Článek
Toho sobotního květnového slunečného dopoledne jsem se zařadila do fronty čekajících, která se vinula Vlašskou ulicí jako had. Směřovala k bráně Lobkovického paláce, který je sídlem velvyslanectví Spolkové republiky Německo a který pro tento den otevřel v rámci Open House Praha své brány široké veřejnosti. Čekala jsem přes dvě hodiny, než na mě přišla řada, a já se konečně dostala do útrob paláce, který jsem chtěla vidět. Jistě, byla to dlouhá doba, čekání se zdálo nekonečné, kupředu se postupovalo krůček po krůčku, ale stálo to za to.
Mnohem déle zde museli čekat na přelomu léta a podzimu roku 1989 občané tehdejší Německé demokratické republiky, kteří mířili na „Západ“, a velvyslanectví tehdejší Německé spolkové republiky, si vybrali během svého novodobého exodu, jako přestupní stanici. Celá Malá Strana byla tehdy doslova zaplavena trabanty a wartburgy, kterými se do Prahy k budově velvyslanectví dostali. Kdyby uměl palác vyprávět, jistě by to byly příběhy jako z „Tisíce a jedné noci“, protože, co člověk, to jiný osud, jiné přání, jiné očekávání.
Uplynulo sedmatřicet let. Německo je dávno opět sjednocené. A vzpomínky na dobu, kdy se socialismus nenávratně řítil do propasti, začínají pomalu blednout. I když, při návštěvě Lobkovického paláce, je možné, si je opět připomenout.
Barokní palác a jeho přilehlá zahrada se sochařskou výzdobou a sala terranou, jsou chráněny jako kulturní památka. Původně na tomto místě stával pivovar patřící strahovskému klášteru a dům „U tří mušketýrů“. Palác zde nechal po roce 1702 postavit hrabě František Karel Přehořovský z Kvasejovic, za asistence architekta Giovanni Battisty Alliprandiho. Krátce po dostavbě byl ale palác prodán v dražbě a od roku 1753 jej vlastní šlechtický rod Lobkoviců. V kupolovém sále v prvním patře koncertovali Ludwig van Beethoven nebo Carl Maria von Weber. Lobkovicové měli palác v držení až do roku 1927, kdy jej, bez mobiliáře, prodali československému státu. Od té doby se zde vystřídala řada institucí, až zde v roce 1974 získalo sídlo velvyslanectví Německé spolkové republiky, dnes Spolkové republiky Německo.
A ač toho palác zažil hodně, asi jednou z nejdramatičtějších událostí, kromě požáru v roce 1769, byl pravděpodobně rok 1989. Do Prahy začaly tehdy přijíždět tisíce občanů tehdejší Německé demokratické republiky, aby zde, na „západoněmeckém“ velvyslanectví požádaly o azyl, a mohli vycestovat do Německé spolkové republiky. Tento novodobý exodus je zaznamenán i na fotografiích umístěných v kupolovém sále v prvním patře, jehož součástí je i balkón, odkud dne 30. září 1989, tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, oznámil uprchlíkům, že jejich cesta na „Západ“, tedy na svobodu, bude možná. Dnes to připomíná pamětní deska umístěná právě na tomto balkóně a skulptura „Quo vadis“ (Trabant) od českého sochaře Davida Černého postavená v zahradě.
A proč se novodobý exodus odehrával právě tady?
Německo bylo po druhé světové válce rozděleno na základě Jaltské konference na čtyři okupační zóny. Zatímco z americké, britské a francouzské, vznikla později Německá spolková republika, tzv. „západní Německo“, ze sovětské, Německá demokratická republika, známá též jako „východní Německo“. Zhruba od poloviny sedmdesátých let 20. století si mohli obyvatelé NDR oficiálně zažádat na některé z poboček ministerstva vnitra o vystěhování, o tzv. trvalý výjezd. Většinou byly jejich žádosti zamítnuty, ale touha po tom, dostat se ven z poza „železné opony“ byla natolik silná, že na konci osmdesátých let 20. století se počet žádostí o výjezd šplhal až přes sto tisíc podání.
Tehdejší Československo bylo jedinou zemí „socialistického bloku“, kam se obyvatelé „východního Německa“ mohli podívat bez víz. A tak vlastně nabízelo jedinečnou možnost cesty k emigraci. Už v únoru a březnu roku 1989 se objevili první žadatelé. V létě téhož roku pak začaly přijíždět do Prahy tisíce „enderáků“, aby na „západoněmecké“ ambasádě požádaly o azyl. Malá Strana se v ten čas změnila v obří parkoviště trabantů, wartburgů a dalších značek vozů socialistické provenience. Lidé s sebou prakticky neměli nic. Všechno nechali doma a před tím, než vstoupili na půdu ambasády opustili i svůj poslední majetek, auta. Na konci září jich na velvyslanectví údajně žilo až 4 000.
