Článek
Hřbitov Ďáblice
Hřbitov Ďáblice
Ďáblický hřbitov je svou rozlohou, téměř 30 hektarů, druhým největším pražským hřbitovem, hned po hřbitovech Olšanských. Najdeme jej na rozhraní Střížkova a Ďáblic, v blízkosti konečné stanice tramvaje. Od roku 2017 je zařazen na seznam Národních kulturních památek.
Málokoho by napadlo, že kousek od sídliště Ďáblice, poskládaného z paneláků, téměř na samém konci hlavního města, najde hřbitov, který je postaven v nenapodobitelném kubistickém stylu. Vznikl v letech 1912–1914 podle návrhu architektonického řešení architekta, urbanisty, scénografa a malíře Vlastislava Hofmana, který mimo jiné stojí za projekty Jiráskova a Štefánikova mostu. Kubistický styl je zachycen na ohradní zdi, na vstupních pavilónech i na bráně. Vznikl jako nové ústřední pohřebiště pro Prahu a nesl název „Pražský ústřední hřbitov“. Je dobře, že i jeho další dostavby se nesly v zachování stejného stylu, díky čemuž hřbitov působí uceleným, nenarušeným dojmem. I obřadní síň autorky Marie Švábové, i další prvky mobiliáře, pod nimiž je podepsána řada dalších autorů, toto zohledňují.
Hřbitov je rozdělený na několik částí a pohřebišť. Mimo klasického hřbitova s náhrobky zde najdeme dvě tzv. „ekologická pohřebiště“. Od roku 2015 je zde možné jako na vůbec prvním českém hřbitově uložit popel zemřelých ke kořenům památečních stromů, kterých je na tři stovky. Hroby nejsou označeny žádnými náhrobky, pouze malou dřevěnou tabulkou, která nese jméno zemřelé osoby. Tomuto místu se přezdívá „Les vzpomínek“. Obdobným místem je od roku 2023 „Louka vzpomínek“, kdy se jedná o část pohřebiště v podobě květinové louky, která slouží k pohřbům do země.
Ďáblický hřbitov si ale nese mnohem smutnější punc než ostatní hřbitovy. Stal se totiž místem, kde našly svoje místo posledního odpočinku i oběti nacistické a následně komunistické zvůle, ale uloženy zde byly i ostatky válečných zločinců, bezejmenných osob nebo obětí zločinů. Proč právě sem, na to by se jen těžko hledala odpověď. Možná pro svoji odlehlost od centra hlavního města, možná proto, že na poměrně velkém pohřebišti byl dostatek místa pro společné hroby, ale o tom opravdu lze jen spekulovat.
Uprostřed hřbitova se nachází čestné kruhové pohřebiště jugoslávských a italských partyzánů, kteří bojovali ve 2. světové válce a zároveň pak obětí Pražského povstání, zejména padlých při bojích na mostě Barikádníků.
Snad nejsmutnějším a nejponuřejším místem je severní část hřbitova, která je spojená, jak s oběťmi nacismu během 2. světové války, tak i následného komunismu především z 50 let 20. století. Na Čestném pohřebišti spočívají v hromadných hrobech stovky popravených a umučených obětí 2. a 3. odboje, což jen podtrhuje zrůdnost a podobnost obou systémů, nacismu i komunismu.
Náhrobní desky tady mají symbolický význam. Instalovány byly na místě 70 pohřebních jam, jejichž velikost odpovídala rozměrům 5 metrů x 2 metry. Zemřelé oběti zde byly pohřbívány ve čtyřech vrstvách nad sebou tak, aby nemohlo dojít k jejich případné následné exhumaci a identifikaci. Proto i dokumentace k pohřbům obětí byla cíleně zničena. Poslední tajný pohřeb za éry komunismu zde byl proveden v roce 1960.
Jedním ze zde pohřbených byl i do nedávné doby páter Josef Toufar, který zemřel dne 25. února 1950 na následky mučení státní bezpečností. Údajné místo jeho hrobu bylo osazeno křížem s jeho jménem. Jeho ostatky byly ale nalezeny kousek od tohoto místa v roce 2014. Po exhumaci byly převezeny do Číhoště na Vysočině, kde byly pohřbeny dne 12. července 2015, kde má páter Josef Toufar konečně důstojné místo svého posledního odpočinku. Na ďáblickém hřbitově však symbolicky zůstal jako připomínka kříž s jeho jménem.
Zatímco nalezení ostatků pátera Toufara bylo korunováno úspěchem, pokus o nález ostatků Zdeny Mašínové, už úspěšný nebyl. Zdena Mašínová, manželka jednoho ze „Tří králů“, Josefa Mašína, mimo jiné zorganizovala podpisovou petici na omilostnění Milady Horákové, byla následně zatčena a ve vykonstruovaném procesu odsouzena na 25 let žaláře za údajný čin velezrady a špionáže, zemřela ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci a byla pohřbena právě zde v Ďáblicích do společného hrobu v roce 1956. Neúspěšný pokus o nález jejích ostatků znamenal, že bylo rozhodnuto o tom, že se zde již žádné další exhumace provádět nebudou, čímž bude zachována pieta tohoto místa, které symbolizuje památník s rukama zapletenýma do ostnatého drátu.
V této části pohřebiště na konci cesty se nachází i pomník parašutistům, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jejich těla se nikdy nenašla, ale údajně měla být uložena zde.
Nejsmutnějším místem tohoto Čestného pohřebiště je tzv. Dětský hřbitov, který byl vybudován k uctění památky dětí, které se narodily v 50. letech politickým vězenkyním a ve věznici zemřely. Malé náhrobky jsou pietním připomenutím nebohých osudů dětí, které neměly šanci v podmínkách komunistických kriminálů přežít.
V severní hřbitovní části je i místo, kam se od roku 1943 do společných hrobů pohřbívají ostatky neznámých osob, neidentifikovaných obětí trestných činů, lidí bez domova, sebevrahů, lidské ostatky po pitvách. Podle zákona o pohřebnictví je nelze zpopelnit, protože se v budoucnu mohou podrobit případnému dalšímu zkoumání a zjišťování totožnosti, například pomocí DNA.
Ďáblický hřbitov se stal ale i místem, kde je v neoznačených hrobech pohřbeno i několik popravených nacistických zločinců, mezi nimi například Karl Hermann Frank.
A na závěr trochu odlehčují zpráva, která ve stísněné hřbitovní atmosféře může působit až trochu komicky. A sice následující sdělení, které lze nalézt nejen při vstupu na hřbitov, ale i na Mapách.cz, pokud si tam Ďáblický hřbitov vyhledáme:
Pokud bude hlášen orkán, náledí nebo jiná mimořádná situace, bude hřbitov z důvodu bezpečnosti návštěvníků uzavřen.
