Článek
Táhlé zahoukání. Z komína se následně vyvalí kouř. Lodníci odvazují lana z pacholat. Parník se odráží od břehu. Příď proráží pěnící se vodní hladinu. A pak klesání ke dnu. Potopení…
Ne, to není scéna z velkofilmu Titanic.
Tohle vše je spojené s trojicí velkých kolesových parníků, brázdících dvě naše řeky, Vltavu a Labe. Dva z nich byly dokonce v roce 2013 prohlášeny Ministerstvem kultury za kulturní památky České republiky. Jejich příběhy jsou si v něčem podobné, i když každý z nich si nese svůj vlastní osud.
Prvním z nich je Vyšehrad, dlouhý 62 metrů, široký 6 metrů, s šířkou přes kolesnice 10,4 metry.
Výkon parního stroje dosahuje při 42 otáčkách za minutu 165 kW (220 k). Maximální rychlost parníku je 17 kilometrů v hodině, i když se mnohdy uvádí, že lze dosáhnout až 20 kilometrů v hodině. Pojmout dokáže 350 cestujících, ač jeho původní nominální kapacita byla 885 cestujících.
Parník vyrobila Ústecká loděnice a dřevoprůmysl, spol. s r. o. v roce 1938. Zakázku, čítající čtyři velké parníky, jí zadala Pražská paroplavební společnost, která si chtěla zmodernizovat svoji lodní flotilu, která ve třicátých letech 20. století začínala pomalu dosluhovat a potřebovala nutnou obměnu. Konstruktérem Vyšehradu se stal ředitel Ústecké loděnice Ing. Josef Huss a dodavatelem strojních zařízení byla akciová společnost Českomoravská Kolben Daněk Praha.
Za inspiraci Vyšehradu, jehož cena se vyšplhala na tehdejších úctyhodných 2,5 milionu korun, posloužily salonní parníky Dresden a Leipzig provozované drážďanskou společností SBDA v letech 1926 a 1929.
Slavnostní pokřtění parníku se konalo 1. května 1938 za účasti ministra průmyslu, obchodu a živností Rudolfa Mlčocha, ale pozor, jeho prvním jménem nebyl Vyšehrad, nýbrž Antonín Švehla. Než se na jeho bocích objevilo jméno Vyšehrad, pod kterým pluje i dnes, vystřídal ještě od roku 1942 jméno Karlstein, od roku 1945 T. G. Masaryk, od roku 1952 Děvín, a teprve v roce 1992 se z něj stává Vyšehrad. Tak trochu, parník chameleon, chtělo by se říct.
Během 2. světové války, byl, co by Karlstein zkonfiskován, ukotven v Německu u Drážďan, a zde sloužil jako vývařovna pro uprchlíky, kteří prchali před postupující Rudou armádou. Do Prahy se vrátil až po skončení války.
Za éru svého působení neměnil několikrát ale jen jméno, ale prošel i řadou úprav a rekonstrukcí. Jako parník Děvín, byl v roce 1961 modernizován, a rekonstrukcí prošly zejména interiéry. V roce 1980 byl pak v dílnách na Smíchově přebudován kotel parníku na kapalná paliva. V roce 1992 se pak Děvín přesunul do dílen ČSPLO v Boleticích, kde byl celkově rekonstruován na restaurační salonní parník, byl vyměněn parní kotel, a 13. srpna 1992 byl pak po této rozsáhlé obnově překřtěn na Vyšehrad. Poslední velkou rekonstrukcí prošel v roce 2018, díky níž se mu vrátila původní podoba z roku 1938.
V současné době jej provozuje Pražská paroplavební společnost a.s. společně se společností Prague Boats s.r.o. V roce 2013 byl Ministerstvem kultury prohlášen kulturní památkou České republiky. Svoje kotviště má na Rašínově nábřeží v Praze 2 mezi Palackého a Jiráskovým mostem.
Tento velký salonní parník, má ale i svoje předchůdce, kteří nesli rovněž jméno Vyšehrad, a vypadá to, že už v tom začíná být pěkný zmatek. Úplně původní parník toho jména, tedy Vyšehrad byl zpuštěn na vodu již v roce 1866. V roce 1937 byl pak přejmenován na Zbraslav. Pod tímto názvem plul až do roku 1950, kdy dosloužil a o tři roky později byl kvůli zchátralosti trupu i kotle definitivně vyřazen z provozu.
