně se vrtící do rytmu? V pořádku. Ženské tělo jako dekorace a prostředek ke zvýšení dosahu? Skvělé. Ženské tělo prodávající kosmetiku, dietu, chirurgický zákrok nebo estetiku dokonale uhlazené holčičky? Ano, prosím!

Ale zkuste na sítích mluvit o endometrióze, menstruaci, menopauze, mastitidě, vaginální bolesti, potratu, kojení nebo - nedejbože - jako my v Asociaci pro porodní domy a centra o porodu. Najednou se ocitnete v divné části internetu, kde se příspěvky nezobrazují, reklamy se zamítají, dosah padá a slova jako vagina, laktace nebo menstruace se tváří jako podezřelé znaky civilizačního rozvratu.

Když nám Meta zamítla deset reklam po sobě - mimochodem i jednu naprosto neutrální, která nesla prosté motto „chceme dobrou porodní zkušenost pro všechny“ - dala jsem si práci a začala hledat příčiny, souvislosti a zkušenosti dalších uživatelek s takzvaným shadowbanningem. Tedy se situací, kdy vás platforma formálně nezablokuje, váš účet dál existuje, ale vaše příspěvky se začnou zobrazovat mnohem méně lidem. Pro ostatní skoro zmizíte, aniž by vám někdo jasně řekl proč.

Výzkumy a kampaně kolem digitálního potlačování ženského zdraví ukazují opakující se vzorec: témata ženského zdraví jsou výrazně častěji blokována nebo limitována než témata mužského zdraví. Britský parlament už k online cenzuře ženského zdraví připravil i samostatný briefing, který si určitě dejte, pokud vás téma zajímá - nechávám jej ve zdrojích.

Tady nejde o pár uražených influencerek, kterým se smrskly dosahy. Jde o veřejnou infrastrukturu zdraví. Pokud dívka hledá informace o bolesti při menstruaci, žena zkušenosti s menopauzou, matka řeší kojení nebo někdo konečně hledá jazyk pro to, co se děje s jeho tělem, cílené algoritmické zneviditelňování těchto témat není banalita. Je to tichá forma kontroly nad tím, co smí společnost vědět a vidět.

Manosféra naopak pracuje s jiným typem lidské zranitelnosti. A já, jsa vytrénována z místních diskuzí na Lidé.cz budu teď chirurgicky přesná: problém nejsou muži. Chlapci se nerodí s předplatným na Andrewa Tatea. Problém je ten, že si společnost málo všímá, že mužská osamělost, nejistota, ztráta orientace, tlak na výkon, emoční izolace a nedostatek bezpečných míst pro zranitelnost jsou reálné problémy mužského světa. A proto jsou tak snadno zneužitelné.

Manosféra vezme skutečnou bolest mužů - samotu, stud, ekonomickou nejistotu, sexuální frustraci, pocit selhání - a nabídne jim falešného viníka: ženy. Nevezme to zgruntu jako hnutí pro systémovou obrodu společnosti. Neřekne: možná potřebujeme svět, kde muži smějí být zranitelní. Vezme to zkratkou a řekne: to ženy ti berou tvoji moc. Neřekne: možná kapitalismus prodává mužům hodnotu skrze výkon, peníze a dominanci. Řekne: to ty feministky tě vykastrovaly. Manosféra je umaštěný fast food pro zraněné ego. Rychlé, slané, návykové… a po čase vám z toho není vůbec dobře.

