Článek
Válečný pomník na Slatině, kříž, útulna, Janovského pramen, to je dnes to jediné, co připomíná zaniklou vesnici jménem Slatina (německy Lohhäuser), která se nacházela v Českém lese, necelý kilometr od hranice s Německem. Život nebyl pro zdejší obyvatele snadný. Spojili jej s okolním lesem a živilo je dřevorubectví, zpracování dřeva nebo uhlířství. Těžil se tu ale také uran a rýžovalo zlato.
Uranový důl Dyleň, kam se fáralo pod hlavněmi kulometů, je dnes už zasypaný, a jen výstražné tabulky rozmístěné v okolí, upozorňují případné zvědavce, že tu kdysi probíhala těžba a hrozí riziko propadnutí.
Místo, které se svého času nacházelo v přísně střeženém hraničním pásmu, je dnes dostupné jak pro turisty, tak díky cyklostezce i pro cyklisty, v rámci tzv. Stezky Českem, Via Czechia – jižní.
Nelze se divit tomu, že vesnice Slatina vstupovala v minulosti do povědomí spíše pod svým německým ekvivalentem Lohhäuser nebo Waldhäueser. A její původní název Finkenschlag, což znamená něco jako pěnkavčí zpěv, byl také v němčině. Protože německý výraz „loch“ se dá volně přeložit také jako „díra“, lze si domyslet, že se jednalo o odlehlé, a svým způsobem zastrčené místo, ukryté v hlubokých lesích, které někdy kolem roku 1550 patřilo klášteru Waldsassen, a vedla tudy hranice mezi Čechami a Horní Falcí.
Úplně první písemná zmínka o vesnici pochází ale až z roku 1667, tedy z doby, kdy Lohhäuser patřil na panství českého hraběte Johanna Antonína Losy von Losimthal. Stávala tady jenom fořtovna, která později dostala číslo popisné 1. Když v roce 1871 převzal zdejší panství kníže Windischgrätz, nacházelo se v Lohhäuseru, který kníže zmiňoval jako Lochhaus, jen šest domů.
Od svého vzniku náležela Slatina farnosti v Trstěnicích, vzdálených odtud nějakých 15 kilometrů. Až sem museli tedy slatinští obyvatelé chodit na bohoslužby do zdejšího farního kostela zasvěceného svatému Vítovi. Tady probíhal i křest, konaly se svatby, a na zdejším starém hřbitově nalezli slatinští i místo posledního odpočinku. Když byla v roce 1787 založena farnost ve Třech Sekerách s kostelem Čtrnácti svatých pomocníků, byla Slatina podřazena sem. A ač se obyvatelům Slatiny cesta do kostela o něco zkrátila, přece jen stále představovala velkou vzdálenost. Uvádí se, že do Trstěnic putovali zhruba tři hodiny a do Tří Seker trvala cesta hodiny dvě. Možná proto si i část obyvatel pro své modlitby vybrala raději kostel svaté Kateřiny v bavorském Mähringu, který byl podstatně blíž, necelé tři kilometry.
Život zdejších lidí byl jednoznačně spjatý s lesem, který jim poskytoval obživu. Dřevorubectví, zpracovávání dřeva, nebo pálení dřevěného uhlí v milířích. Na Hamerském potoce našel svoje uplatnění Horní mlýn, který zde byl postaven v roce 1781. Nebyl ale jediným, protože o pár let později, v roce 1815 byl postaven i druhý, Dolní mlýn. Ten bohužel dvakrát vyhořel. Poprvé v roce 1884 a podruhé pak v roce 1947. Po tomto druhém požáru již nebyl obnoven. Ve Slatině vyrostla i sklárna. Nejvíce obyvatel zde žilo na konci 19. století, ale v poměru s ostatními vesnicemi, je to zanedbatelné číslo, protože jich bylo pouze 178. Pak se jejich počet již jenom snižoval.
S příchodem 20. století se osud Slatiny začal nachylovat. V první světové válce padli i zdejší muži a 9. srpna 1925 zde byl vysvěcen a odhalen pomník obětem války. Na konci druhé světové války byl v nedaleké Tachovské Huti zřízen pracovní tábor. Slatina byla osvobozena a obsazena bez boje Američany dne 4. května 1945. A protože většina zdejších obyvatel byla německé národnosti, nevyhnula se odsunu, který probíhal ve dvou fázích. První transport odjel do sousedního Bavorska dne 25. ledna 1946 a ten druhý, po pár dnech, 2. února 1946. Vesnice zůstala téměř prázdná, a domy, ač byla hranice střežena příslušníky Sboru národní bezpečnosti, se staly předmětem rabování. Pokus o dosídlení českými občany se ale příliš nezdařil. Navíc se v době, kdy převzali moc komunisté, Slatina ocitla v zakázaném hraničním pásmu. Na místě bývalého pracovního tábora vznikl objekt sloužící rotě pohraniční stráže, a poté, co vznikla tzv. „železná opona“ a hranice se neprodyšně uzavřela, došlo k demolice všech slatinských domů. Nahradily je objekty tří útvarů pohraniční stráže Slatina.
Právě válečný pomník, jak obětem první světové války, doplněný i o oběti té druhé, tak pomníček s křížem, tak i informační panely připomínající historii obce, umístěné u Janovského pramene, dávají tušit, že se v těchto místech nacházela vesnice. Jejími němými pamětníky, jsou i staré ovocné stromy a Borovice rumelská.
