Článek
Přes řeku Narva, která tu tvoří hranici mezi Estonskem a Ruskem vede hraniční most. Když jsem byla v Narvě v roce 2017, byl tu neustálý provoz vozů i pěšáků. V pevnosti Pikk Hermann na estonské straně se nachází městské muzeum a taky se tu konají svatby. Most přes řeku Narvu, na jejíž ruské straně je pevnost Ivangorod, je dlouhý asi 200 metrů. Přechod pro automobilovou i pěší dopravu funguje dle mých informací i dnes. 23. května 2024 ruští pohraničníci ukradl bójky, které uprostřed řeky vyznačují hranici mezi Estonskem a Ruskem. Snaha o diplomatické řešení zůstala z ruské strany bez odpovědi.
Hraniční řeka Narva
Město Narva je přímo na hranici mezi Evropou a Ruskem. Do roku 1704 patřilo Švédsku a získal ho nejznámější ruský car Petr Veliký během Velké severní války (1700 až 1721). První bitvu o Narvu v roce 1700 sice Petr ještě prohrál, ale poučil se a celou Severní válku v roce 1721 vyhrál. V ruštině jde o Velkou severní válku – tím přívlastkem se asi nazývají všechny války, které Rusko vyhrálo. Ostrov Kreenholm na řece Narva, který je dnes součástí města Narva, patřil v té době německému obchodníkovi Sutthoffovi, který si na něm postavil prázdninové sídlo.
V roce 1856 koupil ostrov Ludwig Knoop, podnikatel z Brém, a založil tu továrnu na zpracování bavlny. Financovala ho anglická banka a stroje pocházely samozřejmě také z Británie. Továrna v Narvě byla největší přádelnou bavlny v Evropě. Celkem měl baron Knoop v Rusku 187 přádelen. Používal pouze anglické vybavení i manažery, techniky a vedoucí. Dělníci byli na začátku místní, tedy Estonci, postupně přicházeli i Rusové. Baron Knoop měl šest dětí, všechny se narodily v Moskvě, umřely ale v Německu nebo v Anglii. Jednou z jeho pravnuček je i Ursula von der Leyen.
Továrna byla po okupaci Sovětským svazem v roce 1944 zestátněna a po obnovení samostatnosti Estonska byla roku 1995 zprivatizována švédskou společností Boras Wäfveri AB, která ovšem v roce 2010 zkrachovala. Městské muzeum v Narvě v letní sezóně provádí v bývalé továrně prohlídky v estonštině, ruštině a angličtině.
Továrna Kreenholm v Narvě
Narva vyrostla díky této továrně, která měla v nejlepších letech až deset tisíc zaměstnanců. Na druhém břehu řeky Narva, který je už součástí Ruska a nebyl ani součástí Estonské sovětské socialistické republiky, se nachází středověká pevnost a městečko Ivangorod, které ani zdaleka nedosahuje velikosti Narvy, i když ta taky proti roku 1989 přišla skoro o polovinu obyvatel. Zbývající polovina, tedy asi padesát tisíc obyvatel, jsou lidé převážně rusky mluvící. Kdo mohl, odešel. Spíš do Tallinnu nebo na západ, do Ruska podle mě asi spíš ne, ale takovou statistiku jsem nenašla. Vyloučit se to ovšem nedá, protože Petrohrad je celkem blízko a na rozdíl od Tallinu je to skutečné velkoměsto. Nejvíc Estonců, asi 15 000, žilo v Narvě dle sčítání lidu v roce 1934, tedy za první Estonské republiky. To bylo asi 50 procent všeho obyvatelstva. Tak jako v ostatních pobaltských republikách se tu Rusové rozmnožili formou migrace z „velké země“ hlavně za dob SSSR. Dnes jsou tu asi jen tři tisíce Estonců, mluvících tímto jazykem.
Narva
Město, kde většina obyvatel pracovala v jedné obrovské továrně, nebylo v Sovětském svazu žádná výjimka. Takovým městům se tam říká „monogorod“ a pokud továrna přestane fungovat, je to tragédie. U nás taková města byla taky, třeba Zlín nebo Kladno, Ostrava a taky to trvalo několik let, než se lidé přizpůsobili a ti „přebyteční“ odešli. Taková města byla ale i ve Spojených státech (třeba Detroit) a myslím si, že to vedlo k podpoře Donalda Trumpa, který těm „přebytečným“ lidem slibuje, že se všechno vrátí do doby minulé, kdy ještě věci byly v pořádku a muži byli opravdoví muži. To ostatně už dvacet let slibuje Rusům i Vladimír Putin.
Návštěva autorky ve městě Narva v roce 2017