Platformy tomu nedaly jen prostor. Dlouhodobě tomu dávaly kyslík. Výzkumy z posledních let ukazují, že doporučovací systémy sociálních sítí mohou velmi rychle posouvat mladé uživatele k extrémnějšímu obsahu. Studie z roku 2024 popsaly, že algoritmy zesilují misogynní obsah směrem k teenagerům a že už během několika dnů sledování docházelo k výraznému nárůstu extrémnějších doporučení. Už dva roky předtím přitom The Guardian ukázal, jak TikTok doporučoval mladým mužům šovinistický obsah Andrewa Tatea - a reakce společnosti? Nic, nada, nichts…

A ano, TikTok není Meta. YouTube není Instagram. Reddit není Facebook. Ale to je právě pointa: manosféra není produkt jedné aplikace. Je to celý ekosystém. A Meta je jedním z jeho největších architektů a historicky jedním z nejvlivnějších správců digitální veřejné sféry.

Třináctiletý kluk nemusí vstoupit do tajné sekty. Stačí, že se chvíli zdrží u videa o posilování, rozchodu, „mužské disciplíně“ nebo o tom, proč jsou dnešní ženy moc náročné. Doporučovací systém, vycizelovaný jako tunel k čím dál extrémnějšímu obsahu, pak udělá zbytek. Ne proto, že nenávidí ženy, ale protože optimalizuje pozornost uživatele. A není to možná ještě horší? Nenávist lze alespoň pojmenovat. Optimalizace se tváří jako nějaká neutrální neškodná technikálie.

Tvrzení „Zuckerberg může za manosféru“ je samozřejmě moje zkratka. Je dobrá, byť trochu drzá. Ale je to zkratka, která umí otevřít dveře k přesnější debatě. Přesnější verze by zněla: Mark Zuckerberg a Meta nevytvořili nenávist k ženám. Nevytvořili patriarchát. Nevytvořili zástupy zhrzených incelů ani novověkou mužskou osamělost. Nevytvořili antifeministický odpor. Dokladatelně však pomohli vytvořit prostředí, ve kterém se z těchto věcí stal škálovatelný obsah, který sype.

Před algoritmickými platformami musel extremistický nebo nenávistný obsah překonávat tření: každý radikál musel před internetem najít svou komunitu, fórum, distribuční kanál a publikum. Dnes často stačí, aby systém rozpoznal, že určitý typ obsahu drží pozornost. Pak už nemusíte hledat manosféru. Manosféra si najde vás.

Nejde tedy jen o to, že jeden typ obsahu je potlačován a druhý zesilován. Jde o hlubší kulturní zprávu. Ženám se říká: buďte viditelné, pokud jste krásné. Buďte slyšet, pokud něco prodáváte. Buďte tělesné, pokud jste estetické. Buďte klidně lascivní i sexuální, dokud jste objekt. Ale nemluvte nám tady příliš nahlas o krvi, bolesti, porodu, potěšení, hranicích, traumatu, násilí, péči, menopauze, potratech nebo moci.

Chlapcům se mezitím v mnoha digitálních koutech říká: tvoje bolest je vina žen, tvoje nejistota je důkaz, že ti vzaly moc, tvoje osamělost se vyřeší dominancí. To, co skoro připomíná válku žen proti mužům, je ve skutečnosti selhání digitální architektury, která zraňuje obě skupiny - jen každou jiným způsobem. Ženy umlčuje. Muže radikalizuje. A pak prodává reklamu oběma.

Odpovědnost není totéž co vina. Když řeknu, že Meta nese odpovědnost za vzestup manosféry, neříkám tím, že každý zaměstnanec Facebooku programující algoritmy chtěl ublížit ženám. Neříkám tím, že každý muž, který se někdy díval na video, jak si vybuchtit břišáky, je nutně mizogyn. Neříkám ani to, že internet před Zuckerbergem byl feministická zahrada plná levandule a láskyplné komunitní péče.

Říkám něco méně pohodlného: design má důsledky, doporučovací systémy mají politiku a obchodní modely vychovávají kulturu naší současné společnosti. Platformy, které vydělávají na pozornosti, nemohou donekonečna předstírat, že nemají odpovědnost za to, čemu pozornost přidělují.