Dalším Vyšehradem, byl parník provozovaný od roku 1891, nesoucí nejprve jméno Primátor Dittrich. V letech 1937–1942 a poté v letech 1945–1951 byl přejmenovaný na Vyšehrad. Rok 1951 pak znamenal rok jeho vyřazení.
A dalším parníkem se shodným jménem Vyšehrad byl Dr. Edvard Beneš, který byl na vodu spuštěn přesně ve stejný den jako současný Vyšehrad, tedy 1. května 1938. V roce 1939 byl ale přejmenován na Labe. V roce 1952 se z něj znovu stává Vyšehrad, a to až do roku 1988, kdy má dojít k jeho celkové rekonstrukci. Ta se ale neuskutečnila, parník chátral nejprve v přístavišti u Železničního mostu, posléze v přístavu v Holešovicích, až bylo jeho torzo odtaženo do Chvaletic.
A tady je už na čase velkou vyšehradskou parníkovou rošádu ukončit.
Hned se ale nalodíme na bočnokolesový parník Labe, který je o trochu menší než jeho „větší“ bratříček. Labe má délku 54 metrů, šířka jeho trupu je 5,1 metrů a šířka přes kolesnice 9,3 metry. Výtlak parníku činí 134 tun. Původní kotel parníku Labe měl tlak 15 barů, nyní k pohonu slouží dvouválcový ležatý sdružený parní stroj, jehož výkon je 150 HP (112,5 kW) při 48 otáčkách za minutu.
Objednávka na jeho výrobu spadá stejně jako u Vyšehradu do roku 1938 a směřuje od Pražské paroplavební společnosti na Ústeckou loděnici a dřevoprůmysl, spol. s r. o., která si tentokrát nechala vyplatit zálohu. Ale, přichází okupace českého pohraničí, zakázka na stavbu parníku je zrušena a již zaplacený materiál na ni je přesunut do loděnice PRAGA. Stavba Labe se ale vleče. Během 2. světové války totiž není zájem o to, aby parník mohli ke svým válečným účelům využívat nacisté. Parník je tak dokončen až v roce 1948, tedy deset let poté, co na něj byla zadána zakázka. O rok později, tedy v roce 1949, se dostává do správy Československé plavby labské. Zároveň se ale odhaluje řada závad a nedodělků, díky kterým je tak Labe zařazeno do provozu až dne 14. července 1949. Parník je provozován v hlavním městě Praze.
Zadní paluba, která byla původně otevřená, byla v letech 1976-1977 přeměněna na krytý salon. A nutno poznamenat, že Labe se těšilo i jedné raritě a výjimečnosti. Jednalo se o vůbec poslední parník provozovaný na Vltavě, který byl vytápěn uhlím. A mohla za to právě technická závada na kotli, která Labe v roce 1986 vyřadila z provozu. V tomto roce si ještě parník užil svých posledních pět minut slávy, když o něm ostravské studio Československé televize natočilo dokument „Koráby bez admirálů“ z cyklu „Za svědky minulosti“. Poté byl díky nefunkčnímu kotly odstaven do smíchovského přístavu u Železničního mostu. Zde pomalu chátral, rezivěl, a to celých jedenáct let. Až do osudného 17. srpna 1997, kdy se potopil. Až v následujícím roce 1998 bylo jeho torzo vytaženo a přepraveno do německého Mindenu. Tady byl opraven, starý uhelný kotel byl vyměněn za nový jednoplamencový, a od roku 2001 plul po německé řece Vezeře pod jmény Wappen von Minden a Weserstolz. Na jaře roku 2022 parník zakoupila Labská plavební společnost. Dne 2. května 2022 se pak parník vrátil po řece Labi zpátky do České republiky, kde byl nejprve opraven v loděnici Křešice. Nyní má svoje kotviště v Děčíně, odkud podniká svoje plavby. Parník Labe je tedy spojen s řekou stejného jména jako je on sám, tedy s Labem.
Ale, vraťme se zpátky do Prahy, kde na nás už čeká další kolesový parník, který byl stejně jako Vyšehrad, v roce 2013 prohlášen Ministerstvem kultury za kulturní památku České republiky. Tím parníkem je Vltava, plující pod vlajkou Pražské paroplavební společnosti od roku 1940.
