Jak spisovatel František Kožík dával svědectví o zabití polských důstojníků Sovětským svazem

Poté, co si Německo a Sovětský svaz v roce 1939 rozdělili Polsko, aby se znovu, tak jako před dvěma sty lety, dotkli svými hranicemi, polská armáda byla zničena a tisíce polských důstojníků padlo do sovětského zajetí. Rusové obviňovali Poláky z utlačování Bělorusů a Ukrajinců, žijících historicky na území Polska. Pátého března 1940 začaly popravy polských důstojníků, zajatých na nyní Sověty okupovaném polském území v roce 1939.

Ruské stránky wikipedie říkají, že v průběhu vpádu Rudé armády do Polska od 17. září 1939 bylo vzato do zajetí asi půl milionu polských občanů. Protože Rusko (v té době zvané Sovětský svaz) nemělo historicky většího nepřítele než Polsko, polští vojáci a důstojníci, bylo jich více než 130 tisíc, byli umístěni do táborů NKVD (v podstatě ministerstvo vnitra). Následně ministr vnitra Berija rozhodl o jejich postřílení jako notorických nepřátel Sovětského svazu.

V době, kdy jsem ještě byla žákyně či studentka, se o Katyňském masakru ve školách neučilo. Vždyť se jednalo o popravy provedené našimi největšími přáteli Sověty na našich menších přátelích Polácích. V té době u nás platilo oficiální sovětské vysvětlení, že Poláky zabili na podzim roku 1941 Němci. Poté, co v roce 1941 Hitler zradil Stalina, začala pro Sověty Velká vlastenecká válka, na rozdíl od té předchozí namířená proti Německu. Na začátku postupu na východ ale Hitler dobyl celý sovětský zbytek Polska a potom i velkou část původního Sovětského svazu.

V dubnu roku 1943 Němci v rámci velké protisovětské propagační kampaně pozvali do Katyně, kterou od roku 1941 ovládali, odborníky z různých závislých zemí, také z protektorátu Čechy a Morava, aby dosvědčili vraždy polských důstojníků Sověty. Jedním z těch, kteří tam dorazili a podali svědectví, byl také František Kožík, tehdy už slavný spisovatel, který už v roce 1939 vydal svou asi nejslavnější knihu Největší z Pierotů.

Jeho svědectví vyšlo zřejmě poprvé v časopise Svět, vydávaném ve Zlíně. Potom vyšel také v měsíčníku „Výběr, nejlepší a nejzajímavější články současné doby“. Převážná část tohoto Výběru zahrnuje články, vydávané původně v Německu, ale i v zemích, které byly v té době obsazené nebo byly spojenci hitlerovského Německa. František Kožík byl součástí delegace spisovatelů a básníků, která byla organizována oddělením Schrifttum ministerstva propagandy Třetí říše. Pozvání na takovou akci jistě nebylo možno odmítnout bez nebezpečí újmy na životě a zdraví pozvaného a jeho blízkých.

Jak zmiňuje ve svém článku František Kožík, mezi účastníky byl vlámský básník Ferdinand Vernocke, beletrista z téhož národa De Pillecyn, Belgičan Pierre Hubermont, Ital Enrico Massa, Finové Jaabo Neppo a Ornulf Tigestaedt, Španěl Gimenez Caballero a Němec Filip Lützkendorf a Polák Kozlowski. Vedoucím výpravy byl Karl Thielke. O nikom z nich jsem nikdy neslyšela.

Pánové odletěli přes Berlín a Varšavu do Smolenska, který byl válkou značně pobořen a proti předválečnému stavu tam zůstala asi jen šestina předválečného počtu obyvatel, tedy asi 30 tisíc lidí. Pan Kožík píše: „Jen ti malí hoši – děti bez rodičů – kteří běhají po městě se svými dvoukolovými vozíky, vozí balíky, čistí boty a vůbec jsou schopni ke každé práci, kterou si dají dobře zaplatit, jen ti se asi postarají o sebe sami a mají prý i dost peněz.“

Další den odjela delegace západním směrem k lesnatým pahorkům, kde v písečných hrobech ležela již částečně mumifikovaná těla zastřelených polských důstojníků. Spisovatelům ukázali vyzvedávání mrtvých a jejich identifikaci, která byla zřejmě dost snadná, protože byli pohřbeni i se svými doklady, dopisy či fotografiemi a ve svých důstojnických uniformách.

Všichni spisovatelé museli dát své svědectví o tom, co viděli. Úkolem bylo sdělit světu, že Sovětský svaz se dopustil vražd na Polácích a Němci teď zachraňují Evropu. Netuším, co napsali ti ostatní, a je mi jasné, že pro Františka Kožíka to muselo být dost těžké, ale zdá se mi, že se snažil, aby se příliš nezapletl. Jeho závěrečná slova říkají: „Osude dej, ať se můj národ poučí z těch krutých zkušeností, jichž byl ušetřen, a dej, aby i bez nich našel ve své celistvosti přímou cestu k pravdě, k pravdě, jež je jeho novou historií, budoucností jeho dětí, jeho životem.“ V té době už Rudá armáda začala postupovat na západ.

V sobotu 10. dubna 2010 jsem si ráno pustila televizi. Ve zprávách se nemluvilo o ničem jiném než o havárii polského letadla, které se zřítilo v Rusku, nedaleko letiště ve Smolensku, s polskou delegací, vedenou prezidentem Lechem Kaczyńskim. Z 96 lidí na palubě nikdo nepřežil. Letadlo, kde kromě prezidenta bylo i celé nejvyšší velení polské armády, letělo na vzpomínkovou akci k sedmdesátému výročí katyňského masakru. Polsko tak znovu přišlo o velení své armády.

Podklady:

časopis Výběr z června 1943, článek Františka Kožíka „Co jsem viděl v Katynu“

Katyňský masakr – Wikipedie