Článek
„Duchovním otcem“ celé akce byl důstojník Státní bezpečnosti, zástupce náčelníka 8. odboru aktivních opatření I. správy Ministerstva vnitra (rozvědky) Ladislav Bittman, krycím jménem kapitán Brychta.
Bittman se narodil 12. ledna 1931 v Praze a již ve věku 15 let vstoupil do Komunistické strany Československa. Od roku 1950 pak absolvoval studia na fakultě mezinárodních vztahů a v roce 1953 se stal členem československé delegace Repatriační komise neutrálních států v Koreji. Od září 1954 začal studovat na operativní rozvědné škole, známé jako „Šternova špionážní škola“. Součástí studií byla i analytika a on dostal na starost oblast tehdejšího Západního Německa. V roce 1958 byl přeložen do 4. německo-rakouského odboru, jehož úkolem byly mimo jiné únosy lidí ze Západu. O dva roky později se stal kulturním atašé v Berlíně, odkud řídil činnosti několika agentů, jejichž úkolem bylo pronikat do orgánů v Západním Berlíně. V roce 1963 se vrací zpět do Československa a stává se právě již zmiňovaným zástupcem náčelníka nově vzniklého 8. odboru aktivních opatření, jehož úkolem bylo vytváření dezinformací, politické provokace a propagandy proti západním zemím. A první operací nově vzniklého odboru se stala právě ona akce zvaná Neptun.
O co v ní vlastně šlo?
Dnes už přesně nezjistíme, zda se pro ni stal inspirací nález na dně jihorakouského jezera Toplitzsee, v roce 1963, kam bylo na konci války ukryto množství falešných anglických liber z nacistické padělatelské dílny, nebo se plán se všemi následujícími dopady zrodil jen v hlavě agenta Ladislava Bittmana.
Ilustrační obrázek - jezero
Jisté je pouze to, že předmětem akce byl objev beden s tajnými nacistickými materiály na dně Černého jezera na Šumavě. Cílem pak mystifikovat a ovlivnit veřejné mínění v Československu, ale i v Rakousku a Německu, a tím zdiskreditovat některé ze západních politiků. Úspěšnost této dezinformační kampaně pozitivně hodnotila i sovětská KGB. A akce Neptun se opravdu stala jednou z nejúspěšnějších dezinformačních kampaní Státní bezpečnosti.
Načasování akce na léto roku 1964 nebylo náhodné. V roce 1965 měla totiž v Německu skončit lhůta pro promlčení nacistických zločinů. Akce Neptun měla proto donutit západoněmeckou vládu k prodloužení promlčecí lhůty a Západní Německo mělo být navíc, díky štvavé kampani, představeno jako nástupce nacistického Německa.
Jak ale takovouto dezinformační kampaň, aby vypadala maximálně věrohodně, zrealizovat?
Příležitost zinscenovat senzační nález beden s tajnými nacistickými materiály, se naskytla v okamžiku, když se redaktoři oblíbeného televizního magazínu Zvědavá kamera rozhodli prozkoumat Čertovo a Černé jezero na Šumavě. Publicistický pořad se těšil ve své době značné popularitě, ale nesl si jeden škraloup. V jedné reportáži si Zvědavá kamera dovolila kritizovat třídní hledisko při přijímání studentů na školy, a tím pádem se nad ní rozhoupal pomyslný Damoklův meč. A tak se její tvůrci rozhodli, zvolit si nekonfliktní téma, a narazili na pověst o šumavském Čertově jezeře, jehož voda má prý zázračné konzervační vlastnosti, a údajně se na jeho dně nachází dokonale zakonzervované tělo hraběnky i s kočárem, a celý svatební průvod. Aby byl dokument věrohodný, najala si televize na natáčení potápěče ze Svazu pro spolupráci s armádou. A nyní již vstupuje na scénu Ladislav Bittman, který byl jedním z nich. Točit se začalo v dubnu 1964 v pověstmi opředeném Čertově jezeře. Místo toho, o čem mluvily pověsti, se ale v jezeře našlo jen několik bedýnek s válečnou municí, kterou zneškodnili pyrotechnici.
Právě tento nález byl inspirací a spouštěčem dalších událostí. Ladislav Bittman zareagoval bleskově a rozehrál zpravodajskou hru, které daly zelenou nejen nejvyšší českoslovenští představitelé té doby, ale i Sověti, kteří drželi dohled nad svými satelity.
Televiznímu štábu Zvědavé kamery bylo náhle oznámeno, že se v místě, kde točí, bude konat vojenské cvičení, a proto musí na nějaký čas svou reportážní práci přerušit, a vrátit se do Prahy.
