Článek
Když měl v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století našinec možnost vyjet tak zvaně na montáž, představovalo to, jednu z možností, jak v dobách socialismu vycestovat legálně mimo hranice socialistického bloku, podívat se za železnou oponu a vydělat si slušné peníze ve valutách.
Práce v zahraničí, která se rovněž skrývala pod označením „vývoz investičních celků“, byla sice plně v režii státu, který na Západ nebo do zemí třetího světa vysílal vybrané pracovníky, jež byli povětšinou zaměstnanci podniků zahraničního obchodu, lidově PZO (Pézetek), ale pokud byl našinec vybrán, otevřel se mu nejen slušný přísun peněz, díky kterému si mohl v té době značně vylepšit svůj životní standard, ale zároveň se i podívat do míst, která zůstávala pro většinu ostatních zapovězena.
Podniky zahraničního obchodu, řízené tehdejším Federálním ministerstvem zahraničního obchodu, měly až na malé výjimky monopol na provozování zahraničního obchodu v tehdejším Československu. Mezi ty nejznámější patřily Tuzex, Strojexport, Škodaexport, Petrimex, Omnipol, Pragoinvest, Centrotex, Technoexport nebo Motokov.
Zvláště pak pézetka zaměřená na vývoz průmyslových celků měla v oblasti práce v zahraničí zelenou. Vybraní zaměstnanci, převážně z velkých národních podniků Škoda Plzeň, Vítkovice, Třinecké železárny, ČKD Praha, Pozemní stavby, kteří byli vysláni do ciziny, tam zpravidla pracovali při výstavbách průmyslových závodů, elektráren, dopravních staveb, rafinérií, pivovarů, cukrovarů, nemocnic. Součástí byl i export technologií a nutného know how. Alžírsko, Libye, Egypt, Angola, Irák, Írán, Sýrie, Turecko, Libanon, Kuba, ale i tehdejší Německá spolková republika nebo Rakousko, to je jen stručný výčet zemí, kam se nejčastěji vyjíždělo. Kontrakty se zahraničními vládami nebo korporacemi podepisovaly podniky zahraničního obchodu.
Získat ale takové prestižní zaměstnání nebylo jenom tak, a předcházel mu pečlivý výběr kandidátů, zaměřený převážně na jejich kádrový profil. Kromě inženýrů, stavařů, stavbyvedoucích, technologů, chemiků, lékařů, se do zahraničí vybírali i ti nejlepší řemeslníci, mezi něž se řadili svářeči, elektrikáři, řidiči, i zástupci dalších profesí. Všechny vybrané jedince musel před jejich samotným výjezdem odsouhlasit závodní výbor Komunistické strany Československa. Pokud by se kupříkladu vyskytoval v rodině navrženého jedince někdo, kdo emigroval do zahraničí, neměl dotyčný sebemenší šanci na pracovní výjezd. Stejně tak neměla ve většině případů možnost vycestovat s jedincem jeho rodina, protože zde byl předpoklad, že by se ani ona ani montér již nemuseli vrátit zpět.
Výplatu, kterou zaměstnanci montáží v cizině získávali, byla oproti té tuzemské astronomická. Plat byl každému jedinci zasílán na speciální konto, které pro něj bylo zřízeno v Československu, v tuzexových korunách (bonech). Za ty se dalo nakupovat v prodejnách Tuzex exkluzivní západní zboží. Nebylo ale neobvyklé, že si zaměstnanec po návratu z montáže mohl okamžitě koupit osobní automobil nebo postavit rodinný dům. Část platu, obvykle v místní měně, nebo v dolarech či markách, dostával zaměstnanec přímo na montáži na nákup osobních věcí. Dnes bychom to přirovnali k tak zvaným dietám.
