Článek
Pokud se podíváme na starověkou mapu zachycující svět na počátku 1. tisíciletí našeho letopočtu, dozajista nás ohromí rozsáhlost území Římské říše. Ta byla díky své rozpínavosti a expanzivní politice během 2. století na vrcholu svojí teritoriální rozlohy. A to úctyhodné, dosahovala něco kolem 3,8 milionu kilometrů čtverečních. Pro srovnání můžeme uvést dnešní rozlohu států Evropské unie, která je zhruba 4,5 milionu kilometrů čtverečních. Císař Marcus Aurelius se navíc v té době cítil natolik silný, že jeho záměrem bylo rozšířit římskou říši o další provincie, tentokrát situované ve střední Evropě.
Vrátíme-li se pohledem ke starověké mapě, uvidíme, že západní hranici Římské říše tvořil Atlantský oceán, v provincii Bratanii, pak Hadriánův val, na jihu se hranice zastavila na rozsáhlé oblasti africké pouště, na východě to byla opět poušť a vysoké hory, severní hranici vymezily dvě velké evropské řeky Rýn a hlavně Dunaj.
Zdá se, že nebylo nic jednoduššího než hraniční řeky překročit, a získat tím další území, která by se dala připojit pod římskou správu. Na první pohled banální záležitost, ve skutečnosti neřešitelný problém. V cestě totiž stály nejen řeky, ale hlavně, a to především, Hercynský les. Tajemný, rozsáhlý, neprostupný a chladný les, který byl plný neznámých a skrytých nástrah. Tady nic nezmohla římská vojenská strategie, která upřednostňovala boj v otevřené formaci. Barbaři znající dokonale terén, dokázali těžce vyzbrojeným římským vojákům připravit řadu léček a pastí, a pak nad nimi téměř bez boje triumfovat.
Právě proto se naše území nikdy nestalo součástí obrovského Roma Imperiale, třeba jako provincie Bohemia a Moravia. Nelze ale skálopevně tvrdit, že noha římského vojáka na naše území nikdy nezabloudila. Stopy po Římanech najdeme především na jižní Moravě, kde měli vojáci své pochodové tábory. Překročit severní Limes Romanus, důsledně oddělující římský svět od světa barbarů, znamenalo ale ve většině případů jistou smrt.
Obrovský moloch, kterým Římská říše byla, se rozprostíral nejen na římském území Apeninského poloostrova, ale zaujímal i podrobené provincie, které spadaly pod jeho správu. Území provincie bylo v působnosti stanoveného úředníka, jehož určil římský senát, a to vždy na začátku každého roku. Místodržitel odpovídal za dění v provincii a udržoval v ní pořádek. K dispozici měl římské legie, jejichž úkolem bylo zabránit vpádu nepřátel, ale zároveň potlačit třeba připravované povstání nebo místní nepokoje. Samosprávce měl rovněž pravomoc výběru daní a výkon soudní moci.
V divokém světě barbarů za hraničními řekami, panovala ale docela jiná pravidla, a přítomnost Římanů tady nebyla, co by dobyvatelů a vládců, žádoucí. Jako ochranná bariéra, se tady rozprostíral Hercynský les. Obrovský neznámý prostor plný nepřátelských lidí, nebezpečné zvěře, rozsáhlých bažin, neschůdných průsmyků. Přejít jej by podle Gaia Julia Caesara trvalo dvanáct dní na šířku a šedesát dní na délku. Zásobování, nutné pro vojáky, bylo nemožné. Všude se skrývala plíživá hrozba smrti, kterou navíc připomínala porážka tří římských legií vedených Publiem Quinctiliem Varem, v Teutoburském lese v roce 9 našeho letopočtu.
Původní rozsáhlý les z předkřesťanské éry se rozkládal v pásu střední Evropy. Filozof a historik Strabón se při popisu Hercynského lesa zmiňuje o Kvádech, kteří v lese žijí a neopomene ani na Buiaemum, jako sídlo krále Marobuda, který les osidloval s kmeny Markomanů. Buiaemum je zpodobněno jako obrovský kruh, který je obklopen masívem hor a ve svém středu má úrodnou zemi. Krále Marobuda zmiňuje ve svém díle i historik a právník Tacius, a připomene i národ Boiensů, který má v Hercynském lese domovinu. Bohème, i to je název pro místo uprostřed Hercynského lesa. Lze uhodnout, že všechny tyto informace směřují k naší pravlasti, kterou střídavě obývají Keltové, poté Germáni, kteří neumějí soudit ani lichotit, zato upřednostňují jednoduchost, rovnost a svobodu nad všechno ostatní.
Nejen samotní lidé, ale i zvířata, která v Hercynském lese žila, budila v Římanech rozpaky a hrůzu. Obrovitý los, medvěd hnědý, vlk, různé druhy jelenů, možná i gazel. Výčet doplňují divočáci, zubři, malé šelmy, nejrůznější druhy ptáků. Některé prameny připisují Hercynskému lesu domovinu bájného jednorožce.
