Článek
Kolikrát se vám stalo, že jste udělali něco, co vypadalo jako něco nepovedeného, možná i úplně zbytečného, ale nakonec to přece jen dopadlo tak, jak jste si to přáli? Někdy se to tak prostě stane, ale vy se toho už třeba nemusíte dožít. Jan Palach, který se v lednu 1969 upálil na Václavském náměstí v Praze, se o tom, že jeho oběť byla nakonec vlastně úspěšná, už nedozvěděl. Tedy pokud neplatí, že někteří lidé se po smrti dostanou do nebe, odkud se mohou dívat dolů a sledovat, co se na světě děje.
Když se dvacet let po smrti Jana Palacha rozhodli zástupci tehdejších disidentů v čele s Václavem Havlem, že si připomenou výročí jeho upálení přímo na Václavském náměstí, vysílala tu zprávu i Svobodná Evropa, takže to nakonec vědělo mnoho lidí. Soudruzi SNB i STB byli ovšem připraveni na mnohem více účastníků, než byl skutečný počet všech disidentů. Ze záhadných důvodů netušili, že většina lidí na Václaváku nejsou ti, kteří přišli na pietní akt, ale prostý lid komunistický i nekomunistický.
Já jsem ten den, tedy v pondělí 16. ledna 1989 odpoledne, přecházela Václavské náměstí z Jindřišské ulice na stanici metra B Můstek. Na náměstí někde dole u cukrárny stál můj spolužák ze syrského Damašku, kterého jsem už pár let neviděla. Překvapeně jsme se pozdravili, sdělil mi, že v Praze studuje postgraduál a že jde nahoru ke koni. Kupodivu na rozdíl ode mě věděl, že se nahoře něco děje. Rozloučili jsme se a najednou shora dolů přijížděla vodní děla a běželi příslušníci Veřejné bezpečnosti s obušky. Proudy vody stříkaly dopředu i do stran, takže všichni se snažili schovat, protože kdo by si přál být pokropen vodou v lednu! Pak začali příslušníci házet bombičky se slzným plynem, takže bylo nutné vstoupit do prodejny nebo jiné budovy. Vzala jsem za ruku nějakou starou paní a schovaly jsme se dole na pěší zóně za těžké dveře jednoho z domů. Ještě jsem viděla uniformovaného příslušníka, jak bil po zádech obuškem mladíka v bílé prošívané bundě.
Měla jsem u sebe malý foťáček sovětské výroby Lomo. Koupila jsem ho, protože byl nenápadný a už mě přestalo bavit tahat se pořád se zrcadlovkou. Vytáhla jsem ho, když jsem prošla takzvanou Myší dírou směrem ke vstupu do metra, otočila jsem se a snažila jsem se vyfotit vodní děla, která stála dole. Ale asi jsem udělala něco špatně, protože na filmu nakonec nic nebylo. Přece jen jsem s tím ještě neuměla moc zacházet. Zklamal mě, tak jsem ho nakonec prodala za pět set korun kolegovi.
Druhý den ráno jsme jeli s mým šéfem, který byl ovšem komunista, na služební cestu do Děčína a já jsem celou cestu tam mluvila o tom, co jsem zažila v pondělí odpoledne. Nechtěl mi věřit, že se mi mohlo něco takového stát cestou z jednání, na které mě sám poslal. Podobnou osvětu jsem potom udělala i ve firmě, kde jsme měli jednání. Druhý den se mi můj šéf omluvil. Stará maminka jeho komunistického šéfa šla ve stejnou dobu, tedy v pondělí 16. ledna 1989 z jednání městského stranického výboru (tedy výboru KSČ – Komunistické strany Československa) a došla domů úplně mokrá a ještě to odstonala.
V sedmdesátých a osmdesátých letech politika mládež moc nezajímala. To teď taky platí, mladí ve většině nevědí, koho volit, a tak jich většina ani volit nechodí. Na můj zájem o politiku měl skutečně vliv až ten popisovaný zážitek z 16. ledna 1989. Jak mi potom řekl můj tehdejší kolega: „Tebe museli praštit do hlavy, aby se ti rozsvítilo.“ Něco pravdy na tom bylo, nebyla jsem ale jediná.
Dnes naši političtí představitelé stárnou a mladí moc nepřicházejí. Mladí mají pocit, že politici k nim nemluví a jejich zájmy je ani nezajímají. Ono vlastně ani není divu. Andrej Babiš mluví jen k seniorům a když se Alena Schillerová vrtí na TikToku, je spíš k smíchu. Což tedy neznamená, že ji nakonec mladí nebudou volit, i když ne proto, že by jí kdovíjak věřili, ale hlavně pro legraci. A Miroslav Kalousek novou stranu pro mladé už nezaloží. Ani se mu nedivím, bez Knížete by to stejně už nefungovalo.
Podklady:
Vlastní zkušenost autorky z roku 1989 a z let následujících