Vyslaní zaměstnanci tvořili v zahraničí svým způsobem vlastní komunitu, protože bydleli většinou v uzavřených areálech, kde měli svoje lékaře nebo kuchaře. Ale, protože to bylo stále za éry socialismu, nelze zapomínat na to, že byť vybraní jedinci prošli kádrovým výběrem, přesto bylo třeba nad nimi držet neustálý dohled. Proto se v každé pracovní skupině vyslané do zahraničí vyskytoval minimálně jeden spolupracovník státní bezpečnosti, který podával do Československa informace o tom, zda zaměstnanci nenavštěvují emigranty, nečtou exilový tisk nebo neplánují útěk z poza železné opony.
Po skončení montáže, se při návratu, vozilo domů ve velkém nedostatkové zboží, které většinou montéři ukrývali do svých zavazadel. A když celníkům, kteří by byli při kontrole moc horliví, podstrčili úplatek v podobě cigaret, či alkoholu, ti obvykle zamhouřili oči a dotyčný si tak mohl provést cokoli.
Jednou z montáží, které se v sedmdesátých letech Čechoslováci zúčastnili, byla výstavba obřího sila v libanonském přístavu Bejrút. Železobetové obilné silo, které svého času bylo dominantou bejrútského přístavu, postavil v letech 1968-1970 pardubický podnik Průmstav. Konstrukce tří řad skladovacích propojených buněk dosahovala přes 60 metrů výšky. Silo bylo bohužel v roce 2020 zničeno při explozi.
Českoslovenští těžaři a geologové budovali i ropné vrty v Iráku v letech 1979-1990. Sem byli vysláni podnikem zahraničního obchodu Strojexport, aby zde zajistily energetickou infrastrukturu.
Asi nejznámější pracovní misí Čechoslováků v cizině, je případ unesených 66 mužů, žen i dětí v roce 1983 z Alto Catumbely během angolské občanské války. https://medium.seznam.cz/clanek/lenka-potuckova-ne-zapomenute-pribehy-angolsky-pochod-smrti-85635. Pracovníci, kteří sem byli vysláni s úkolem, obnovit provoz v místní papírně, byli donuceni zástupci povstaleckého hnutí UNITA ujít společně se svými rodinnými příslušníky 1300 kilometrů, než byla část z nich propuštěna domů. Zbývající část se svobody dočkala následující rok.
Hodně sporná byla spolupráce se severoafrickou Libyí, kde v té době držel ve svých rukou moc diktátor Muammar Kaddáfí. Vyvážela se sem mimo jiné i vojenská technika, v podobě bojových vozidel pěchoty, tanků, ale i letounů L-39 a L-410. Zejména v osmdesátých letech zamířilo do Libye množství vojenských instruktorů, a civilních odborníků na vojenskou techniku. Kontrakt znamenal nejen zasvěcení místních do tajů zbraní, ale i výdělek nemalých peněz v rámci obchodu se spřátelenou zemí. Do Tripolisu mohli většinou vycestovat i rodinní příslušníci specialistů, kteří byli ubytováni ve zvláštních kempech buď přímo v hlavním městě nebo v blízkém okolí. Československo tím, že Kaddáfího režimu tehdy poskytlo vojenskou techniku a vojenské specialisty, porušovalo mezinárodní dohody. Mimo jiné Libyi také prodalo 1000 tun semtexu. Vedle vojenské „spolupráce“ se jednalo i o klasické stavební kontrakty, kdy se stavěly cementárny nebo energetická infrastruktura. V zemi působilo i hodně lékařů a zdravotních sester.
Jak je patrné, na výjezdech do ciziny s posvěcením státu, se daly vydělat nemalé peníze, ale zároveň si každý jedinec musel být vědom toho, že jede pracovat do podmínek, které mohou být někdy extrémní, že tam bude panovat odlišná kultura a zvyky a kde, ať se mu to bude či nebude líbit, bude pod stálým dohledem agenta státní bezpečnosti, který se mnohdy skrýval v kolegovi. Ale, taková „daň“ se, jak je vidět, vyplatila, a montáže bývaly hojně vyhledávány a nabídka obvykle znatelně převyšovala poptávku.