Záminka, kterou nové dezinformační oddělení Státní bezpečnosti v čele s Ladislavem Bittmanem využilo k přípravě akce Neptun. Hlavně tedy k instalaci pěti beden, které byly předem připraveny tak, aby to vypadalo, že na dně jezera spočívaly dvacet let. Byly naplněny čistým papírem, protože v tom okamžiku československá rozvědka ještě tajnými nacistickými dokumenty nedisponovala. Ty měla dodat až o něco později sovětská zpravodajská služba. Dne 20. června 1964 byly bedny z Prahy na Šumavu převezeny, a nad ránem 21. června 1964 tajně uloženy na dno Černého jezera.
Začátkem léta se štáb Zvědavé kamery mohl na Šumavu vrátit. Tentokrát se rozhodli reportéři k průzkumu Černého jezera, které je od toho Čertova, vzdáleno 1,5 kilometru. A již nic nebránilo tomu, rozehrát předem připravené divadlo, jehož inscenaci neměl na starost nikdo jiný než Ladislav Bittman.
Po několika dnech „bezvýsledného pátrání“, které televizní štáb dokumentoval, nasměroval žabí muž Bittman hledače k místu, kde byla záhy nalezena nejprve jedna, a poté i další dřevěné bedny. Píše se 3. červenec 1964, den, který se zapisuje do historie úspěšných dezinformací. Nález je okamžitě nahlášen příslušným úřadům. Až s teatrální opatrností jsou na hladinu postupně, za asistence potápěčů pražského hasičského sboru, bedny vyzvednuty. Již za pár dnů, 14. července 1964, jsou tajemné bedny převezeny, za bedlivého dozoru kamer, zpátky do Prahy. Svou „cestu tam a zase zpět“ končí jak jinak než na Ministerstvu vnitra, které 16. července 1964, vydává oficiální zprávu o nálezu nacistických tajných písemností v Černém jezeře na Šumavě. Toto oznámení vyvolává obrovský ohlas médií, a to nejen domácích, ale i těch zahraničních. Rozsáhlá kampaň v televizi i tisku vrcholí 15. září 1964 tiskovou konferencí, které je účasten i tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal. A právě od něj se veřejnost poprvé dozvídá, že bedny obsahují písemné důkazy o tom, že Západní Německo a Rakousko jsou prošpikované přisluhovači nacistického režimu. Na tiskové konferenci nechybí ani zahraniční novináři, zejména ti z Německa a Rakouska, pro které hlavně, je toto divadlo sehráno. Tisková konference má záhy velký světový ohlas. Nález listin, které posléze dodala sovětská tajná služba a které pocházely například z nacistického Říšského hlavního bezpečnostního úřadu, působil velmi věrohodně a mistrně zinscenované mystifikaci uvěřili jak novináři, tak i široká veřejnost. Vznikla tak falešná legenda, nad kterou téměř nikdo nepochyboval, a jejímž cílem bylo, ovlivnit západoněmecké veřejné mínění i politiku.
A to se v plné míře podařilo. Západoněmecká vláda byla po diplomatickém nátlaku donucena prodloužit lhůtu promlčení válečných zločinů o pět let. Svou roli zde sehrál i štáb Zvědavé kamery. Některým členům štábu se sice zdála nebývalá vstřícnost ze strany Ministerstva vnitra podezřelá, ale nakonec je přemohlo oněch pomyslných „pět minut slávy“, když mohli světu prostřednictvím své reportáže předat informace z archivních dokumentů, které se ukrývaly nikoli v „nalezených“ bednách, ale dvacet let v sovětských archivech. Na světlo světa se tak dostaly „staré válečné hříchy“ spoluzakladatele Sudetoněmeckého krajanského sdružení Emila Franzela nebo poslance za FDP Siegfrieda Zogelmanna. Dokumenty měly obsahovat i záznamy o udavačích a donašečích. Díky jejich „objevu“ se podařilo zdiskreditovat jak západoněmecké, rakouské, tak i italské politiky. Někteří z nich museli opustit politickou scénu, hovoří se i o tom, že někteří spáchali sebevraždu.
Dezinformační akce režírovaná Státní bezpečností v plném rozsahu splnila svůj účel, a nikdo by si ani v nejmenším nedovolil pochybovat, že se jedná o kamufláž a falzum. Vypadá to tak, že celý příběh by tady mohl skončit. Ale, není tomu tak…
Jak a kdy se stalo, že vyšla najevo pravda o tom, že akce Neptun byla jen historicky nejúspěšnější diskreditační operace?
K odhalení pravdy muselo uplynout pár let. A opět za vším stojí hlavní strůjce, Ladislav Bittman. Ten, dva roky po akci Neptun, tedy v roce 1966, začíná postgraduálně studovat na novinářské fakultě Univerzity Karlovy. Posléze se autorsky podílí na knize shrnující neúspěchy zpravodajské CIA v poválečném Československu. K tomuto účelu mu Státní bezpečnost zpřístupňuje přísně tajné archivní materiály. Kniha Dirigent zákulisí, kterou Bittman píše ve spolupráci s novinářem Miroslavem Hladkým, vychází v roce 1966 pod autorskými pseudonymy Gabriel Guth a Otto Müller. Ještě na začátku roku 1968 pak oba autoři, opět pod pseudonymy, tentokrát, Vladimír Bauman a Miroslav Hladký, vydávají knihu První zemřel kancléř.