A pak tady ještě byla vzpomínka na porážku v Teutoburském lese, který byl rozsáhlého pásu Hercynského lesa součástí. Pokusy o dobytí území za Rýnem začaly už v roce 14 před naším letopočtem. Zvětšit území porobené provincie Germánie, rozšířit je dále severním směrem a připravit si tak půdu pro další expanzi, se nesetkalo s úspěchem. Ba, naopak jindy a jinde vítězící římské legie tady utrpěly tak drtivou porážku, že se oblasti za Rýnem a rovněž i Dunajem, staly místy, která postupně zmizela ze zorného pole římské rozpínavosti. Když se v roce 7 stal správcem provincie Germánie patricij Publius Quinctilius Varus, neměl vůbec jednoduchou úlohu. Území obývané germánskými kmeny bylo neklidnou půdou a Publius Quinctilius Varus byl velice špatným správcem. Nedokázal pochopit nejen to, jak taková správa provincie funguje, ale nenašel si cestu ani k místním obyvatelům, kteří pro něj byli divokými barbary, kteří jsou neschopní a k ničemu se nehodí. Bylo jen otázkou času, kdy se mu jeho nabubřelost stane osudnou. V nově vzniklé provincii měl Publius Quinctilius Varus k dispozici tři římské legie, Legio XVII., Legio XVIII. a Legio XIX., které představovaly značnou vojenskou sílu. Protihráčem, a tím, kdo nad Publiem Quinctiliem Varem, nakonec zvítězil, byl náčelník kmene Cherusků Arminius, který svoje dětství strávil jako rukojmí v Římě. Během té doby se vzdělával nejen v římské kultuře, ale rovněž i v politice a vojenství. Na oko se stal Varovým přítelem, ale za jeho zády připravoval povstání, jehož cílem bylo římského správce svrhnout. Arminius sice moc dobře věděl, že barbaři nedosahují zdaleka takových vojenských kvalit jako římské legie, ale zároveň si byl vědom toho, že na rozdíl od nich mají jeho válečníci velké plus ve znalosti terénu a jejich divokost jim nebrání bojovat kdekoliv, na otevřeném prostranství i v lese, který jim skýtá přirozený úkryt. Než došlo k samotné rozhodující bitvě, proběhlo pár drobných zinscenovaných povstání v odlehlých částech Germánie. Aby Varus dokázal Římu, že má správu provincie pevně v rukou, rozhodl se, a to i díky Arminiově raděvzbouřené barbary umravnit a vytáhl proti nim se svými třemi legiemi. Arminius jej nejprve doprovázel se svou družinou, a ač byl Varus upozorněn na to, že je Arminius zrádce, nevěřil tomu. Varovi se stal osudným Teutoburský les, kde se náhle zhoršilo počasí, a Arminius se svou družinou zmizel v mlze, kde už na něj v hradbě stromů čekali jeho válečníci, Cheruskové, Marsové, Chattové a Brukterové.
Strategie římského válčení tady nebyla nic platná, a tak se celá bitva, která trvala několik dnů, změnila pro Římany v drtivou porážku. Legio XVII., Legio XVIII. a Legio XIX, šest kohort pěchoty a tři jízdní oddíly byly zničeny. Zajatci, ženy a děti, představující rodiny římských vojáků, byli buď obětováni germánským bohům, prodáni do otroctví nebo pobiti. Varus a nejvyšší římští důstojníci spáchali na konci krvavého běsnění sebevraždu. Římská říše utržila jednu z nejhorších porážek během své existence. Tři legie nebyly již nikdy znovu obnoveny a Germánie byla z větší části navždy ztracena.
Ač se v roce 14 a posléze i 16 do Germánie přesunuly římské jednotky disponující velkou vojenskou silou a ač se jim částečně podařilo porazit nejprve Cherusky, a pak i Chatty, byly císařem Tiberiem další vojenské výpady proti germánským kmenům, z důvodu neúnosné finanční zátěže, zastaveny. Státní výdaje na armádu tvořily totiž až 90 % rozpočtu.
Úpadek Římské říše a tím i konec expanzivity přicházel s problémy, které nesla postupující doba a které se bohužel mnohdy stávaly neřešitelnými. I římská vojenská strategie se časem stala zastaralou. Vojenské posádky rozmístěné ve svých táborech podél Limes Romanus, neměnily svou polohu a pokud by došlo k ohrožení či proražení hraniční linie nebyly schopné se operativně přesunout. Oproti kreativním rychlým barbarům to byl neopominutelný handicap. V pozdějších dobách se dokonce stávalo, že germánští válečníci byli najímáni do římských jednotek. A to už byl jen krůček k tomu, aby barbaři pronikli do všech sfér Říma. Na dveře už ale pomalu klepalo „stěhování národů“, kdy se do pohybu dávaly mohutné kmenové svazy, které doposud nikdo neznal.
Hercynský les byl i nadále v té době místem, které se rozprostíralo v nekonečném prostoru za Limes Romanus a které budilo oprávněnou hrůzu z neznáma.
A tak právě díky této přirozené přírodní hranici vzbuzující až nepředstavitelný strach, zůstala naše země ušetřena římské nadvládě a nevznikly zde provincie, Bohemia a Moravia.
