Článek
Lembersko, krajinná památková zóna, historická kulturní krajina, která v sobě nese otisk duchovního významu, jež zde zanechala česká šlechtična a zakladatelka klášterů a špitálů, Zdislava z Lemberka.
Podhůří magických Lužických hor je samo o sobě jedinečným místem naší republiky, které prošlo mnoha dějinnými cykly. Drsnost pohraničí přímo vybízela k utužování pevných mezilidských vztahů a vazeb, a proto zde kromě mnoha světských památek, můžeme narazit i na množství těch sakrálních, které, ať se nám to dnes líbí nebo ne, měly pro tamní obyvatele během minulých staletí nepominutelný význam. Bohužel, dnešní ateistická společnost poznamenaná vykořeněním skutečných hodnot a bazírující na diktátu konzumu, možná na toto pohlíží s vysokou dávkou skepse.
Lembersko je už po celá staletí spojené s životem místní šlechtičny Zdislavy z Lemberka a díky ní se již od druhé poloviny 13. století stalo poutním místem. Proto je zpráva, že její ostatky byly dne 12. května 2026 mezi 18.00 – 18.15 hodinou z baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí odcizeny neznámým pachatelem, zdrcující, a víří mnoho otázek, dohadů, spekulací a domněnek, na které bohužel v tuto chvíli nelze najít odpovědi.
Kdo a kým ale byla Zdislava z Lemberka, prohlášená v roce 1907 za blahoslavenou a v roce 1995 papežem sv. Janem Pavlem II. za svatou? A proč se díky ní stal zdejší kraj doslova magnetem?
Svůj život trávila v první polovině 13. století na hradě Lemberku, který je vzdálený zhruba 3 kilometry od Jablonného v Podještědí. Tento hrad patří mezi nejstarší šlechtické hrady v Čechách. Lemberk, později přestavěný na zámek, je dnes ve správě Národního památkového ústavu, a přístupný veřejnosti.
Samotná Zdislava se narodila pravděpodobně v roce 1219 v Křižanově na Moravě otci Přibyslavovi a matce Sibyle, která pocházela ze Sicilského království. Ač měla Zdislava několik sourozenců, dospělého věku se dožily pouze její sestry Alžběta a Eufémie. Protože Přibyslav i Sibyla značně tíhli k duchovnímu životu a katolické církvi, dá se usuzovat, že byla Zdislava vychovávána v některém z moravských klášterů. Zhruba ve svých dvaceti letech, se provdala za blízkého důvěrníka krále Václava I., Havla z Lemberka z rodu Markvarticů, a ten ji přiváží na svůj hrad v podhůří Lužických hor. Z manželství vzešly čtyři děti, synové Havel, Jaroslav, Zdislav a dcera Markéta. Uvádí se, že Zdislava byla energickou ráznou ženou. Její povaha by se tak dala odvodit od italského původu její matky.
V čem ale spočívá její výjimečnost?
Stala se zakladatelkou dominikánských klášterů v Turnově a v Jablonném v Podještědí. Právě v Jablonném docházela i do místního špitálu a osobně se starala o nemocné, ač se to od ní, jako od vysoce postavené šlechtičny, neočekávalo. Možná, že právě díky tomu, že překročila určitou společenskou bariéru, a přiblížila se širokým společenským vrstvám, se už tehdy stávala legendou. Bohužel jejímu životu byl vymezen jen krátký čas. Zemřela předčasně v roce 1252 ve svých 33 letech, a ač se tradovalo, že příčinou jejího úmrtí byla tuberkulóza, antropologický průzkum tuto domněnku nepotvrdil. Pohřbena byla v Jablonném v bazilice sv. Vavřince, jejíž stavbu iniciovala, ale nedožila se již jejího dokončení.
Dá se říct, že v bazilice sv. Vavřince a později i sv. Zdislavy, spala svůj věčný sen a místo jejího posledního odpočinku se stalo vyhledávaným poutním místem. Tento stav trval sedm století, než byla z podnětu komtura Řádu sv. Lazara Jeruzalémského a velitele Komendy sv. Zdislavy Augustina Karla Andrleho Sylora a s podporou Diecéze litoměřické, v roce 2018 provedena na základě jejích kosterních pozůstatků, rekonstrukce její nejpravděpodobnější podoby pomocí 3D grafiky.
Její lebka byla poté uložena v prosklené vitríně na bočním oltáři v bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy, až do osudného večera 12. května 2026.
Najednou, jako by v kraji, který s ní je po mnoho staletí spojen, nastalo prázdno. Její stopy jsou všude jasně znatelné, a přece náhle končí v pomyslném nekonečnu.
Kdo je onen pachatel, který měl tolik drzosti, že s jasným záměrem, krást, vstoupil do baziliky, rozbil skleněnou vitrínu, ukradl Zdislaviny ostatky, a zmizel v neznámu? Udělal to z vlastní vůle? Jako zakázku pro někoho jiného? Jen tak z vandalismu? Pro peníze?
