Článek
Kdysi zapovězená oblast Ralsko. Místo s přísně střeženým režimem. Prostor, kterým vedla jediná průjezdná silnice pro civilní vozidla, na které pro ně ale platil striktní zákaz zastavení. Území, které si „oblíbila“ armáda a hluboko do něj zatnula svoje spáry přinášející zmar a zkázu. Stopy po tomto násilném uchvácení nezmizely ani po desítkách let. A stejně tak, jako bývalý vojenský prostor, jsou i poznamenaná okolní města a vesnice, i když se pomaloučku začínají z té „doby temna“ vzpamatovávat.
Město Mimoň bylo tak zvaně „na ráně“ a život v něm byl s vojenským prostorem Ralsko úzce spjat. Na východní straně mimoňského náměstí 1. máje stával do 9. června 1985 zámek. Dnes po něm, stejně tak, jako po původní radnici, nenajdeme ani stopu. Vlastně najdeme, tabuli s popiskem a fotografiemi, kde zámek stával, jak vypadal, a čím vším prošel, než „šel definitivně k zemi“. Při čtení těch řádků a při pohledu na fotografie, nelze potlačit pocit smutku ze ztráty hodnotné památky, která byla několik století s Mimoní spjata. A zároveň se zamyslet nad tím, jak relativně nedávno skončila doba, kdy vítězil primitivismus, který likvidoval bez skrupulí vše, co zavánělo feudalismem a buržoazií, a kdy armády po vzoru barbarů, jen tak „ze sportu a z nudy“ ničily hodnoty, které před nimi vybudovali lidé, pro které úcta a respekt, nebyly cizí.
Po mimoňském zámku zbyl jen zámecký park na druhém břehu řeky Ploučnice, který je dnes oázou zeleně pro místní obyvatele. Místo, kde stával zámek zůstalo prázdné.
Počátky stavebních prací se datují do roku 1550. Tehdy byl majitelem Karel z Biberštejna. Zámek byl dostavěn v roce 1570, ale již na začátku 17. století prochází přestavbou, díky které přibylo další patro a řeku Ploučnici překlenuje most, zvaný Lázeňský, později Zámecký. První rána pro zámek přichází po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, kdy jej vypálil polský oddíl císařského vojska. Barokní styl dostává v roce 1664, díky staviteli italského původu Giulliu Broggiovi, kdy je jeho majitelem Jan Putz z Adlersthurnu. Podruhé zachvacuje oheň zámek v červnu roku 1806, kdy lehla popelem při velkém požáru i značná část města Mimoně. Opravou a přestavbou z roku 1829 získává zámek klasicistní podobu. Zároveň se stává místem, kde vzniká knihovna o 30 000 svazcích, našli bychom zde sbírku obrazů, grafik, přírodnin i fyzikálních přístrojů. V přízemí nachází své místo i kaple. Rekonstrukcí prochází i zámecký park na druhém břehu Ploučnice. To už jsou majiteli mimoňského zámku více než sto let Hartigové. Zámek jim patří až do roku 1945, kdy se z něj stává konfiskát a přechází pod správu československé armády.
A právě armáda má ve zdejším kraji rozhodující slovo. Cvičiště tu měla již v době vlády císaře Josefa II. V první polovině 20. století zde žili převážně němečtí obyvatelé, a tak se po roce 1938 stává území součástí Sudet. Prostor mezi Novým dvorem a Mimoní využívají v letech 1942–1943 jednotky Afrikakorps, které si na zdejších písčitých polích cvičí střelce panzerfaustu a panzerschrecku. O tom, že zde opravdu bylo cvičiště Wehrmachtu, svědčí nálezy zbraní a munice. Na samém sklonku 2. světové války, v dubnu 1945, vybudovali němečtí ženisté dvě letiště, jedno u Hradčan (Kummer) a druhé mezi Hvězdovem a Mimoní. Blížící se fronta ale znamenala americké i sovětské nálety, a ničení vojenských nepřátelských cílů. Konec 2. světové války pak s sebou přináší odsun říšských a sudetských Němců z oblastí pohraničí a příliv nových obyvatel z vnitrozemí.
