Článek
Poutnictví je spojeno s cestou, která zpravidla vede z poutníkova bydliště do vzdáleného poutního místa. Asi nejznámější je Svatojakubská cesta do španělského Santiaga de Compostela. Cesta, na které může číhat bezpočet nástrah, je vlastně jakýmsi prubířským kamenem každého, kdo se na ni vydá. Má s sebou jen tolik, kolik unese v batohu na zádech. Spolehnout se může jen na sebe, po případě na toho, s kým putuje, případně koho během cesty potká. Musí čelit nepohodlí, rozmarům počasí, mnohdy i omezenému přísunu jídla, vyrovnat se s úspornými hygienickými podmínkami. A cíl, ke kterému bude putovat několik dnů, je většinou vzdálený desítky kilometrů. Každá taková cesta, je nejen cílem, ale zároveň i okamžikem, kdy se každý o sobě dozví co možná nejvíce. Pozná své limity, odhalí, kolik má v sobě síly, odhodlání, nebo naopak, že to nedokáže zvládnout a musí se vzdát. Ale, ani to neznamená prohru, protože přiznat si svoje nedostatky, je někdy mnohem těžší a zároveň osvobozující než odhalovat svoje úspěchy.
Poutnictví má u nás hlubokou tradici od dob baroka. V krajině vznikalo množství sakrálních staveb v podobě božích muk, křížů, kapliček, nebo soch. Nejvíce se v té době stavěly kalvárie, to jest křížové cesty, které se inspirovaly tou biblickou Via Dolorosou, jež vedla na Golgotu. Každá taková cesta měla obvykle čtrnáct zastavení. Nejstarší křížovou poutní cestou u nás, byla ta, z Březnice na Svatou Horu, která vznikla v roce 1649. O pár let později, v letech 1674–1680 vznikla pak křížová cesta z Prahy do Staré Boleslavi k Palladiu země české. A pravděpodobně právě tato, se stala vzorem pro vybudování poutní cesty do Hájku. Možná i z toho důvodu, že Madona z Hájku byla vyobrazena v poutní kapli, která byla označena číslem 21.
Klášter Hájek stojí osamoceně v malebné krajině, zhruba pět kilometrů od západního okraje hlavního města Prahy. Jedná se o františkánský poutní areál, obklopený zahradou, jehož součástí je loretánská kaple Navštívení Panny Marie, mariánský sloup, zahradní altán a Boží hrob. Právě sem vede z Prahy poutní cesta, která měla kdysi svůj výchozí bod u Lorety, a podél ní bylo postaveno dvacet výklenkových kaplí.
Kde se ale vzalo jméno Hájek, když jsou kolem rovinaté lány polí a luk? V místě, kde klášter stojí, byl totiž v roce 1589 vysázen lesík na příkaz Gottharda Floriána Žďárského ze Žďáru, tehdejšího majitele sousedního statku a červeno újezdského zámku.
Součástí kláštera je loretánská kaple, k níž položil základní kámen vnuk Gottharda Floriána, Florián Jetřich ze Žďáru. Důvodem bylo přání, aby se jeho ženě narodil vytoužený dědic. Kaple byla zasvěcena blahoslavené Panně Marii Loretánské. A hned krátce po svém vysvěcení v roce 1625 se stala vyhlášeným poutním místem, o které se v prvopočátcích staral zdejší poustevník. Teprve až na konci 17. století byl založen františkánský klášter, na jehož stavbě se podíleli známí stavitelé tehdejší doby, a sice Carlo Lurago a Giovanni Domenico Orsi.
Na počátku 18. století pak podél poutní cesty vzniklo dvacet výklenkových kaplí, které od sebe byly vzdáleny vždy zhruba plus mínus jeden kilometr. Každá z kaplí měla svého donátora a její součástí byla i výzdoba, obrazy ze života Panny Marie a sv. Františka. Poutě do Hájku se staly vyhledávanými a významnými akcemi, které přitáhly veřejnost nejen z blízkého okolí, ale cestu sem volili i poutníci z mnohem vzdálenějších míst. O černé Panně Marii v loretánské kapli se totiž říkalo, že dokáže dělat zázraky.
Relativně poklidný čas století minulých, ale vystřídalo století dvacáté, a časy, kdy se do popředí dostávaly ideologie, které duchovnu vůbec nepřály. Během 2. světové války sloužil hájecký klášter například jako úkryt depozitáře Archivu Českých zemí. Pak přišel rok 1950 a s ním i proticírkevně založená Akce K, které se také někdy přezdívá Bartolomějská noc řeholníků. Během ní bylo v tehdejším Československu zlikvidováno 219 klášterů, řeholníci internováni a nemovitý i movitý majetek byl zabaven. Akci K následovala Akce Ř, která byla zaměřená na likvidaci ženských řádů. Během této ideologické čistky došlo k obrovským a mnohdy nenahraditelným škodám na unikátních architektonických památkách, které byly záměrně vystaveny ničení a rabování. Ztratila se řada vzácných tisků, movitý majetek a mobiliář byly rozkradeny. Zabrané kláštery se pak dostávaly do rukou různým institucím a zájmům. Pokud byly vybrány jako sídlo knihoven nebo archivů, bylo ještě vyhráno, ale mnohdy si je „pod svůj patronát“ převzala armáda nebo jednotná zemědělská družstva a v architektonických skvostech vznikly třeba armádní ubytovny, sklady, nebo dokonce kravíny a vepříny. Cílená řízená devastace dostala jasnou zelenou. Řeholníci byli uvězněni v internačních táborech.