Německá demokratická republika zareagovala byrokraticky, a pro ty, kdo chtěli do Československa cestovat, zavedla víza. Tento poslední pokus, zvrátit situaci, trval ale zhruba jen měsíc, a poté se do Prahy znovu hrnuli další uprchlíci. Běh dějin se nezadržitelně řítil kupředu, 9. listopadu 1989, padl symbol studené války, Berlínská zeď, a o pár dní později, 17. listopadu 1989, začala v Praze Sametová revoluce.
Vraťme se ale za zdi Lobkovického paláce, který se na přelomu léta a podzimu roku 1989 na několik týdnů stal místem, kde vedle sebe žili ti, kteří se rozhodli emigrovat. Šlo většinou o mladé lidi kolem 25 let věku, kteří v tehdejší NDR neviděli žádnou budoucnost a cesta na „Západ“ jim otevírala nové obzory možností. Pro některé to nebyl útěk zdaleka první. Jenže ty předchozí beznadějně končily dopadením a následným vězením.
Uprchlíci byli „ubytováni“ ve velkých stanech postavených na zahradě, kterých bylo nejprve šest, ale s příchodem dalších a dalších, to přestávalo stačit. Vlastně každé volné místo v paláci bylo obsazeno. Spalo se na zemi, na schodech, na třípatrových palandách. O jednu postel se dělili až čtyři lidé, takže se muselo spát tzv. na směny. S příchodem podzimního sychravého počasí se podmínky pro „bydlení“ venku zhoršovaly. Zahrada se změnila v rozbahněné pole. Katastrofické byly i hygienické podmínky, kdy sprchy ani toalety nedokázaly pojmout takové množství lidí a hrozilo, že propukne epidemie infekčních nemocí. Stravu, převážně v podobě polévek, uprchlíkům zajišťoval Červený kříž.
Poslední den měsíce září 1989 připadl na sobotu. Do Prahy přijel tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a večer z balkonu Lobkovického paláce oznámil tisícům čekajících a nervózních uprchlíků památnou větu o tom, že dostali povolení vycestovat na „Západ“. Hodinu poté odvážel již první autobus uprchlíky na pražské libeňské nádraží, kde přestoupili na vlaky, které je přes Drážďany dopravily do bavorského Hofu. Vlaků bylo celkem pět a poslední z nich vyjel večer 1. října 1989. Vlaky svobody, jak se jim přezdívalo, měly údajně přepravit do „západního Německa“ 10 000 až 15 000 „enderáků“, protože do nich cestou naskakovali další lidé. Jedním z uprchlíků, kdo se takto přes Československo dostal na „Západ“ byl i kytarista skupiny Rammstein, Richard Kruspe. Exodus tím ale neskončil, protože hned v následujících dnech se v ulicích Prahy objevili další uprchlíci, kteří znovu oblehli Lobkovický palác. Bylo jich až na 5 000. Jejich cesta za svobodou začala na počátku listopadu 1989, kdy se s pomocí pěti vlakových souprav dostali přímo do Německé spolkové republiky.
Po pádu socialismu, se někteří uprchlíci do Prahy vrátili pro svoje auta, která nechala tehdejší veřejná bezpečnost odtáhnout na záchytná parkoviště. Během svého „parkování“ v ulicích Malé Strany se některá z nich stala terčem zlodějů, kteří je vyrabovali. Ty, ke kterým se již nikdo nepřihlásil, byly následně prodány v autobazarech.
Quo vadis Trabant
Dnes je Lobkovický palác už jen němým svědkem těchto událostí, které pomalu mizí v zapomnění. Reprezentační prostory i freskový sál prošly rekonstrukcí, a to, jak to zde vypadalo před sedmatřiceti lety, dokládají jen fotografie. Pečlivě udržovaná zahrada je opět místem vyzývajícím ke klidu a odpočinku.
Při čekání ve frontě na vstup do paláce mně hlavou proběhlo ledacos. Třeba i to, že když člověk něco doopravdy chce, obvykle se mu to podaří dostat. Sice proto musí něco udělat, na chvíli strpět i nějaké to nepohodlí, nelitovat svého rozhodnutí, ale je to ta ona pomyslná cesta, kterou si dokázal prošlápnout sám…
