Článek
Nad ránem 12. března 1983 se v angolském městě Alto Catumbela ozvala střelba. V ulicích se začali objevovat vojáci Národního svazu za úplnou nezávislost Angoly (UNITA) podléhající generálu Jonasu Savimbimu. Jejich heslem bylo „Svobodná Angola nestojí o žádné vetřelce“. V Angole tehdy zuřila občanská válka, ve které proti sobě stálo tehdejší vládní Lidové hnutí za osvobození Angoly, které podporoval Sovětský svaz, Kuba a Československo, a Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly, který měl oporu ve Spojených státech amerických.
Vojáci UNITA zajali celkem 66 Čechoslováků. Jednalo se o 28 mužů, kteří byli do Alto Catumbely vysláni jako experti pro vybudování a zajištění chodu tamní papírny a celulózky, 14 jejich manželek, 21 jejich dětí, 1 lékařku a 2 zdravotní sestry. Cílem vojáků bylo vyřadit továrnu z provozu a tím poškodit angolskou vládu, pro níž byl tento průmyslový podnik jedním ze stěžejních pilířů hospodářství. Jejich záměr vyhodit továrnu do povětří,se sice neuskutečnil, ale nic to neměnilo na faktu, že naše občany čekala dlouhá a strastiplná cesta ke svobodě.
Z pozdějších výpovědí zúčastněných je známo, že úplně na samém počátku pochodu neměli tušení, kdo a proč je unesl a kam mají namířeno. Teprve po dvou dnech jim vojáci odhalili svou příslušnost k UNITA i to, že musí dojít na jejich základnu Jamba, která je od Alto Catumbely vzdálená 650 kilometrů.
V té chvíli začíná nekonečný pochod, při kterém se musí brodit řekou, bažinami, překonávat hory i odolávat nástrahám buše. Většinou mají jenom to, v čem je vojáci zajali. Jídlo, které jim je podáváno, je nekvalitní a působí jim průjmová onemocnění. Navíc těžké klimatické i terénní podmínky jsou pro všechny vyčerpávající. Vojáci proto musejí najímat domorodce, kteří ty, jež nejsou pochodu schopni, což jsou převážně malé děti, musejí nést na nosítkách. Navíc stále hrozí i střet s vládními vojsky, před kterými se musejí skrývat, a proto obcházet velká města. Pochodují tak často hlavně v noci.
Dne 17. března 1983 požádal tehdejší vedoucí vládní mise Československa při OSN Stanislav Suja generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuéllara o pomoc při osvobozování zajatců. Chtěla si tím gestem tehdejší československá vláda vylepšit své renomé, když přes zhoršující se bezpečnostní situaci nechala své občany napospas osudu v místě, kde se dalo předpokládat nebezpečí a konflikt?
Zatím jsou naši občané stále na pochodu. Podepisuje se na nich únava, vyčerpaní, hlad, nemoci. Kvůli špatné stravě všichni zhubli až o dvacet kilogramů. V patách jim je stále i vládní vojsko a párkrát se tak ocitají v přestřelce. Během přechodu hor, 19. dubna 1983, spadl z nosítek jeden z účastníků pochodu, Jaroslav Navrátil, a pravděpodobně kvůli krvácení do mozku zemřel, což muselo být pro ostatní velice skličující a depresívní.
Původně avizovaných 650 kilometrů se nakonec zdvojnásobilo na celkových 1326 kilometrů, které unesení ušli za dva a půl měsíce. A to zdaleka nebyli u cíle, protože je čekal ještě další strastiplný úsek cesty, i když tentokrát už na korbách náklaďáků. Na základnu Jamba to bylo ještě 1800 kilometrů. Cestovalo se opět většinou v noci, bez zapnutých světel, ve špatně sjízdném terénu.
Přinášela základna UNITA Jamba naději? Nebo naopak strach z dalších kilometrů, které budou nuceni podstoupit, buď po svých nebo na náklaďácích?
Celá jejich anabáze měla nakonec šťastnou tečku. Na základně byly mnohem lepší podmínky, mnohem více jídla, a šanci na brzké propuštění představovala i přítomnost zástupců Červeného kříže. Po čtvrt roce vyčerpávajícího martyria se nakonec na svobodu dostávají ženy, děti, a rovněž i sedm mužů, kteří jsou na tom špatně po zdravotní stránce. Zbývající muži jsou nadále drženi jednotkami UNITA, a teprve po zdlouhavých složitých jednáních bylo dosaženo dohody o jejich osvobození, což se stalo 22. června 1984, tedy po roce od propuštění první skupiny unesených.
Možná se leckomu vybaví, že návrat zbývajících mužů, vysílaly tehdejší televizní noviny, kde byl záběr na letadlo, které stálo na ploše pražského letiště v Ruzyni, a z něj vystupovali muži v teplákových soupravách s igelitkami v rukou. To byla možná definitivní tečka za nedobrovolným pochodem, ze kterého si každý z účastníků většinou odnesl zdravotní problémy, často i s trvalými následky, psychické úzkosti a traumata.
Angolský pochod se stal inspirací i pro filmovou tvorbu. Režisér Vladimír Kavčiak natočil film Angolský deník lékařky, kde roli lékařky ztvárnila herečka Jana Brejchová.
Inspirováno knihou Angolský pochod smrti od Vladimíra Kavčiaka