A jak to souvisí s Hájkem? Během Akce K byl samozřejmě zrušen a až do roku 1953 sloužil jako sběrný tábor pro církevní osoby, které pak byly přemisťovány do táborů internačních, kde na ně čekaly nucené práce, výchovná politická školení a řada dalších ústrků. V Hájku internovaní pracovali na poli, na pile, ve vepříně, případně v krejčovské dílně, nebo rámovali obrazy, či navlékali růžence na objednávku výrobního družstva Charita. Samotný klášter měla poté v držení armáda, která se na něm neblaze podepsala, ale naštěstí ne vše podlehlo zkáze a za jeden ze zázraků lze považovat i zachování Mariánského sloupu se sochou Panny Marie Immaculaty na vrcholu, z roku 1703, který se mohl stát snadným terčem běsnících či nudících se vojáků.
V devadesátých letech 20. století se areál vrátil v neutěšeném stavu zpět františkánům. V roce 2016 získali zpět i lesopark, který byl předmětem vleklých soudních sporů. Celý areál hájeckého kláštera je obehnán zdí a je v podstatě osamoceným ostrůvkem v otevřené krajině.
Jeho obnova se daří pomalu, a to hlavně z důvodu nedostatku finančních prostředků. Proto se podařilo zrenovovat zatím jen část této jedinečné památky. Třeba, vstupní bránu, střechu a věž kostela, loretánskou kapli se sochou korunované černé madony s Ježíškem, která se nachází ve stříbrném věnci posázeném barevnými skly, s paprsčitou svatozáří. Odstraněny byly betonové podlahy a další zrůdnosti, které tu „nainstalovala“ armáda. Hodně tehdy pomohl program záchrany architektonického dědictví, ze kterého se čerpalo kupříkladu na opravu kostela.
Na obnovu stále ale čeká třeba fasáda, nebo některé vnitřní prostory. Pozornost z hlediska renovace by zasloužila i zahradní kaple a okolí Božího hrobu, který se nachází ve východní části areálu.
Místo s jedinečným geniem loci v poslední době přitahuje stále více poutníků nebo turistů, kteří se sem vydávají a seznamují se s klášterem, který byl dlouhá desetiletí doslova zapovězený. Pro své putování mohou využít poutní cestu, která se stejně jako klášter stala předmětem novodobého znovuzrození. Začíná na pražském Dlabačově a pokračuje západním směrem. Kdysi tu vedla prastará zemská stezka z Prahy do Německa. Dnes již bohužel, byla původní trasa na mnoha místech přerušena dopravními tepnami nebo zástavbou. Mnohé úseky tak již vůbec neexistují a jiné byly znovu vybudovány. Z dvaceti původních kaplí se do dnešních dnů zachovalo jenom dvanáct. A z těchto dvanácti musely být čtyři přesunuty na jiné, vhodnější, místo. Přes všechny tyto peripetie, si ale hájecká poutní cesta zachovává prvenství v tom, že ji lemují největší výklenkové kaple, jaké kdy poutní cesty lemovaly, a to jak na území Čech a Moravy, tak pravděpodobné i ve střední Evropě.
Cesta do Hájku
Velkou zásluhu na obnově poutní cesty, a hlavně kaplí podél ní, má spolek Poutní cesta Hájek, který je neziskovou organizací. V jeho čele stojí předsedkyně Kateřina Pařízková, která v Hájku nejen provází v době, kdy je klášter v rámci poutí, mší, nebo některých akcí, zpřístupněn veřejnosti, ale pozornost mu věnuje i v obsáhlé knižní publikaci.
Říká se, že cesta může být cíl. Putování krajinou nás učí vnímat krásu přírody všemi smysly, a poukazuje na odvěkou sepjatost s ní. Zároveň zažíváme odvahu, touhu, odhodlání, houževnatost, vytrvalost, toleranci, překonání nepohodí, a tím i sebe sama.
A taková je i, zhruba osmnáct kilometrů, dlouhá cesta z Prahy do Hájku. Vydat se po ní, znamená, poznat nejen okolí, které ji obklopuje, ale hlavně sebe sama, a mnohdy svůj, až neuvěřitelný skrytý vnitřní potenciál.