Válka sice končí, ale nekončí armádní činnost v Mimoni a přilehlém vojenském prostoru. Již rok a půl po ukončení 2. světové války, rozhodla dne 30. října 1946 tehdejší vláda o zřízení Vojenského výcvikového tábora Bezděz. Celá oblast byla na počátku roku 1947 vyklizena, obyvatelé vysídleni, některé vesnice srovnány se zemí, případně využity pro účely armády jako cvičné cíle. A tak, kromě odsunu obyvatel německé národnosti, zažili odsun i Češi.
Armáda se ale se zabraným prostorem, který je ke dni 1. července 1950 vyhlášen Vojenským újezdem Ralsko, nespokojila, a o dva roky později, dne 1. února 1952, se vojenský prostor rozšiřuje o další území, která mají posloužit například jako tankodrom, hluboké brody, střelnice pro tanky, muniční sklady, a později zde vznikají i garáže pro tahače jaderných hlavic a sklady pro jaderné hlavice, které jsou ovšem vedeny v přísném režimu utajení. Klíčovou úlohu zde má i letiště Hradčany, jehož dráha je dlouhá 2 500 metrů. Z Mimoně sem byla zavedena železniční vlečka. V létě roku 1948 tam prodělali výcvik izraelští parašutisté. Na letišti, které patřilo od roku 1946 československé armádě, byla v letech 1951-1954 vybudována betonová přistávací dráha.
Jak ale tohle všechno souvisí se zánikem zámku Mimoň? Souvisí, protože právě armáda se stala novodobým „zámeckým pánem“. A na tom, jak se chovala k zabraným územím a ke všemu, co jí tzv. „prošlo rukama“, lze vidět, že osud zámku byl zpečetěn téměř hned na samém začátku. Když získala v roce 1945 mimoňský zámek jako konfiskát, bylo vnitřní zařízení a vybavení rozvezeno do galerijních depozitářů, muzejních sbírek, ale není vyloučeno, že se „dostalo“ i do soukromých rukou. Oblastní archiv v Litoměřicích tak například uchovává rodinný archiv Hartigů. Soubor medailí a plaket je zase uložen v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Soubor portrétních byst a části nábytku byly deponovány v zámku Sychrov. Zámecké obrazy našly svoje nové uplatnění na zámcích v severních Čechách, knihy směřovaly na Sychrov a do Universitní knihovny v Praze. Zbylý nábytek a inventář byl zničen!? V roce 1950 pak zámek zasáhl v pořadí již třetí požár. Bohužel, z něj se již nevzpamatoval. Od roku 1956 probíhala sice jednání, jejichž cílem bylo najít pro zámek nové využití, ale bylo patrné, že pro armádu je to nakonec příliš velké sousto, a tak zchátralý zámek převedla v roce 1971 do správy městského národního výboru Mimoň.
Záhy je více než zřejmé, že armáda bude mít úplně jiné starosti, než jakými je oprava zámku. Přichází rok 1968 a s ním invaze „spřátelených vojsk“. Sovětská Střední skupina vojsk obsadila vojenský prostor Ralsko a letiště Hradčany hned v ranních hodinách dne 21. srpna 1968, protože pro ně představovaly jedny ze strategických cílů. Letiště Hradčany bylo dokonce v letech 1985–1986 rozšířeno, a získalo celkovou délku 2700 metrů a šířku 90 metrů. Údajně bylo počítáno s tím, že by zde v případě nutnosti přistát sovětský raketoplán Buran. Do vojenského prostoru jsou přesunuty i jaderné hlavice.
