Článek
Rozhledna Štěpánka
Prostranství pod rozhlednou Štěpánkou
Snad žádné místo nebudí tolik vášní a emocí jako právě tohle. Najdeme jej v pohraničí na pomezí Krkonoš a Jizerských hor. Z Příchovic nás tam zavede Stará silnice, nebo též alej ke Štěpánce. Zeleně značená turistická cesta, kterou vystoupáme na 959 metrů vysokou horu Hvězdu. Pak budeme u cíle. Nejen u známé rozhledny Štěpánky, ale i u kontroverzního pomníku bývalým německým vojákům, který rozpoutal přímo turbulenci emocí.
Zdánlivě poklidnější místo na Hvězdě zaujímá rozhledna Štěpánka postavená v novogotickém stylu na počest arcivévody Štěpána Františka Viktora Habsbursko-Lotrinského. Českého a později uherského místodržícího, častého návštěvníka zdejšího kraje.
Věž, jejíž výstavbu zahájil v roce 1847, Kamil Josef Idesbald Filip Rohan, se zdá být obestřena prapodivnou smůlou. Po položení základního kamene a zahájení stavby, totiž zůstává řadu let rozestavěná, chátrá, a postupně se mění v ruinu. V květnu roku 1888 našel v jejím torzu smrt jistý neopatrný mladík. Krátce poté začíná nedostavěná věž přitahovat pozornost Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Ten se ji nakonec ujal a záhy podle svých představ realizoval její dostavbu. O tom, že se finální podoba lišila od původních plánů, jasně svědčí rozdíl mezi čtyřmetrovou základnou a novou horní částí. K slavnostnímu otevření došlo v roce 1892, tedy až po čtyřiceti pěti letech! Pak už ale přichází neklidné 20. století, a i věž Štěpánka zažívá bouřlivé časy a proměny. Zpustošena je například kulovým bleskem, a protože stojí v pohraničí, a nadchází 2. světová válka, obsazuje ji armáda. Ostatně, z věže lze vidět na přilehlých svazích, jako připomínku československého odporu proti nacismu, na padesát bunkrů.
Mnohem kontroverznějším a emočně vypjatým místem na Hvězdě je prostor, nacházející se pod patou Štěpánky, připomínající shromaždiště. Během 2. světové války se právě zde scházeli nacisté, kteří na tomto místě v říjnu roku 1944 vztyčili masívní žulový pomník ve tvaru vyznamenání zvaného železný kříž a uctívali zde své padlé hrdiny, vojáky pocházející z okolních městeček a vesnic. Vznik pomníku iniciovali skupinoví vedoucí NSDAP a členové této strany. Slavnostnímu aktu tehdy přihlížel i Konrad Henlein. Železný kříž se inspiroval symbolem používaným německými rytíři ve středověku. Kříž, mající ve svém středu svastiku, vévodil areálu tvořenému menšími kameny připomínajícími menhiry. Na každém z nich byla připevněna cedulka se jménem okolního městečka nebo obce, které do války vyslaly své syny. Místo se stalo doslova pietním, protože pozůstalí sem umisťovali dokonce i atrapy přileb se jmény zabitých vojáků, prsť z bojišť, a zdobili je květinami.
Některé prameny hovoří o tom, že se na Hvězdě u Štěpánky scházeli již ordneři s planoucími loučemi v čase mezi oběma světovými válkami, ale zdá se, že tyto teorie se nezakládají na pravdě. Jisté ale je, že u rozhledny měla své stanoviště během 2. světové války vojenská posádka střežící okolní vzdušný prostor. S končícími boji se stáhla do Německa a zanechala po sobě spálené dokumenty, uniformy i přerušená telefonní spojení. Pamětníci již téměř neexistují, a tak se dá jen těžko říct, co vše toto místo zažilo.
