Článek
Území vklíněné mezi železniční tratě. Pomyslný trojúhelník ohraničený Záběhlicemi, Michlí a Strašnicemi. Vstoupíte sem a máte pocit, že jste se ocitli mimo čas a prostor. Rázovité stavby. Rázovití lidé. Místo, kde okamžitě začnete pochybovat o tom, jestli jste skutečně ještě v Praze a jestli je skutečně 21. století. Tak silnou magickou moc mají Slatiny. Jedna z posledních nouzových kolonií, jejíž návštěva ve vás bude ještě dlouho rezonovat.
Územím, které je dnes pojato jako zahrádkářská osada, prochází jediná hlavní ulice, která má ale několik rozvětvených ramen, a nese jméno Na Slatinách. Nespočet dalších cest, uliček a pěšin už je bezejmenných. Vlastně ještě jedna ulice, tady je, Nad Elektrárnou, kde má své sídlo společnost SITEL, spol. s r.o. Ulice Nad Elektrárnou, ale vychází i ústí do té Na Slatinách, a je tedy jen jakousi pomyslnou spojnicí jejích dvou částí.
Do Slatin se lze dostat buď po cestě přes rozsáhlé prostranství ze Záběhlic kolem Trnkova. Nebo z ulice Nad Vršovskou horou kolem rozvodny. Je to, jako když se překročí pomyslná hranice dvou světů. Moderního, současného, a toho prvorepublikového, osobitého, který v sobě ponese nádech Hříšných lidí města pražského. S pány ze „čtyřky“ se tady ovšem nesetkáte, ale se zaparkovaným autem Policie ČR, jejímž úkolem je pomáhat a chránit, ano.
Rozsáhlé bažinaté území, na hranici katastrů Záběhlice, Michle a Strašnice, to byla kdysi pražská periferie. V roce 1922 byly zmíněné obce připojeny k tzv. Velké Praze a staly se tak jejími novými čtvrtěmi. Samotná nouzová kolonie Na Slatinách, začala pravděpodobně vznikat v roce 1924, a během doby se stala největší pražskou nouzovou kolonií. Nezastavěno zůstalo pouze podmáčené území kolem Slatinského potoka a podél pole směrem k Trnkovu.
Proč ale kolonie nouzová?
Po 1. světové válce mířilo do Prahy množství obyvatel z venkova. Vidina získání práce a vylepšení životní úrovně, ale mnohdy narazila na realitu, která byla těmto přáním na hony vzdálená. Pracující museli někde bydlet a platit drahé nájmy si většinou nemohli dovolit. Proto začaly vznikat nouzové kolonie, které byly ale od samého počátku svého vzniku chápány pouze jako několikaletá provizoria. Proto se stavbám na nich vzniklých nepřidělovala ani čísla popisná, ale pouze tzv. čísla nouzová.
Mezi obyvatele nouzových kolonií, tedy i Slatin, patřili převážně dělníci, drobní živnostníci, nebo nižší úředníci. Svůj domov zde našli ale i bývalí legionáři. Stavby nejrůznějšího typu začaly postupně vyrůstat podél Slatinského potoka, později se rozšiřovaly směrem k bývalému seřaďovacímu nádraží Vršovice a k rozvodně elektrického proudu. Malinkaté stavební parcely si menší část obyvatel pronajala nebo přímo odkoupila od původních vlastníků. Většina si ale parcely na výstavbu provizorních staveb pronajala od pražské obce.
