Článek
Ostalgií Němci nazývají to, čemu se u nás říká, „za komunistů bylo líp“. Prý tomu podle průzkumu z roku 2019, který si nechala dělat organizace Paměť národa, věří u nás asi 40% lidí nad 40 let. Já se tedy obávám, že tomu věří i spousta jejich dětí.
Ve východním Německu, do roku 1990 Německé demokratické republice, formálně žádná komunistická strana nebyla. Jejich vedoucí politická síla se jmenovala Socialistická jednotná strana Německa (SED). Soudruh nebyl komunista, ale „Parteigenosse“, neboli „straník“.
Kdysi jako studentka jsem se ptala jen o něco staršího známého z NDR, jestli je komunista. Prý neví, jestli je komunista, ale je straník. Vlastně to dávalo smysl. U nás sice v tom věku ještě moc členů Strany (KSČ) nebylo (bylo mu asi 25 a to byl u nás věk „mládežníka“, ne „straníka“), ale je jasné, že i pro ty, co vstupovali do KSČ, nebyla v té době už důležitá stranická ideologie, ale průkazka, která otevírala dveře.
Jedno z menších měst na území bývalé NDR je taky Lutherovo město Wittenberg, tedy Lutherstadt Wittenberg. Připojení označení „Lutherovo město“ dostal Wittenberg rozhodnutím městského zastupitelstva z roku 1922 a po následném schválení v roce 1938. Tady působil Martin Luther, který tu v roce 1517 vyhlásil a vyvěsil své teze, na jejichž základě vznikla reformovaná evangelická církev.
Ve městě Wittenbergu je kromě památek na Lutherovu dobu také Muzeum každodenní kultury 20. století (webové stránky na adrese www.pflug-ev.de). Nachází se na hlavní ulici historického centra města, která se dnes nazývá Zámecká (Schlossstrasse). Muzeum vzniklo v budově, která v dobách NDR zahrnovala v patře mateřskou školku, čehož jsem si při návštěvě hned všimla, protože jsou tam dodnes dochované malé školkové záchody a umyvadla a ptala jsem se paní v pokladně, jestli se nepletu. „Ano, byla tu školka a v přízemí bývala hospoda,“ zněla odpověď. Šlo tedy o dům pro (skoro) všechny generace. Když maminky odpoledne děti vyzvedly, vystřídali je hned dědečkové a tatínci, takže původně historický činžovní dům byl beze zbytku využit.
Muzeum založili v roce 1992 nadšenci a historici, kteří zkoumali život v Německu ve 20. století a muzeum na této adrese bylo otevřeno v roce 1997. Expozice je trochu podobná například Retromuzeu, které bylo v obchodním domě Kotva. Týká se ale více ilustraci života v Německu od konce 1. světové války, především v dobách NDR, než například designu, jak je to u nás v Retromuzeu v Chebu.
V přízemí budovy je výstava, která u nás není a asi by ani nemohla být. Na rozdíl od NDR, kde byli usazeni vojáci Sovětské armády už od května 1945, u nás se na dlouhou dobu usadili až v srpnu 1968 a co nejdříve se snažili schovat, například do odlehlých kasáren v lesích u Milovic nebo u Mimoně a rozhodně se nesnažili chodit mezi lidi. Oni by se tedy ti obyčejní vojáci možná i snažili, ale neměli to povoleno, zatímco v NDR byli vidět běžně, i když tedy jenom v organizovaných skupinách. Ve Wittenbergu zabrali v roce 1945 velké části historického centra města, v roce 1979 jich část odešla, ale definitivně opustila sovětská armáda Wittenberg a celé Německo až v roce 1993, tedy později, než jak to bylo v Československu.
Oficiálně se Němci a sovětští vojáci ve Wittenbergu stýkali a na výstavě jsou uveřejněny vzpomínky z obou stran. Jestli to byla jenom zvědavost nebo něco jiného, to nevím. Mateřský jazyk kustodek v muzeu při mé návštěvě byl ruský nebo ukrajinský. Děti nebo vnoučata vojáčků z fotografie se vracejí?
Zdroje informací:
návštěva města Lutherstadt Wittenber dne 11. srpna 2024 autorkou, včetně fotografické dokumentace