Zatímco před 2. světovou válkou byli nuceni pohraniční oblasti opustit Češi, po válce čekalo vysídlení německé obyvatele. Do kraje se tak vracejí nejen čeští starousedlíci, ale míří sem i ti, kteří tu chtějí začít nové životy. A pomník na Štěpánce se poprvé stává terčem útoku. Již 8. května 1945, na konci 2. světové války, čeští vlastenci kříž se svastikou ve středu, částečně rozstříleli. O několik dní později je pak pomník skupinou turnovských evangelíků v rámci hromadné organizované akce jako symbol nacistické hrůzovlády a zvůle shozen do strže. Při pádu se pomník rozlámal na více kusů a na původním místě zůstalo jen torzo kamenného podstavce. Během odstraňování kontroverzního pomníku zaznělo kázání, byly pronášeny modlitby a zpívala se hymna.
Shozený do strže, rozbitý, zapomenutý, ztracený v čase. Téměř sedmdesát let.
Ale ne napořád.
Jednotlivé části se podařilo ve strmé stráni pod rozhlednou najít, vynést zpět na prostranství před Štěpánku, poté znovu sestavit kříž dohromady, a instalovat jej do původní podoby. Píše se 28. říjen 2011, a od 2. světové války uplynulo šedesát šest let. Autoři této nové instalace, kříž označují jako maltézský a spojují jej s boji 1. světové války. Kdo jsou ale oni údajní historičtí nadšenci, stojící za obnovou pomníku? Členové sdružení Jizeran, zvláštního uskupení, jehož zástupci jsou údajně uctívači militarií z éry třetí říše. Pomník se jim daří obnovit tzv. načerno, bez souhlasu majitele pozemku, kterým je obec Kořenov. A to znamená jediné, pomník je obnoven v podstatě bez požehnání úřadů, ilegální cestou, a znovu rozdmýchává emoce a vášně, které desítky let spaly.
Obec Kořenov nakonec rozhoduje rozporuplný pomník ponechat na místě pod podmínkou, že v jeho blízkosti bude umístěna tabulka s vysvětlujícím komentářem „Kořenovský žulový Železný kříž představuje nepochybně symbol třetí říše, jeho ponechání na místě však současně svědčí o sebevědomí, toleranci a dobré vůli obce Kořenov, vlastnostech, které by po každé válce měli vítězové projevovat vůči poraženým.“
Na staronovém místě pak pomník stojí dvanáct let. Během této své krátké novodobé instalace byl kříž několikrát posprejovaný, natřený narůžovo, měl uražené rohy, a všem těmto zásahům čelil až do noci z 24. na 25. března 2023, kdy byl neznámým pachatelem vyvrácen a shozen z podstavce, rozbil se na kusy, a tím začalo jeho, prozatím, poslední dějství. Rozlámané kusy byly vyzvednuty a nyní se nacházejí ve vrchlabském muzeu Správy Krkonošského národního parku, které řeší, co s ním bude dál. Velký zájem o něj má Severočeské muzeum v Liberci nebo obecně prospěšná společnost Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem, která by ho chtěla zařadit do expozice Naši Němci.
Hvězda se kvůli ničení kříže stávala častým cílem výjezdů policie. Ta kvalifikovala sprejerství či růžově natřený pomník jako poškození cizí věci. Shozením kříže z podstavce, a hledáním pachatele, který to způsobil, se zabývalo i Obvodní oddělení policie v Harrachově.
Nad celou záležitostí jako by visela tajemná neproniknutelná mlha. Podle některých zdrojů prý jedna skupina lidí vnímala pomník jako součást historie, která by se měla přijmout a respektovat. Po jeho zničení jim bylo jasné, že ač by se pomník opravit dal, vůle obnovit jej, již nebude. A pak tu byla i druhá skupina, které vadil, protože se obávala toho, že by se mohl stát symbolem nacistů, kteří by zde pořádali své srazy, a tak bojovala za jeho odstranění a je tím pádem ráda, že skončil v depozitáři. Za existenci či neexistenci kříže se vedly a stále vedou spory. Jak se k celé situaci postavit a uchopit ji nemají jasno ani odborníci na historii. K záležitosti se nechtějí vyjadřovat ani zástupci Kořenova.