Byl-li pozemek, mohlo se začít se stavbou. Stavělo se většinou svépomocí a z nejrůznějšího stavebního materiálu. Dřevo, cihly z „bouraček“, kámen. Komu se podařilo „získat“ vyřazený železniční vagón, patřil už mezi místní elitu. Co možná nejjednodušší domky obvykle sestávaly buď z jedné, případně ze dvou, místností. Dřevěné objekty měly zpravidla místo podlah udusanou hlínu nebo škváru, z vnitřní strany byly nabílené a kvůli tepelné izolaci vylepené novinami. Až během doby byly obezdívány nebo dostavovány nejrůznějšími druhy přístavků. Udává se, že zde vzniklo až 400 těchto nesourodých staveb. K nárůstu počtu obyvatel značně přispěla hospodářská krize na konci dvacátých let 20. století. Intenzívně se zde budovalo zhruba až do roku 1936. Kolik zde skutečně žilo obyvatel se dá ale pouze jen odhadnout. Údajně až 2 500 osob, kdy na jeden domek připadalo až 8 osob.
Neexistující nebo primitivní infrastruktura, to byl asi ten největší problém všech nouzových kolonií, a tedy i Slatin. Pitnou vodu sem nejprve dováželi ve voznicích dvakrát až třikrát denně, což ovšem při počtu zdejších obyvatel nemohlo stačit. Užitková voda se proto nabírala ze Slatinského potoka. Teprve až později zde byly instalovány vodovodní uliční stojany. Zavedena sem nebyla ani elektřina. Komunikace byly pouze nezpevněné. Nefungoval odvoz odpadu. Že to byly hygienické podmínky, které nebyly pro každého, to si lze snadno domyslet. Ale, i tak se pro ty, kdo se sem nastěhovali, staly Slatiny domovem, který by za nic nevyměnili.
Otevřeno tu bylo i několik provozoven, jako pekařství, řeznictví, mlékárna. Fungoval zde holič, mandl nebo trafika. Své služby zde nabízelo nespočet řemeslníků. V kolonii si našla místo i řada hostinců, například U Topolu, U Jechů, U Řeháků. Kulturní a společenský život se odehrával v režii zdejších slatinských spolků. Místní obecnou školu navštěvoval dramatik a scénárista Zdeněk Svěrák, který bydlel v Elektrárenské ulici, a na základě jehož vzpomínek vznikl scénář slavného filmu Obecná škola.
Po 2. světové válce, a hlavně s nástupem socialismu, se nad Slatinami začínal houpat pomyslný Damoklův meč. Socialistická politika, jejímž záměrem bylo, přidělit zdejším obyvatelům byty v panelácích a nouzovou kolonii zlikvidovat, ale vyšla vniveč. I když, zase ne tak docela. Na začátku šedesátých let 20. století fungoval ve Slatinách pouze již jeden jediný obchod, který zanikl v roce 1989. Narušena byla i východní část kolonie, která asanaci přece jen neunikla a na jejím místě vyrostlo sídlo společnosti SITEL, spol. s r.o.
Novodobá historie Slatinám opět moc nepřeje. Rozsáhlé území nemohlo samozřejmě uniknout zájmu nejrůznějších developerů i městu samotnému. Vypracováno bylo několik studií o jeho využitelnosti, koketujících například s vybudováním úplně nové čtvrti. Přispělo k tomu i zrušení seřaďovacího nádraží Vršovice. Slatiny zatím ale statečně odolávají.
Od roku 2016 zde funguje spolek Za Slatiny, z.s. V kolonii, která je dnes vedená jako zahrádkářská osada, se dochovalo několik původních objektů. Zůstala i původní síť „ulic“. Stále tu dýchá duch městské periferie počátku minulého století. Část malých rodinných domků si majitelé zrekonstruovali a slouží k trvalému bydlení. Další chatky a drobné stavby slouží zahrádkářům, kteří tu pěstují zeleninu a květiny. Je tady ale i plno vraků aut, nejrůznějšího natahaného stavebního materiálu a nepořádku, mnoho uvolněných pozemků, rozpadlých staveb, vyhořelých domků. Ty většinou obsazují bezdomovci a narkomané, kteří bohužel Slatinám prospěch nepřinášejí.
Zaparkované auto Policie ČR, která má pomáhat a chránit, tu proto asi zřejmě nikoho nepřekvapí, a do ulice Na Slatinách budou možná policisté vyjíždět dnes a denně. Ani za první republiky tomu údajně nebylo jinak a nouzová kolonie se stávala útočištěm i pro občany s kriminální minulostí.
