Článek
Po pravdě se přiznám, že o Těchoníně se ke mně neucelené informace dostávaly už během minulých let. Vždy v sobě měly nádech tajemna a konspirace, což samozřejmě vyvolávalo dohady. V oficiální souvislosti jsem se o něm doslechla až před pěti lety, v době řádící epidemie SARS-CoV-2, neboli covid-19, kdy nikdo nevěděl, co tato epidemie dokáže, kolik se jí nakazí lidí a kolik lidí na ni zemře. Tehdy jsem prvně zaznamenala informaci o Centru biologické ochrany v Těchoníně, které mělo být v případě nejkritičtějším, uvedeno do plného chodu a přijímat nakažené pacienty.
Laboratoř - ilustrační obrázek
Orlické hory, kde se Těchonín nachází, nejsou zas až tak hojně navštěvované, jako třeba Krkonoše. Mají v sobě určitou zádumčivost, malebnost, ale i rázovitost. A možná, že i to byl jeden z důvodů proč, zde Centrum biologické ochrany našlo svoje místo.
Těchonín leží zhruba deset kilometrů od polských hranic v krásné krajině přírodního parku Suchý vrch – Buková hora, v turistické oblasti Orlické hory a Podorlicko. V jeho okolí bychom našli mnoho objektů, které před 2. světovou válkou tvořily pohraniční opevnění.
První písemná zmínka o obci Těchonín pochází z roku 1514, kdy se objevuje v souvislosti s prodejem panství Kyšperk. Údajně ale existovala již dříve. Jelikož se ale o době před tímto rokem nedochovaly žádné písemné doklady, badatelé se domnívají, že shořely jako součást „Vladislavského archívu“. Od roku 1651 je doložen německý název obce Linsdorf, a právě na konci 17. století byla obec poněmčena. Neblaze se zde podepsala třicetiletá válka, během níž Těchonín trpěl při přesunech švédských a císařských vojsk. Za hraběte Františka Karla Kolovrata Libištejnského byl v roce 1704 na místě dřevěného kostelíka postaven kostel kamenný, zasvěcený svaté Markétě. Znak zakladatele, orlici s korunou na prsou, lze spatřit nad vchodem do kostela. Těžké časy obec zažívá v roce 1756, kdy ji zplundrovali Prušáci. V roce 1878 byla na místě panského dvora postavena budova školy, ve které se vyučovalo jak česky, tak i německy.
Zdejší obyvatelé byli velmi chudí. Po staletí se živili zemědělstvím na chudých kamenitých políčkách, domácím tkalcovstvím, dřevařstvím a později šitím nitěných knoflíků a kartáčnictvím. Svítat na lepší časy začalo až na začátku 20. století, kdy zde byla na místě bývalého mlýna postavena, v roce 1908, tkalcovna bratří Perutzû z Prahy. Těchonínští obyvatelé, stejně tak jako i lidé z okolí, zde našli práci, která ale nebyla zdaleka tak výnosná, jak se zřejmě na začátku domnívali.
Když začal v Německu vzrůstat vliv národního socialismu a nad Evropou se začala stahovat mračna, byla v Orlických horách v roce 1936 zahájena stavba opevnění a přístupových komunikací. V Těchoníně vznikla kasárna pro 19. hraničářský pluk včetně důstojnických domů. Dne 11. října 1938, krátce po „mnichovské zradě“, byl Těchonín zabrán okupačními vojsky a připojen ke třetí říši. Místní muži byli nuceni narukovat do jednotek wehrmachtu a během 2. světové války jich 150 padlo. Právě zdejší kasárna mají zajímavou historii. Německé vojáky zde vystřídali uprchlíci z Bessarabie. Po nich následovali Vlasovci a sovětští zajatci. Další útočiště pak poskytly antifašistům z Brém a Hamburku, britským zajatcům, a po 9. květnu 1945 partyzánské brigádě Hýbl – Brodecký a části brigády Ptáčník. Je tedy vidět, že tudy prošla přepestrá směsice lidí nejrůznějších národností.
Těchonín byl osvobozen Rudou armádou dne 9. května 1945. Necelý měsíc poté, dne 5. června 1945, byla odsunuta část německého obyvatelstva, a další část, pak následující rok. Obec byla dosídlena jednak příslušníky brigády Ptáčník, a pak lidmi z okolí Hradce Králové, i okolních vesnic. Všichni tito noví obyvatelé prokazovali silně uvědomělé budovatelské cítění a úsilí. Po únorových událostech roku 1948 byla v Těchoníně znárodněna tkalcovna továrníka Jandery, a v roce 1949 zde bylo založeno jedno z prvních Jednotných zemědělských družstev.
Na přelomu 60. a 70. let 20. století byl na území Těchonína, poblíž osady Stanovník, vybudován Vojenský ústav hygieny epidemiologie a mikrobiologie. Vznikl v prostoru bývalých mírových kasáren z roku 1938, určených pro I., V. a VI. prapor 19. hraničářského pluku, jehož úkolem byla obsluha blízkých těžkých opevnění. Jak je vidět, kasárna se pokaždé ocitala v centru zájmu a dění, a nyní už byla „poněkolikáté zabrána“, tentokrát pro biologické účely.