Vltava nese jméno po domovské řece Vltavě. Měří 53 metrů na délku, šířku má 5,1 metrů a šířka přes kolesnice dosahuje 9,1 metr. Výkon parního stroje parníku Vltava je 112,5 kW (150 k). Plout může rychlostí až 16,5 kilometrů v hodině. Vejde se sem až 300 pasažérů, přičemž 120 z nich může využít krytá místa k sezení. Vltava je vybavena vlastní restaurací, kavárnou, barem, vinárnou a její součástí je i částečně krytá vyhlídková paluba.
Kolesový parník Vltava byl již od samého začátku plánován a poté i konstruován jako menší parník, a to z důvodu, aby mohl bezpečně a snadno proplouvat plavebními komorami. Jeho primární plavební tratí byla totiž ta, spojující Prahu se Štěchovicemi. A jelikož se na ni nacházelo mnoho nízkých mostů, neměl původně parník ani vyhlídkovou palubu. Vyroben byl v pražské loděnici PRAGA a na vodu byl spuštěn dne 27. srpna 1940. Cena Vltavy byla ještě o něco dražší než ta, za kterou byl vyroben Vyšehrad. Čítala 2, 7 milionu korun.
V době 2. světové války plul parník pod jménem Moldau I., ale jeho trasou nadále zůstávala ta, z Prahy do Štěchovic. Po válce se vrátil ke svému původnímu jménu a měl možná to štěstí, že vydržel fungovat až do roku 1990, kdy byl, vůbec jako poslední parník, schopný provozu, po nehodě odstaven. Proč štěstí? Protože flotila Pražské paroplavební společnosti, čítající po 2. světové válce celkem 17 parníků, postupně chátrala a parníky byly vyřazovány z provozu.
Vltava byla během roku 1991 opravena a znovu se vrátila do provozu, tentokrát jako restaurační loď. Další, tentokrát velká rekonstrukce, která parník přiblížila jeho původní podobě z roku 1940, proběhla v roce 2009. V letech 2011 a 2014 doplula Vltava dokonce až do Drážďan, aby se zde zúčastnila slavnosti parníků. V roce 2018 se dostala na poštovní známku České pošty, stejně tak jako Vyšehrad, který si ale podržel prvenství, protože známka s ním byla vydána již v roce 2016. Jméno Vltava se také již ve flotile Pražské paroplavební společnosti nevyskytovalo poprvé a parník je už v pořadí třetí lodí toho jména.
A stejně jako Vyšehrad, i Vltavu, dnes nadále provozuje Pražská paroplavební společnost a.s. společně se společností Prague Boats s.r.o. A opět, stejně jako Vyšehrad, i Vltava, spouští svou kotvu na pražském Rašínově nábřeží mezi Palackého a Jiráskovým mostem.
Trasa Vltavy se ze Štěchovic postupně protáhla až na Slapy, kam pluje v rámci výletních plaveb.
A protože se jedná o restaurační parník, lze si během plavby, kromě těch poznávacích, užít i mnohé gastronomické zážitky. Mezi další plavební tratě parníku patří ale i plavba do Mělníka, nebo projížďky centrem Prahy.
Zdatně jí v tomto sekunduje Vyšehrad, který sice slouží spíše jako restaurační parník pro objednané akce, ale několikrát do roka vyráží i na Slapy a do Mělníka.
Skoro se tak nechce věřit, že tyto noblesní salonní parníky, které jsou již v Praze jediné svého druhu, byly ještě v sedmdesátých letech 20. století nasazovány na běžné plavební linky, do Vraného nad Vltavou a do již zmiňovaných Štěchovic.
Ke koloritu Rašínova nábřeží, kde mají Vyšehrad s Vltavou svůj domovský přístav patří i stylová dřevěná restaurace Vltava, která byla postavená v roce 1945 rodinou Soukupových. Soukupovi ji po sametové revoluci opět převzali a provozují ji do dnes. Restaurace Vltava se řadí k dnes již legendárním podnikům. Není se vlastně čemu divit. Přežila nejen éru socialismu, který takto zavedené rodinné podniky likvidoval, ale v novodobé historii má za sebou i dvě povodně, z let 2002 a 2013.
Táhlé zahoukání. Z komína se následně vyvalí kouř. Lodníci odvazují lana z pacholat…
Vyšehrad, Vltava i Labe…vyplouvají. Tak, „plnou parou v před“… a… „ahoj!“
