Článek
Ve třináctém století Čingischán a jeho potomci dobývali svět stejným způsobem, jak se to naučili ve své chudé mongolské stepi. Dnes má Mongolsko asi tři a půl milionu obyvatel. Obyvatel Ruska je asi 144 milionů a lze předpokládat, že tu žije možná největší počet Čingischánových potomků, dle některých odhadů minimálně sedm milionů. Rusko, podobně jako Čingischánova vojska, používá vyhrožování násilím a vražděním jako účinnou propagandu. Sovětský svaz měl skoro tak velkou rozlohu, jako Mongolská říše v době své největší slávy, tedy asi 23 tisíce kilometrů čtverečních. Rozloha dnešního Ruska je „jen“ asi 17 tisíc kilometrů čtverečních.
Chlapec, který se měl stát Čingischánem, se narodil kolem roku 1162 na severu dnešního Mongolska, někde tam, kde je dnes mongolské hlavní město Ulánbátar. Jeho vlastní jméno bylo Temündžin. Byl synem náčelníka kmene Bordžiginů. Kmenů bylo tehdy na dnešním území Mongolska řada a neustále spolu soupeřily. Muži kradli sousedům ženy, vraždili se, a to i uvnitř rodiny, zabíjeli v boji členy soupeřících kmenů. Všichni muži byli perfektně vycvičenými bojovníky už od dětství. Trénovat jízdu na koni začínali všichni chlapci už v útlém dětství.
Mezi Mongoly v té době všichni muži byli vojáky, prakticky veškerou ostatní práci zajišťovaly ženy. Zemědělství ani řemesla tu příliš nekvetla, snad kromě výroby luků a šípů. Lidé se živili chovem dobytka, vše ostatní si obstarávali obchodem nebo spíš asi přepady a loupením toho, co vyráběli jiní. V roce 1206 po mnoha bojích mezi mongolskými kmeny se Temüdžinovy podařilo sjednotit kmeny pod svou vládou a byl prohlášen Čingischánem, vládcem všech Mongolů.
A co teď dál? V roce 1211 prý přišlo mnoho dešťů a trávy vyrostlo v mongolské stepi víc, než kdykoliv za posledních tisíc let. Mongolové zbohatli, jejich stáda rostla, mohli si dovolit mít víc dětí a ty se také dožívaly dospělosti. Mongolská step jim začala být malá a tak vojska mohla vyrazit do světa. Nic jiného, než boj a dobývání Čingischánova vojska neznala. Než příznivé klimatické podmínky v roce 1225 skončily, došla mongolská vojska až do Kyjeva.
Následovník Čingischána Bátů dobyl Kyjevskou Rus v roce 1241 a na území západního Ruska založil Zlatou hordu, která tu vydržela vládnout 250 let. Maďarského krále Bélu IV. Mongolové porazili u Muhi na řece Sajó na východě Maďarska také v roce 1241. Polského knížete Jindřicha II. Pobožného porazili v bitvě u Legnice ve Slezsku 9. dubna 1241. Zpustošené Slezsko se později stalo součástí České koruny.
Zlatá horda
Český král Václav I. mongolská vojska zastavil v pohraničních horách u Kladska, a tak Mongolové jen prošli Moravou do Uher. Václavu I. se podařilo Mongoly do Čech nepustit, protože měli problém bojovat v jiném terénu, než byly stepi jako v jejich domovině. V takovém terénu na jejich rychlost jízdy a střelby nikdo neuměl správně reagovat.
Už v roce 1242 ale mongolská vojska ze střední Evropy odešla. Proč Mongolové střední Evropu v roce 1242 opustili, není jisté. Prý se snad museli vrátit do Mongolska volit nového chána, nebo se jim nelíbilo vlhké počasí. Prý také nezvládali dobýt všechna středoevropská opevněná města a hrady, a to je frustrovalo. Nebo je jenom otrávily lesy na českých hranicích. Možná trochu utrpěla jejich jinak úspěšná propaganda, která říkala, že jsou strašliví bojovníci a vrahové a vždy vítězí. Nebo narazila na kontrapropagandu, která podle pravdy říkala, že na západ od Čech jsou už jenom hory a lesy.
Vojenská taktika mongolského vojska byla prý pořád stejná. Na začátku bitvy zasypali v rychlé jízdě protivníka šípy, čímž vyprovokovali paniku. Potom část vojska předstírala útěk a nalákala na sebe protivníka, následně se mongolové znovu otočili a nepřítele definitivně zničili. V průběhu dobývání měst zabíjeli víceméně všechny muže. Asi i proto má Čingischán dnes na území bývalé mongolské říše podle odhadů asi 16 milionů potomků. Tam, kde Mongolové setrvali déle, jako je dnešní Rusko, je potomků mongolských bojovníků asi podstatně víc, než předpokládaná polovina procenta.
Zbraň mongolských bojovníků
Počet lidí zabitých Mongoly se odhaduje na čtyřicet milionů. Na vrcholu rozsahu říše měla odhadem plochu 23 milionů kilometrů čtverečných a 110 milionů obyvatel. Protože Mongolové celkem nic nevyráběli a během svých výbojů zjišťovali, co všechno jimi porobené národy umí vyrobit, začali ochraňovat takzvané hedvábné stezky, aby zboží, vyráběné třeba v Evropě nebo Číně, mohlo doputovat až k jejich ženám a dětem, žijícím v hlavním městě Karakorum. Stejnými cestami putovaly i moderní zbraně včetně obléhacích strojů na dobytí opevněných měst.
Hlavní zbraní Čingischána v době dobývání světa bylo šíření strachu. Po dobytí města prý Mongolové povraždili vždy desítky tisíc obyvatel, několik jich ale nechali naživu a poslali je šířit zprávy o mongolské krutosti. Mnoho měst se jim tak ze strachu raději samo vzdalo. Lidé v Evropě ale často bojovali s velkou zuřivostí, protože se dozvěděli, že ani když se vzdají, nebudou zachráněni od mongolského teroru.
Nová generace
Přesně tak dnes funguje ruská propaganda. Zbraně, kterých se báli lidé před osmi sty lety, byly sice jiné než dnes, ale jinak se nic nezměnilo. Na Ukrajinu dnes Rusko útočí drony, tak jak se tehdy útočilo šípy. Nadsazuje předpokládanou účinnost zbraní, „jaké svět ještě neviděl“. Tehdy mongolští písaři posílali po hedvábných stezkách zprávy o desítkách tisíc zabitých lidí při každém útoku. Dnes tyto zprávy běží do světa prostřednictvím televize a sociálních sítí. Ruští propagandisté také věří, že už jen strach jejich protivníků jim může přinést vítězství, protože se jejich vyděšení protivníci budou bát zasáhnout proti nim odpovídající silou. Zatím jim to, obávám se, dost vychází.
Podklady:
Čingischán a Mongolská říše, Extra Publishing 2025
Výstava Čingischán, Národní muzeum v Praze, 11.3. – 22.6. 2025