Na počátku 21. století, blíže v letech 2003–2007, byl celý areál, nákladem 1,2 miliardy korun, přebudován a modernizován na Centrum biologické ochrany, což je speciální nemocniční zařízení Armády České republiky. Zaměřuje se, na obzvlášť nebezpečné nemoci se stupni vysokého biologického rizika, mezi něž se řadí třeba korejská hemoragická horečka, tyfus, HIV, tuberkulóza, SARS, anthrax, lassa, variola nebo ebola. Centrum biologické ochrany je dlouhodobě udržované v pohotovosti, spadá pod Odbor biologické ochrany Těchonín, které je součástí Vojenského zdravotního ústavu. Mezi zdejší pacienty se řadí třeba vojáci, kteří se vracejí ze zahraničních misí a podstupují zde vyšetření. Smluvně centrum provádí výzkum i pro některé další země Severoatlantická aliance. Ač se jedná o nemocniční zařízení, nemá smlouvy se zdravotními pojišťovnami a činnost je hrazena ze státního rozpočtu. Provozní náklady Centra biologické ochrany, kde pracuje řada místních, se podle ministerstva obrany pohybují kolem 126 milionů korun ročně.
Dalo by se říct, že tímto je onen pomyslný tajemný nádech, který se nad Těchonínem vznáší, rozkryt, a není už nic, co by zůstalo nezodpovězeno, ale není tomu docela tak…
Když se řekne případ Studna, větší části populace okamžitě naskočí epizoda ze seriálu 30 případů majora Zemana, z roku 1978. Mistrně natočený horor, který poukazuje na jeden z nejděsivějších případů naší kriminalistiky a který žije v povědomí lidí dodnes. Případ obestřený podivnostmi a záhadami, kdy se každému, kdo Studnu viděl, vybaví scéna s kývajícím se otcem Brůnou se sekerou v ruce, kterého ztvárnil ne příliš známý herec Jaromír Crha.
„Otce jsem si nevšímal, jen vím, že byl divný, tichý, zádumčivý, uzavřený do sebe. Takový býval po hádkách se strýcem každou neděli. Vlastně jsem tedy ani nepostřehl, kdy odešel. Ztratil se někde v domě a po chvíli jsem slyšel výkřik. Byla to matka. Myslel jsem napřed, že křičí ze spaní. Bylo zase ticho, ale pak se ten výkřik ozval podruhé. Běžel jsem do ložnice rodičů. Spatřil jsem tam obraz jako z apokalypsy. Maminka ležela přes postel. Měla rozbitou hlavu.“ Vypráví pak při výslechu, Studnu přeživší, Brůna mladší, v podání herce Josefa Kubíčka.
Šílený otec Brůna, který se rozhodne ukončit život celé rodiny a vzít všechno s sebou, nejprve zavraždí sekerou svoji ženu, poté donutí syna zničit zahradu, podřezat se, a skočit do studny. Jenže tomu se chce najednou žít. Ze všech sil se snaží dostat ven. Když se dostane do poloviny, skáče do studny otec, a snaží se jej stáhnout zpátky dolů. Mezi oběma se rozhoří rvačka na život a na smrt. Brůnovi mladšímu se nakonec podaří otce odstrčit a vylézt ze studny. Venku uvidí, již jen hořící dům. Šílený strachy překonává zeď a utíká nocí do sousední vesnice.
Tolik tedy děsivé scény z televizní hororové epizody. Jak ale souvisí Studna s Těchonínem? Ač se to nezdá, souvisí.
Předobrazem Brůny mladšího byl Stanislav Jelínek, jehož profesí nebyla filozofie, jak tomu bylo v televizním ztvárnění, ale byl jaderným vědcem. A jeho pracovištěm byl Vojenský ústav hygieny epidemiologie a mikrobiologie v Těchoníně.
Stanislav Jelínek byl vlastně tím, kdo obrovskou tragédii, která se ve skutečnosti udála v noci z 12. na 13. února 1968 ve středočeské obci Vonoklasy, a podle které byla Studna natočena, přežil. Po této události, která jeho rodinu postihla, a po přestálých traumatech, odcestoval do Moskvy, kde se zdokonaloval v oblasti jaderné fyzicky a chemie. Po návratu zpět do republiky byl přidělen, v té době, na superutajovanou armádní základnu v Orlických horách, kde se v té době údajně pracovalo na látkách a vakcínách zachraňujících život při nasazení chemických a bakteriologických zbraní.
„Je to tak, ale na nic se mě neptej,“ sdělil v té době sestřenici, které psal dopisy a zasílal fotografie a ona podle nich zmínila Těchonín. „Můžu ti jenom říct, že je to částečně ve skále, částečně na skále, a hlavně hluboko v lese,“ dodával. Ve faktické izolaci a utajení strávil Stanislav Jelínek celých deset let, během nichž se mu narodil syn.
Nad případem tragédie rodiny Jelínkových visela od samého začátku řada otazníků a tehdejší policisté se snažili rozklíčovat, co se tehdy a jak během té únorové noci přesně stalo. Jak to ale bylo doopravdy, se už asi nikdy přesně nedozvíme. Jisté je pouze to, že jeden z aktérů, Stanislav Jelínek, pracoval v Těchoníně, a možná právě záhadou, vznášející se nad případem „Studna“, pomohl přiživit i podivné tajemno rezonující nad Těchonínem.
