Článek
Stojící rytíř na vysokém podstavci umístěném na hraně mostního pilíře. V pravici neohroženě třímá meč a levicí přidržuje štít. Dobře vidět je, jak z Karlova mostu, tak z Kampy, ale i z hladiny Vltavy při plavbě lodí. Podle pověsti to byl právě on, kdo se zasloužil o to, že má naše země ve znaku lva.
Pověstná socha, známá mezi historiky jako Rolandův sloup, stála na Karlově mostě pravděpodobně již v roce 1506, tedy na samém začátku 16. století. Má se za to, že pocházela z dílny Matěje Rejska. Tehdy měla podobu vousatého starce, který má na hlavě přilbu, jednou rukou se opírá o meč a druhou o štít, na kterém je znak Starého Města pražského. Tato podoba se dochovala v Muzeu hlavního města Prahy jako alabastrový model. Torzo podstavce Rolandova sloupu s reliéfy, stejně jako spodní část sochy se štítem, srnkou a lvem, je pro změnu umístěno v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti v Bubenči.
Roland, bylo symbolické jméno, odvozené od svitků nebo srolovaných pergamenů, na nichž byla vyobrazena starodávná městská práva. Německý překlad zněl rullen, to jest symbol práva nebo též rugeland, což představovalo místo, kde se mohlo soudit. Tudíž, Roland představoval v oné době pomyslného ochránce městských práv. Tak zvané Rolandovy sloupy se hojně vyskytovaly v říšských hanzovních městech. Samotná socha Rolanda byla na mostní pilíř na malostranském břehu umístěna z důvodu, aby všem, kdo připluli do Prahy, buď lodí nebo na voru, bylo jasné, komu patří nejen vodní právo nad řekou, ale i nad celým mostem, to jest, že Staré Město má dovoleno z Karlova mostu vybírat clo. Toto právo získalo roku 1459 od krále Jiřího z Poděbrad a potvrdil jej v roce 1472 i král Vladislav II. Jagellonský. Rytíř byl tak vůbec první sochou, která na mostě stála.
Původní Rolandova socha byla zničena za třicetileté války v roce 1648 při dobývání Prahy Švédy. Dělostřelecká kanonáda neušetřila ani postavu rytíře, který podle jedné verze ztratil hlavu a podle jiné, dokonce celou horní polovinu svého těla. Ač značně poničený, střežil Roland ještě celá dvě následující století městská práva, než bylo rozhodnuto o zhotovení repliky, která nahradí zmrzačeného rytíře.
Zatím je ale stále řeč o Rolandovi. Jak s tím ale souvisí Bruncvík, který je jako představitel oné sochy z Karlova mostu, mnohem známější? Souvisí možná tak trochu s názvem dolnosaského města Braunschweig, česky Brunšvik. Na tamním náměstí bychom našli románskou bronzovou plastiku lva, která vznikla z podnětu saského a bavorského vévody Jindřicha Lva. Ten měl podle pověsti při cestě do Jeruzaléma narazit na lva bojujícího s drakem. Draka společnými silami porazili a lev mu zachoval věrnost až do konce života. Tento starý rytířský příběh se pak začal objevovat v pověstech severní Evropy, v Čechách, ale i v Uhrách. Hodně podobné vyprávění bychom našli i o rytíři Heřmanu z Bubna. A nelze pominout ani pověst o rytíři Yvainovi, která vycházela z artušovské legendy, a Yvaina zmiňovala jako rytíře se lvem. A tak socha nesla vlastně dvě pojmenování, Roland a Bruncvík, přičemž Bruncvík se nakonec začal používat mnohem více, až toto pojmenování přetrvalo do dneška.
Objednatelem nové Rolandovy sochy, která měla nahradit původní, zničenou za třicetileté války, byla Pražská obec. Vytvoření nového Bruncvíka se ujal sochař Ludvík Šimek. Ten sice zachoval podstavec a spodní část postavy podle poničené sochy původní, ale při tvorbě vrchní části, popustil uzdu své fantazii, a tak díky tomu, Bruncvík značně omládl. Starce s plnovousem nahradil bezvousý mladík. O meč se neopírá, ale drží jej jako symbol úcty, vztyčený, a u nohou mu leží jeho věrný lev. Od roku 1884 tak nová Bruncvíkova socha, kterou dokončil Ludvík Šimek dva roky před svou smrtí, stojí na mostním pilíři pod sousoším svatého Vincence Ferrerského se svatým Prokopem.
V roce 1890, během velké povodně, byl znatelně poničen i Karlův most. Pobořeny byly dva pilíře a tři mostní oblouky. Traduje se, že při opravě mostu, našli dělníci v tělese mostovky velký zrezivělý meč. Údajně se mělo jednat o ten, který patřil rytíři Bruncvíkovi. Záhadně ale zmizel, a tak se pravdu o něm již nikdy nikdo nedozví.
Šimkův Bruncvík není ale úplně tou poslední sochou, která by na místě stála do dnešních dnů. V roce 1969 byla pískovcová socha Ludvíka Šimka sejmuta a uložena v Gorlici na Vyšehradě. Její místo zaujala její věrná kopie od Jana Jiřikovského, se kterou se tam můžeme setkat do dnes.
