Článek
Po dlouhé době panuje zase zima, kdy napadl sníh, který se pár dnů drží i ve městech, kdy mrzne, že se dá bruslit na rybnících a ramenech řek.
Zimy posledních let připomínaly spíše prodloužený podzim a dny, kdy padal sníh, se pomalu daly spočítat na prstech jedné ruky. A mrazy… Také už nejsou to, co bývaly. Zase to mělo a má jednu výhodu, nemuselo a nemusí se tolik topit, chodníky ani silnice nekloužou, a tající sníh se nemění v nevzhlednou břečku.
Zhruba před sto lety to ale bylo docela jinak. Zimě, která panovala na začátku roku 1929, se začalo říkat „zima tisíciletí“. A to pojmenování opravdu nevzniklo jen tak.
Konec roku 1928 se podobal těm současným. Sice začalo zhruba v polovině prosince mrznout, ale jinak panovalo, na tu dobu, nezvykle teplé počasí, Vánoce na blátě, ale pak to přišlo. Celé to předznamenala vánice na Silvestra. Hned na nový rok, 1. ledna 1929, začala třeskutá zima, která trvala až do března. Evropu ochromily přívaly sněhu a teploty se propadly hluboko pod bod mrazu. Není proto divu, že je tato zima zmiňována i v několika kronikách, právě jako „zima tisíciletí“.
V tehdejším Československu se teplota pod bodem mrazu držela celých dvaašedesát dní. Denní průměr se pohyboval kolem minus 17 °C. V pražském Klementinu naměřili v únoru 1929 minus 26,7 °C, a na jihu Čech dokonce minus 42,2 °C. Takové mrazivé počasí nikdo nepamatoval a nezaznamenaly jej ani kroniky, ve kterých bylo zaznamenáváno počasí a které se opíraly o údaje od první poloviny 18. století.
Nelze se proto divit tomu, že třeskutá zima ochromila veškeré dění, nejen v naší zemi, ale i v celé Evropě, a pro obyvatele měst a vesnic byla značně omezující a mnohdy i vražedná. Lidé riskovali své životy i na krátkých procházkách. Na venkově se jim mohlo často stát, že se počasí změnilo z hodiny na hodinu, přihnala se hustá sněhová vánice, která se změnila v bílou tmu, ve které člověk ztratil orientaci a umrzl.
V Praze zamrzla nejen Vltava, ale i Čertovka. V Bratislavě a ve slovenské části svého toku, zamrzl po 20 letech Dunaj. Ledová plocha se vytvořila i na kanálech v Benátkách. Jadran zamrzl na mnoha místech v Chorvatsku. Zamrzla i řeka Sáva u Záhřebu, a to se nestalo od roku 1880. V bulharském přístavu Varna zase přimrzaly lodě k hladině Černého moře.
Zima 1929 v Polsku
Je nutné si uvědomit, že na začátku 20. století nebyly zdaleka takové podmínky týkající se vytápění, jaké máme dnes. Topilo se většinou v kamnech dřevem nebo uhlím. Mnoho lidí paradoxně nezahynulo díky mrazům, ale díky tomu, že se otrávili zplodinami, nebo se udusili kouřem, jak se snažili přitápět si všemi možnými způsoby. Docházelo tak i k množství požárů, při nichž mnohdy shořely celé domy, protože hasičům zamrzla voda v hadicích a nemohli hasit. Dodávky uhlí byly omezené, a lidé byli nuceni stát na ulicích dlouhé fronty, a čekat na přidělení otopu. Mnozí z nich přirovnávali situaci k válečnému stavu.
I přes to všechno, se ale obvykle nepodařilo domy vytopit na přijatelnou teplotu a lidé mnohde doslova žili jako ve sněžných hradech, protože okna pokrytá ledovou vrstvou nerozmrzla třeba po dobu dvou týdnů. Před zimou se lidé snažili chránit i tak, že se balili do hadrů, dek a peřin. Jedním z dalších paradoxů té doby bylo, že v kavárnách, kde dříve lidé vyhledávali místa u výloh, se nyní všichni snažili získat jiná nejlepší místa, a sice v koutě, u kamen, kde se mohli zahřát. I tak téměř každý utrpěl nějakou omrzlinu.
Zimou trpěla i hospodářská zvířata, která stála v chlévech, které byly z vnitřní strany ojíněné.