Bittmanova kariéra, co by velmi úspěšného agenta a nyní i spisovatele, stoupá strmě vzhůru. Díky ní je mu zajištěn i v podstatě volný pohyb v zahraničí, kdy se stává tzv. rezidentem ve Vídni. A právě tady jej zastihují události pražského jara. A stane se něco, naprosto nečekaného, Ladislav Bittman se postaví na stranu kritiků sovětské invaze do Československa a 3. září 1968 „utíká“ přes Německo do Spojených států amerických. Tento krok znamená pro jeho chlebodárce naprosto nečekaný šok. Někdejší, nejlepší agent, je proto v roce 1970 náležitě „odměněn“, a je v nepřítomnosti odsouzen na sedm let nepodmíněně.
To už ale Ladislav Bittman informoval americké tajné služby o tom, jak fungovaly a jaké činnosti prováděly komunistické rozvědky, a neopomněl odhalit i totožnost řady agentů komunistické tajné služby. A je to právě Ladislav Bittman, kdo odhaluje i pravdu o tom, jak to ve skutečnosti bylo s nalezenými bednami v Černém jezeře na Šumavě. K dezinformačním akcím prováděným Státní bezpečností později obecně uvádí, že jejich drtivá většina byla nikoliv ve prospěch Československa, ale ve prospěch zahraniční politiky Sovětského svazu, což společně se vstupy vojsk v srpnu 1968 vnímal jako zásadní důvody toho, proč se rozhodl emigrovat. Těžko ale říct, zda to byl skutečný důvod či nikoliv. Přece jen se jednalo o naprostý obrat v názorech, přesvědčeních, charakteru, a proto lze jen těžko odhadnout, co bylo tím skutečným pomyslným spouštěčem. V květnu roku 1971 vypovídal Ladislav Bittman pod krycím jménem Lawrence Britt před podvýborem Senátu amerického Kongresu. Díky svému dřívějšímu vysokému postavení důstojníka Státní bezpečnosti, mohl americkým úřadům podat informace o více než polovině agentů Státní bezpečnosti, kteří měli svoje působiště v Německu, Rakousku, ale i v dalších zemích. Za toto své vystoupení před kongresem, které bylo v Československu bráno jako zrada, byl v nepřítomnosti, v roce 1972, odsouzen československými soudy k trestu smrti a propadnutí majetku.
Ale ještě ani tady, příběh Ladislava Bittmana, strůjce akce Neptun, nekončí.
Svou dřívější profesi špičkového zpravodajského agenta, vyměnil za akademickou půdu. Působil totiž na Bostonské univerzitě, kde přednášel o mezinárodní komunikaci, dezinformaci a propagandě. A své působení zde, později ukončil s titulem emeritní profesor. Kromě toho publikoval a vydal několik knih, kde popisoval své zkušenosti z práce v komunistických tajných službách. Knihy vyšly nejen ve Spojených státech amerických, ale i v Kanadě, Německu, Španělsku, a Indonésii.
Ale ani to nebylo ještě úplně tím posledním, čemu se v životě věnoval. Dá se říct, že se tzv. „našel“ až po ukončení akademické kariéry, kdy se začal věnovat výtvarnému umění. Maloval vodovými barvami a svoje díla sám charakterizoval jako realistické fantazie či semiabstraktní vize. Inspiroval jej Josef Lada nebo Friedensreich Hundertwasser. Ladislav Bittman se stal i stálým členem uměleckého sdružení Local Colors Artisans Cooperative v Gloucesteru ve státě Massachusetts.
A tady, se rozporuplný příběh muže, který možná trochu připomíná nevyzpytatelnost „nejznámějšího agenta všech dob“ Jamese Bonda, pomalu uzavírá. Ladislav Bittman byl v České republice rehabilitován v roce 1994. Zemřel ve Spojených státech amerických 18. září 2018.
Těžko hledat jeho pohnutky, které jej vedly k rozhodnutím, která během svého života učinil. Bylo to přesvědčení? Touha po vyniknutí? Zviditelnění se? Fanfarónství? Prospěchářství? A pak následné prohlédnutí? Pokora? Smíření? Na to už nám bohužel neodpoví, a nezbývá tedy nic jiného, než si na něj udělat vlastní náhled a názor.
Jedno prvenství mu ale už nikdy nikdo neodpáře, akci Neptun. Kterou vymyslel, zinscenoval a kdyby ji tzv., „nepropálil“…kdo ví…možná by se ještě dnes věřilo, že se na dně Černého jezera na Šumavě, skutečně našly pravé bedny s kompromitujícími dokumenty obsahujícími jména válečných zločinců a jejich pomocníků.