Řešením není zakázat mužům mluvit o mužství. To by byla fatální chyba. Potřebujeme pravý opak. Potřebujeme mnohem víc dobrých rozhovorů o mužství. Potřebujeme, aby chlapci a muži měli jazyk pro strach, stud, tělo, sexualitu, odmítnutí, samotu, péči i něhu. Potřebujeme mužské vzory, které neprodávají dominanci nad ženami jako lék na bolest z existence. Ale současně potřebujeme přestat předstírat, že digitální platformy jsou jen pasivní nástěnky, na které lidé lepí lístečky. Nejsou. Jsou to stroje na distribuci reality.

A jestli tyto stroje systematicky zviditelňují ponížení žen, estetizují ženská těla, potlačují ženské zdravotní informace a posouvají mladé muže k obsahu, který jim vysvětluje svět skrze odpor k ženám, pak nemáme problém s „kontroverzním obsahem“. Máme problém s architekturou veřejného prostoru. Manosféra není nehoda. Je to vedlejší produkt systému, který příliš dlouho považoval pozornost za hodnotnější než důstojnost.

A ženské tělo? To smí být pořád vidět. Jen by u toho, prosím, nemělo moc mluvit.

Toto téma je nesmírně citlivé a široké, proto jsem tento článek psala tolik dní, i když jsem ho slibovala už tolika lidem dávno hotový - zdroje, co mě na mé cestě zaujaly vám dávám níže:

Baker, C., Ging, D., & Brandt Andreasen, M. (2024). Recommending toxicity: The role of algorithmic recommender functions on YouTube Shorts and TikTok in promoting male supremacist influencers: Summary report. DCU Anti-Bullying Centre, Dublin City University.

Center for Countering Digital Hate. (n.d.). Who is Andrew Tate? Influencer misogyny and women hate.

Center for Countering Digital Hate. (n.d.). Banned but not gone.

Dublin City University. (2024, April 17). New research shows how TikTok and YouTube Shorts are bombarding users with misogynist content.

Essity. (n.d.). Shadow banned: How social media is silencing women’s health.

Habib, H., Srinivasan, P., & Nithyanand, R. (2022). Making a radical misogynist: How online social engagement with the manosphere influences traits of radicalization. arXiv.

House of Commons Library. (2026, May 18). Censorship of women’s health and wellbeing content online -nesmírně důležité! Pokud mám jeden zdroj vypíchnout, tak tento!

Meta. (n.d.). Community standards. Meta Transparency Center.

Meta. (n.d.). Transparency Center.

Meta. (2022, November 22). Integrity and transparency reports, Q3 2022.

Pelley, S. (2021, October 4). Facebook whistleblower says company incentivizes „angry, polarizing, divisive content“. CBS News.

Pelley, S. (2021, October 4). Whistleblower: Facebook is misleading the public on progress against hate speech, violence, misinformation. CBS News.

Rev. (2021, October 25). Facebook whistleblower Frances Haugen testifies before UK Parliament transcript.

Ribeiro, M. H., Blackburn, J., Bradlyn, B., De Cristofaro, E., Stringhini, G., Long, S., Greenberg, S., & Zannettou, S. (2021). The evolution of the manosphere across the web. Proceedings of the International AAAI Conference on Web and Social Media, 15(1), 196–207.

The Guardian. (2022, August 6). Revealed: How TikTok bombards young men with misogynistic videos about Andrew Tate.

The Guardian. (2022, August 6). Inside the violent, misogynistic world of TikTok’s new star, Andrew Tate.

The Guardian. (2024, February 6). Social media algorithms „amplifying misogynistic content“.

The Guardian. (2025, October 24). Instagram and Facebook breach EU law over content flagging, commission says.

The Week. (2021, October 27). Facebook reportedly gave the angry emoji five times as much weight as a like.

UK Parliament. (2026, May 21). Women’s health and wellbeing: Online censorship. Hansard, House of Commons, Volume 786.

University College London. (2024, February 5). Social media algorithms amplify misogynistic content to teens.