Přední odborník na nacistickou okupaci Čech a Moravy, historik Jan Boris Uhlíř nebyl v roce 2011 z obnovení nacistického pietního místa zrovna nadšený, ale jeho existenci hájil jako určité historické memento. Uváděl, že šlo o raritu, která sice neměla v České republice obdobu, ale z pohledu moderního historika 21. století ji není nutno zničit, protože pozůstatků totalitního myšlení ve společnosti se tímto způsobem stejně nelze zbavit.
Amatérský badatel a člen Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých (součást Českého svazu bojovníků za svobodu) Josef Doškář patří mezi další hlavní zainteresované osoby spojené s kontroverzním pomníkem. Podal několik trestních oznámení proti znovuobnovení a vztyčení žulového kříže, v čemž spatřuje spáchání přečinu „projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka“. Psal i tehdejšímu ministrovi životního prostředí Richardu Brabcovi, a žádal jej o odstranění pomníku. Argumentoval tím, že pomník jej uráží a jeho obnovu chápe jako potupu, protože jej tajně a bez povolení obnovili lidé, kteří mají blízko k neonacistickému hnutí.
Do sporu o kříž byl v té době vtažen i Krkonošský národní park, který se musel vyslovit k trestnímu oznámení i ke stavebnímu řízení, protože odpůrci kříže pomník označili za černou stavbu. KRNAP čelil i obvinění za to, že zanedbal základní povinnost nakládání se svěřeným majetkem, a nezabránil obnově pomníku. Po tomto nařčení již KRNAP začal volat po tzv. „klidu zbraní“ a zástupce parku Radek Drahný řekl, že kříž je vnímán jako určitá připomínka doby minulé, ale neměl by se stát tématem, které má smysl dále řešit.
„Nejstarší generace pořád vede válku a snaží se ji přenést i na ty mladší, což už ale není možné. Pro mou generaci je třeba větším symbolem okupace sovětský voják z roku 1968 než německý voják z března 1939. To je vývoj a jinak to ani nejde,“ mínil historik Jan Boris Uhlíř s vědomím kruté skutečnosti, že nacisté popravili jeho pradědečka a zároveň profesora Masarykovy univerzity Jana Uhra.
„Nezlobte se, ale takové řeči nemůžu slyšet, to je neúcta k obětem nacismu. Jako by někteří lidé čekali, až naše generace vymře, a pak bude od našich stížností klid,“ odmítal se o generačních pohledech bavit odpůrce pomníku Josef Doškář.
Všechny tyto vášně zklidnil až neznámý pachatel, který v oné osudové noci z 24. na 25. března 2023 strhl kříž z podstavce, a tím udělal za vším pomyslnou tečku.
Místo, ale jak se zdá vyvolává stále řadu otázek, pohledů, jitří staré rány a nedává lidem tak zvaně, spát. Proč? Možná proto, že pokládá současné generaci otázku, jak se na něj dívá ona. Vnímá jej jako nacistický symbol, který by mohl být v případě znovuobnovení a vztyčení kříže zneužit? Nebo na něj pohlíží toliko jen jako na součást historie zdejšího kraje? Měl by být kříž obnoven a vyjadřovat úctu všem obětem válek? Nebo by jeho znovu vztyčení bylo dokladem toho, jak snadno lidé zapomínají na prožité hrůzy nacismu?
Jisté je jen to, že místo s torzem kontroverzního pomníku nutí hlavně turisty, kteří sem přicházejí, zaujmout vlastní postoj k naší historii a přemýšlet o odplatě a odpuštění.
A také se zamyslet nad událostmi, které se odehrávaly v pohraničí a které, jak ukazuje toto místo u Štěpánky, mají přesah až do dnešních dnů.