V místních obyvatelích vyvolal příchod sovětských vojsk vlnu nenávisti a nevole. Během doby došlo ale k jakési pozvolné nedobrovolné rezignaci. Pracovní uplatnění našla ve vojenském prostoru řada lidí nejrůznějších profesí. V oficiální rovině se do „družby“ zapojil tehdejší svaz československo-sovětského přátelství, v té neoficiální to byl černý obchod s vojenským vybavením. Blízkost vojenského prostoru nesla samozřejmě i rizika v podobě dezertujících sovětských řadových vojáků, kteří se ukrývali v lesích a na které mohl našinec narazit. Nevybuchlá munice a ve velké míře to pak byla značná ekologická zátěž pro krajinu.
V takových poměrech a v takové době pak asi málokoho zajímal osud vyhořelého zámku, který se dostal až na samý okraj zájmu a začínal představovat spíše něco, čeho je třeba se zbavit než to zachránit. S příchodem sovětských vojsk devastace objektu pokračuje. Zničeno je původní vybavení, velká knihovna situovaná do dvou pater, široké schodiště i zbylý mobiliář. Na lepší časy svitlo v roce 1975, kdy je rozhodnuto, že bude opravena fasáda zámku. Vybraná firma Pozemní stavby Liberec, ale nakonec opravu odmítla provést. Vedení města Mimoně nabízí proto v roce 1977 zámek k využití muzeu, které ale o nabídku nejeví zájem. Jak to ale ve skutečnosti bylo, není jisté, protože sborník Bezděz uvádí, že se zámek neúspěšně pokusilo získat vedení Vlastivědného muzea v České Lípě. Přetrvávající nejistotu potvrzuje fakt, že v roce 1977 je podán návrh na zrušení památkové ochrany zámku. Stojí za ním tehdejší soudruzi z vedení okresního i městského národního výboru, kteří neústupně vyzývali ministerstvo kultury, aby památkovou ochranu sejmulo. To sice několik let odolávalo, ale nakonec nátlaku ustoupilo.
Stav zámku je v té době katastrofický. Skoro se chce říct, že devastace byla vedena cíleně, aby se záměr zbourání zámku Mimoň podařil. Proto se na opravy nepodařilo, ale spíše nechtělo, najít žádné finance.
Poslední zámecké dějství se začalo odvíjet dne 28. dubna 1985, kdy bylo odstřelením zbouráno severní křídlo. Jižní křídlo mělo přijít na řadu dne 7. června 1985, ale nakonec všechno dopadlo jinak. Mimoňský badatel Osvald Hons popsal, že „Těsně před odstřelem se nad Mimoní přehnala prudká místní bouře, přičemž blesk, který uhodil do zámku, zažehl připravené nálože, které střední část zámku z větší části samy odstřelily.“ Po tomto „zásahu vyšší moci“ bylo nutné odklidit sutiny a upravit nálože. Jižní křídlo a zbytek střední části byly pak odstřeleny dne 9. června 1985. Zámek byl tzv. srovnán se zemí a z jeho budov nezůstalo vůbec nic. Sutiny byly odvezeny do močálu pod Kalvárií, kde byly použity jako podklad pro stavbu autobusového nádraží. Mimoň tak ztratila jednu ze svých nejvýznamnějších památek. Náměstí prošlo nenávratnou proměnou, s jejímiž důsledky se město vyrovnává dodnes.
A sousední vojenský prostor Ralsko? Sametová revoluce znamenala i odsun sovětských vojsk. Poslední sovětský transport odjel z Mimoně 30. května 1991. Ještě před odchodem Sovětů, však došlo k rozsáhlému požáru lesa, kterého bylo zničeno přes 200 hektarů. Kromě toho tu po nich zůstalo značné množství černých skládek, krajina musela být roky čištěna od nevybuchlé munice, a v neposlední řadě od neúměrné ekologické zátěže, v podobě znečištění podzemních vod a půdy ropnými látkami, kterou byla nucena během jejich přítomnosti nést. Od 1. ledna 1992 se pak začíná psát novodobá historie.
Místo, kde kdysi stával mimoňský zámek zeje prázdnotou. A informační tabule připomínající jeho minulost nutí k zamyšlení nad tím, co všechno se tady odehrávalo, a s čím vším se ještě dnes musí nejen město Mimoň, ale i celá okolní oblast vyrovnat.