Ovšem, za zmínku stojí i to, že se na dvou malých potocích v blízkosti Slatiny rýžovalo zlato. Protože zde ale nepropukla žádná „zlatá horečka“, nebylo to naleziště zase až tak „zlatonosné“.
Mnohem úspěšnější byla těžba uranové rudy. Průzkum, zda by se zde mohla nacházet ložiska uranu, probíhal již od roku 1946. Teprve ale až v roce 1964 bylo automobilovým gama-profilováním objeveno severozápadně od místa, kde stávaly poslední slatinské domy, uranové ložisko. Dobývací prostor „Slatina“, tak bylo stanoveno a označeno důlní pole bývalou Ústřední správou uranového průmyslu Příbram, 30. listopadu 1965. Protože to odtud na státní hranici bylo necelý kilometr, bylo nutné stanovit ochranné pásmo. Vrtné práce pro průzkumné vrty se omezily na 50 metrů a hornické dílo na 100 metrů od průmětu hraniční čáry. Stalo se tak i proto, že na německé straně se v těsné blízkosti hranice rovněž těžil uran, a to v letech 1967–1982, s tříletou přestávkou v mezidobí.
Dobývání uranové rudy započalo v roce 1965 v povrchovém lomu na návrší 706,7 metrů. Těžba nejprve probíhala v tzv. jámě č. 73, která byla později přejmenovaná na „Dyleň D-1“. Vyrostla u ní i 19,5 metrů vysoká těžební věž. Dosažená celková hloubka byla 1003,7 metrů. O pět let později, v roce 1970 byla vyhloubena druhá těžební jáma „Dyleň D-2“, kde o rok později vyrostla 30 metrů vysoká těžební věž a celková hloubka jámy byla 1258,4 metry.
Protože se důl nacházel v přísně střeženém hraničním pásmu, měl úplně jiný režim než ostatní důlní zařízení ve vnitrozemí. V rámci jeho budování, byla postavena i kasárna, která byla označena jako druhý útvar pohraniční stráže Slatina. Vedla sem jediná silnice, která byla vybudovaná v trase dřívější lesní cesty. Že pracovat v tomto dole nebyl žádný med, to vyplývá ze svědectví, které přibližuje, že horníci, kteří přijížděli autobusem na směnu, byli hlídkou pohraniční stráže, podrobeni kontrole. Autobus zajel nejprve první bránou do prostoru útvaru pohraniční roty. Vrata se zavřela, rozsvítily se reflektory a následovala zevrubná kontrola horníků nastupujících na směnu. V okolních zákopech byli rozmístěni ostřelovači a naproti autobusu se postavil obrněný transportér s dvěma kulomety. Až po provedené kontrole se otevřela druhá brána, kterou mohl autobus s „prověřenými“ zaměstnanci pokračovat až do prostoru dolu. Stejnou procedurou procházeli horníci i při opuštění pracoviště. Co kdyby si třeba chtěli odnést trošku uranu… Důkladnost kontrol se vždycky odvíjela od politické situace. Údajně ty nejpřísnější probíhali na samém začátku těžby, do roku 1967. Poté, do roku 1970, od nich bylo ustoupeno docela, a jen s mírnějším průběhem byly zavedeny na počátku normalizace v sedmdesátých letech 20. století. Pracovat na dole Dyleň, který byl později přejmenován na Důl Pohraniční stráže, se tak pro mnohé horníky stávalo noční můrou, protože byli nuceni fárat pod hlavněmi kulometů a při sebemenším pochybení to mohlo znamenat smrt. V průběhu těžby zde pracovalo něco kolem 100 až 150 zaměstnanců.
V roce 1970 musela být na 8. patře zastavena těžba v jámě „Dyleň D-1“, a to z důvodu nadměrného přítoku důlní vody. Těžba se přesunula do druhé jámy „Dyleň D-2“, která měla v konečné fázi 22. fáracích pater. Ale i zde docházelo k průsakům vody, a tak muselo být v roce 1980 přistoupeno nejen k rekonstrukci těžního zařízení, ale i, a to především, k vybudování odvodňovacího systému, právě z důvodu silného přítoku podzemních vod. Uvádí se, že během těžby bylo celkově vydobyto zhruba 717 313 tun rudy. Vyraženo bylo 28 kilometrů vodorovných štol a o polovinu méně, tedy 14 km, pak svislých šachet a komínů.
Důl byl začleněn do národního podniku Uranové doly Západní Čechy. Ten se odštěpil od Jáchymovských dolů. Areál dolu byl postupně dostavován, a to od zahájení těžby v roce 1965, až do roku 1984. Posledním dnem těžby byl 31. srpen 1991 a poté byl důl zrušen. Termín na zahájení likvidace a tzv. „zahlazení stop“ po těžbě, byl stanoven na 1.1.1993. Důl byl zatopen a objekty na povrchu podlehly totální demolici. Následně zde byly vysázeny smrky. Dobývací prostor Slatina byl následně zrušený k 16. únoru 1994.
Dnes už přítomnost dolu připomínají jen halda a odvaly, které zarostly vegetací. Vstupovat do těchto míst lze na vlastní riziko, protože v poddolovaném terénu hrozí propadnutí. Z návrší u dolu se nabízí pohled na vrch Dyleň s telekomunikační radiovou věží, který je odtud vzdálený necelé čtyři kilometry.
Zvláštní, až magické místo ležící necelý kilometr od hranice s Německem, by dozajista mohlo vyprávět, co všechno se tady odehrávalo, když se zde ještě nacházela, dnes již zaniklá vesnice, Slatina, a stejně tak zaniklý důl Dyleň, kde se fáralo pod hlavněmi kulometů.