Slatiny
Slatiny v brzkém předjarním odpoledni vypadaly opravdu jako chatová osada, kde chtějí lidé strávit možná jedno z prvních jarních odpolední po zimě. Otevřít své domky a chaty, shrabat listí, zkontrolovat, zda stromy a rostliny přežily mrazy. Přijdete sem, a máte pocit, že narušujete místní symbiózu. Před chatičkou u Slatinského potoka posedává na plastových židlích čtveřice lidí popíjejících kávu. Jejich pes se protáhl pod plotem a jal se prozkoumávat okolí. Kdo má panickou hrůzu ze psů, má smůlu. O pár kroků dál stojí pomník obětem 2. světové války, který by tady zřejmě nikdo nečekal. Stejně tak jako bahenní lázně Járy Cimrmana, který se zde prý koupelí vyléčil z revmatismu. U dřevěné chatičky, kterou odzimovávají dvě dámy, je pro změnu Cimrmanova Meteorologická stanice, i když řídit si podle ní počasí, samozřejmě nelze. Na maličké parcele plné bláta a zeminy posedávají další lidé s dětmi. Je patrné, že si užívají jarního slunce a místní pohody. Při „ulici“ Na Slatinách parkuje pár aut, ale také je tu odstavena řada vraků. Za záclonkou domku s nouzovým číslem se mihne tvář starého muže, pro kterého je zřejmě přítomnost jakýchkoliv vetřelců z vnějšího světa vítaným zpestřením. O kus dál o čemsi diskutuje postarší žena s mužem s igelitkou v ruce. Sem prostě nemůžete nikdy zapadnout, a vždycky budete všem místním nápadní. Chatičky mnohdy udržované, jejichž součástí je i malý bazén. Dokonce i rekonstrukce či stavba domu, je zde k vidění. Jsou tu ale i zbořeniny, nebo pozemky zaneřáděné vším možným haraburdím a nepořádkem. Z valu nad kolejemi je výhled na město, které je sice na dosah, ale zároveň neuvěřitelně vzdálené. Nikomu tady ale nechybí. Komunitní duch je znát v sousedském posezení na sklonku odpoledne. Vzduch naplňuje kouř valící se z boudy poslepované z všemožných dřevěných a kamenných součástí. Sem žádný zákon ani vyhláška o zákazu pálení a topení nepovolenými palivy nedosáhne. Všudypřítomné neviditelné oči, které se nespouštějí z kohokoliv cizího, dokud nevstoupí na most přes železniční trať do ulice Nad Vršovskou horou a „nezmizí“ odtud. Den je pomalu u konce, slunce, co nevidět začne zapadat. Slatiny začínají opouštět první „chataři“. Ale, kdo by čekal, že půjdou po svých, mýlil by se. Odjíždějí, v mnohdy drahých automobilech, protože na přespání tady, je přece jen ještě zima. Zůstávají jen ti, kdo zde žijí trvale, nebo ti, kdo neoprávněně obývají některou zbořeninu. Přejdete most přes trať a jste rázem zpátky v prostoru a čase. Ohlédnutí za místem, kterým jste právě prošli ve vás rozrezonuje každičkou část. Chcete se tam ještě někdy vrátit? Zažít tu zvláštní atmosféru? Vnímat samorostlost a rázovitost lidí?
Slatiny
Nějak si nedovedu a ani nechci představit, že by tady někdy v budoucnu mohla vyrůst zase nějaká další megalomanská zástavba, která by stejně, při ceně dnešních bytových i nebytových prostor, zela prázdnotou.
Naštěstí jsou Slatiny odolné a houževnaté. Přežily mezi světovými válkami, překonaly éru socialismu, odolaly i dnešnímu zálusku developerů. A tak pevně věřím tomu, že odolají dál a stejně tak si dál zachovají ráz pražské periferie, kde budete mít pocit, že jste se ocitli mimo čas a prostor.