Bruncvík se řadí mezi legendární postavy českých dějin. Jeho první stopy, respektive první zmínka o něm, se objevuje ve 14. století, v tak zvané Kronice o Bruncvíkovi. Protože se ale jedná pouze o legendu, nelze v Bruncvíkovi hledat žádnou historicky doložitelnou postavu a pověst o něm patří toliko do kategorie mýtů a pověstí. Stal se předlohou i pro spisovatele Aloise Jiráska a jeho Staré pověsti české.
Bruncvík byl podle legendy synem knížete Žibřida. Jeho rod měl ve znaku orlici, ale Bruncvík se rozhodl, že se vydá do světa a vydobude pro svůj erb znak lva. Se svojí manželkou Neoménií si před cestou do neznáma vyměnili prsteny, a Bruncvík jí řekl, že pokud do sedmi let neuvidí opětovně jeho prsten, bude to znamenat, že je mrtvý, a jejich manželství tím pozbývá platnosti. Bruncvíka na cestě doprovázela družina třiceti rytířů, se kterými procestoval řadu zemí, plavil se k mnoha ostrovům, až na ostrov Jantarové hory, který měl tu moc, že každý, kdo na něj vstoupil, nemohl již nikdy odplout a zůstal k němu navždy připoután. Časem všichni pomřeli hlady, až na Bruncvíka a jeho věrného sluhu, který vypozoroval, že každoročně přilétá na ostrov obrovský pták Noh. A tak zabil posledního koně, Bruncvíka zašil do kůže, a tím jej vlastně zachránil. Když totiž pták Noh přiletěl, popadl kůži se zašitým Bruncvíkem, a odnesl ji do hnízda, kde ji hodil svým mláďatům. Po Nohově odletu, Bruncvík mláďata pobil. Z nedalekého lesa slyšel hrozný řev, a když se tam dostal, uviděl boj devítihlavé saně se lvem. Přidal se na stranu lva, pomohl mu saň zabít, a od toho okamžiku jej lev všude věrně doprovázel.
Jedna z cest je zavedla i do hradu na ostrově, kde vládl král Olibrius, který měl dvoje oči. Stejně jako byl podivný král, byli podivní i ostatní tvorové žijící na ostrově, kteří se vyznačovali různými tělesnými anomáliemi. Olibria požádal Bruncvík o pomoc s návratem do své domoviny. Ten si ale kladl podmínku, a sice záchranu své dcery Afriky, ze spárů draka Baziliška. Na cestu do Baziliškova hradu dostal od Olibria koráb s posádkou. Hrad hlídaly nejrůznější obludy, které Bruncvík s pomocí svého věrného lva zabili. Afrika byla uvězněná v místnosti, kde byla obtočená hady, a navíc se právě vracel i drak Bazilišek. Bruncvík po dlouhém boji opět společně se lvem zabili nejen Baziliška, ale i hady, osvobodili Afriku, a zdálo se, že již nic nestojí cestě domů. Afrika, která se starala o zraněného Bruncvíka, se do něj ale zamilovala, a zapřísáhla svého otce Olibria, aby jej nepouštěl z ostrova. A tak se stal Bruncvík bigamistou, protože se záhy s Afrikou oženil. Při bloumání po Olibriově hradě narazil jednou ve sklepení na starý velmi ostrý meč, který sám od sebe vyskakoval z pochvy. To bylo znamení. Bruncvík jej vyměnil za meč svůj vlastní, a Afriky se na zvláštní meč zeptal. Ta mu odhalila, že kdo meči poručí, aby usekl hlavy všem nepřátelům, meč to okamžitě sám udělá. A Bruncvík to hned vyzkoušel na Olibriovi, Africe a celém jejich dvoře. Když byli všichni mrtví, pobral zlato, které bylo na hradě, v přístavu si najal loď, a společně se lvem se vrátil zpátky domů.
Zatím uplynula sedmiletá lhůta, kterou měl domluvenu s Neoménií, která se právě chystala znovu provdat. Bruncvík jí ale dal do poháru tajně prsten, a tak poznala, že se ze světa vrátil živý. Ten návrat se ale vůbec nelíbil nastávajícímu Neoménie, a tak proti němu Bruncvík opět použil kouzelný meč. Pak nechal změnit erb, kde bylo zobrazeno nové znamení, bílý lev na červeném poli. Věrný lev zůstal s Bruncvíkem, až do jeho smrti, a když jeho pán zemřel, přestal žrát a za několik dnů pošel steskem. Zázračný meč měl být podle pověsti zazděný do Karlova mostu a svým kopytem jej vyrýpne kůň svatého Václava, až bude České zemi nejhůře, a on vyjede společně s blanickými rytíři z hory Blaník zemi na pomoc.
K zázračnému Bruncvíkovu meči se váže ještě jedna pověst. A sice, že po vítězství nad uherským králem hodil svůj meč Přemysl Otakar II. před zraky jásajících Pražanů do Vltavy. Až bude České zemi nejhůře, vynese jej na hladinu štika, a ten, kdo ho vyzvedne a chopí se jej, bude králem, vítězícím díky jeho kouzelné moci nad nepřáteli. Ještě také existuje domněnka, která se vztahuje k tomu, jak mohlo Bruncvíkovo jméno vzniknout, a sice, že by se mohlo údajně jednat o ekvivalent německé podoby Prunzel, česky Přemysl, což by zapadlo do tohoto kontextu pověsti.