Bílé pláně byly bez jakýchkoliv stop lesních zvířat. Srnci a zajíci pomrzli a stavy se dle myslivců snížily o plných 75 procent. Mnohde se hladovějící zvěř začala stahovat do vesnic a uchylovat se do chlévů k dobytku. Pomrzlo i ptactvo. V Praze prý dokonce sbírali mrtvé ptáky do nůší.
Značně omezené bylo i cestování. V době nejsilnějších mrazů, kdy zamrzlo vedení i koleje, se provoz na dráze úplně zastavil a vlaky nejezdily. Stejně tak tomu bylo i s městskou elektrickou dráhou. Na konečných stanicích začali zaměstnanci fasovat dokonce horký čas a speciální mast, která měla pomáhat na omrzliny. Ale někdy ani to nestačilo k zajištění provozu, protože scházel potřebný personál, který buď trpěl omrzlinami, nebo onemocněl chřipkou.
V městech praskala vodovodní potrubí, což mělo za následek nedostatečné zásobování obyvatel pitnou vodou. Zamrzala i kanalizace, tudíž přestaly fungovat toalety.
V mnoha školách se neučilo, a to jednak proto, že třídy by nebylo možné dostatečně vytopit, a pak i z důvodu docházky žáků do škol ze vzdálenějších míst, kteří by mohli cestou zmrznout.
Informace o zmrzlých jedincích denně plnily stránky novin. Zemřelé ale nebylo možné pohřbívat, a tak márnice nejen v Praze, ale i v dalších městech, byly přeplněné.
Na úklid přívalů sněhu byla nasazena armáda, ale protože vojáci nebyli proti mrazům dostatečně vybaveni, začali na téhle „bojové linii“ prohrávat na celé čáře. Na venkově mnohdy sníh dosahoval ke korunám stromů a mluvilo se až o čtyřmetrových závějích. Bylo více než zřejmě, že s nastalou situací si neumí nikdo poradit a nikdo pro ni nedokáže najít přijatelné řešení.
A aby toho nebylo málo, k arktické zimě se ještě přidala chřipková epidemie, na kterou se umíralo ve velkém. Navíc mezi lidmi panovala skepse. Vyčerpání, bez vyhlídek na změnu k lepšímu, protože předpovědi optimismem neoplývaly. Pomyslným záchytným bodem se třeba pro Pražany stala tradiční Matějská pouť, která byla považována za symbol blížícího se jara, jenže tentokrát to neplatilo.
K situaci byla nucena postavit se čelem i tehdejší nová československá vláda, která boj s tímto přírodním živlem, tedy arktickou zimou, zahrnula do svého prohlášení. Ale ani ona nemohla a nedokázala „poručit větru dešti“.
Teprve až po mnoha týdnech, v dubnu, si mohli lidé trochu vydechnout, jelikož teploty začaly stoupat nad nulu do kladných hodnot. Sníh odtával pomalu, a ač už začalo jaro, držel se na mnoha místech ještě poměrně dlouho.
Pak přišel okamžik, kdy bylo třeba sečíst škody, které urputná zima napáchala. Na ulicích se po odtání sněhu odhalily velké nánosy popela, které pokrývaly chodníky, silnice, ale i fasády domů. Bylo nutné opravovat popraskaná potrubí i technická zařízení poničená mrazy.
Největší následky si nesla příroda. Pomrzlo třeba velké množství ovocných stromů. Naopak úroda toho roku byla velice dobrá, a to i přesto, že polní práce kvůli odtávajícímu sněhu začaly se značným zpožděním.
A jak se vlastně došlo k tomu, že v Evropě udeřila taková nečekaná krutá zima?
Na „starý kontinent“ tehdy pronikl rozsáhlý výběžek vysokého tlaku vzduchu zasahující z Finska až do jižní Francie. Vytvořil tak bariéru, přes kterou nemohl proudit vzduch z Atlantiku, který má na svědomí mírné zimní klima ve střední Evropě. Statistickým šetřením a analýzami se navíc zjistilo, že pravděpodobnost toho, že se vyskytne podobná tuhá zima, je jednou za tisíc let. Takže za „zimou tisíciletí“ nestály žádné morové rány, jak se tehdy někteří lidé domnívali, ale na svědomí ji měly pouze netypické meteorologické jevy.