Jisté je, že musel být dobře obeznámen se situací v bazilice. O tom, jak to tam chodí. Kdy je otevřená. Kdy se konají bohoslužby. Kdo je připravuje. Zda je či není zapojen alarm. Případně, kdy se alarm vypíná, a na jak dlouho. Jaké jsou únikové cesty. A aby získal tyto informace, musel by baziliku samotnou několikrát navštívit, případně mít „někoho uvnitř“, od koho by se dověděl vše potřebné. Takže, teď možná nastává mravenčí práce, kdy je třeba prohlédnout kamerové záznamy, prověřit a vytěžit desítky lidí, a možná se v pomyslném sítu chytí ryba. Nechce se totiž věřit tomu, že by šlo o docela náhodný nepromyšlený čin.
Jablonné v Podještědí je město, jehož historie se začíná psát od počátku 13. století, kdy byla oblast pod Lužickými horami postupně osidlována a kolonizována. Neodmyslitelně spojené je s rodem Markvarticů a starou zemskou cestou z Prahy do Žitavy a dále do Lužice. Údajně zde ale ještě dříve existovala obchodní osada s názvem Gablona. Město svou návštěvou v roce 1369 dokonce poctil císař Karel IV. Jablonné se pak během dalších staletí dostávalo do držení několika šlechtických rodů. Zlomovým rokem byl rok 1788, kdy jej zachvátil rozsáhlý devastující požár, který zničil 160 domů, radnici, školu i oba zdejší kostely. V závěru napoleonských válek zde učinil osobní návštěvu sám císař Napoleon Bonaparte. Během 1. světové války byl v Jablonném zřízen zajatecký tábor pro válečné zajatce z Francie, Srbska a Ruska. Prošlo jím na 14 000 zajatců a rozpuštěn byl až v listopadu 1918. Před 2. světovou válkou zde měla většina obyvatel německou národnost a po podpisu Mnichovské dohody se Jablonné stalo v rámci Sudetoněmecké župy součástí Německé říše. Po osvobození, 9. května 1945, Rudou armádou, začalo hned počátkem června téhož roku osidlování. Zároveň probíhal i odsun německého obyvatelstva. První transport, z celkových pěti, byl proveden 18. července 1945 za asistence stráže národní bezpečnosti. Ze samotného Jablonného bylo celkem odsunuto 1250 německých obyvatel. Odsun provázely konfiskace majetku, průmyslových podniků, zemědělských usedlostí, živností, obchodů. Poválečná léta pro město znamenala období stagnace, kterou měla překonat cílená rekonstrukce a výstavba pohraničí během sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Zájem o Jablonné mnohonásobně stoupl až v roce 1992 v souvislosti s kanonizací patronky města Zdislavy z Lemberka, která byla prohlášena za svatou a která je již jednou a provždy s Jablonným spojená.
Nabízí se otázka, proč Zdislaviny ostatky nebyly uloženy v kryptě, ale vystavovány ve skleněné vitríně? Byť svatá, jako každý mrtvý, si zasloužila mít svůj klid a pokoj. Jedinečnost místa by to nijak nezměnilo, ale světice by spočívala v důstojném hrobě. Další nejasností je, proč se podle informací vypínal alarm při přípravě před mší? Pokud je uchovávána takto vzácná relikvie, kterou většinu času střeží alarm, tedy je počítáno s možností krádeže nebo poškození, je nesmyslné jej, byť na krátkou dobu vypínat, protože pak se potírá jeho smysl.
Těžko se hledá i motiv činu. Ostatky jsou artefaktem, který má nevyčíslitelnou hodnotu. Zpeněžit jej, zvláště poté, co jde po pachateli doslova „celá země“, nelze. Krádež na zakázku pro nekrofilního sběratele? Krádež pomatence, který si myslí, že držení ostatků svaté Zdislavy jej nebo někoho jeho blízkého třeba vyléčí z nějaké nemoci, dopomůže mu k bohatství nebo úspěchu? Nebo fanfarónský čin, kterým chtěl pachatel poukázat na liknavý přístup a ochranu takto cenného atributu?
Ostatky Zdislavy z Lemberka jistě ze světa nezmizely. Jen se v současné době ocitly v rukou někoho, kdo si možná zřejmě vůbec neuvědomuje, že se dopustil něčeho, co jej již navěky zařazuje do kategorie primitivního barbara, a tento pomyslný cejch si již ponese navždy.
Lze jen doufat, že tento pachatel bude brzy vypátrán a dopaden, a zda jej potrestá světská nebo „jiná“ spravedlnost, to ukáže až čas. Stejně tak lze jen doufat, že se ostatky, snad v nepoškozeném stavu, vrátí na své místo, do baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí, a světice tam opět najde klid a pokoj, který si jistě plným právem zaslouží.
