Článek
Slavný citát Antoina de Saint-Exupéryho z knihy Malý princ říká, „Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu“. Věta, která nabádá, zamyslet se nad tím, že poušť není vůbec jen planinou plnou písku, navátých dun, palčivého slunce, absence života, ale místem, které naopak může skrývat pod svým povrchem mnohá tajemství, jež zůstávají očím běžného smrtelníka skryta, nebo poklady nedozírných hodnot, mezi něž lze řadit i právě onu zmiňovanou studnu. Na poušti má totiž voda cenu zlata.
Mnohým se možná při slovním spojení Tajemství Sahary vybaví stejnojmenný italsko-švýcarsko-německý čtyřdílný seriál z roku 1988, který vysílala tehdejší Československá televize. Seriál měl hvězdné obsazení v podobě známých herců světového kalibru a během téměř šestihodinové stopáže nás zavedl do roku 1925, kdy proslulý americký archeolog Desmond Jordan nalezl starý rukopis, který dokládal existenci bájné Mluvící hory, která se měla nacházet kdesi na Sahaře, a ve svých útrobách ukrývat poklad nedozírné hodnoty. Cesta k Mluvící hoře není ale jednoduchá a Desmond Jordan je stíhán nejen mnoha pronásledovateli, ale i rozmary počasí, nástrahami pouště, hladem a žízní. Mnohem zajímavější než Mluvící hora, se ale nakonec ukáže setkání s tajemnými lidmi, kteří v ní žijí a kteří vládnou obrovskou vnitřní silou, nemají z ničeho strach a jsou odhodláni téměř ke všemu. Kým doopravdy jsou pochopí Desmond Jordan záhy a je to opravdu tajemství, které je třeba nadále uchovat.
Z pohledu dnešního diváka by se jednalo o značně naivní a jednoduché dílko, které ovšem mělo svého času plno příznivců a slušnou sledovanost. Dobrodružně-romanticko laděný seriál měl i prvky sci-fi, a plejáda známých herců, mu zaručila, že ač už se o něm dnes téměř neví, tak zvaně, nezapadl docela.
Kdybychom si odmysleli seriál a podívali se na tajemný saharský národ normální optikou, zjistili bychom, že se jedná o Tuaregy, kteří se řadí mezi jeden z berberských kmenů, žijících na rozsáhlých územích zhruba o rozloze 2 milionů kilometrů čtverečních ve středozápadní části Sahary a Sahelu na severu Afriky. Jejich území by se dalo rozložit mezi Alžírsko, Libyi, Niger, Mali a Burkinu Faso. Synonymem Tuarega je hrdost. Sami sebe označují jako Kel Tamašek, což znamená, lidé mluvící jazykem tamašek. Jiné přirovnání jejich jméno odvozuje z arabského at-Tawárika, což by se dalo přeložit jako „bohem opuštění“. A další možností je slovo Targa, představující označení provincie Fezzán v dnešní Libyi, a tudíž by se tedy Tuareg dal přeložit, jako člověk z Fezzánu. Etnikum Tuaregů tvoří zhruba 4,2 miliónů osob žijících v nehostinných, špatně přístupných pouštních oblastech. Díky tomuto odříznutí od světa si zachovali značnou část své původní kultury, a to včetně jazyka i písma tifinar. Podobně jako ostatní berberské kmeny, ale prošli procesem arabizace a jejich náboženstvím se stal islám. Jejich životním stylem je kočovnictví a pastevectví.
Na území severní Afriky bychom první stopu Tuaregů našli již 7000 let před naším letopočtem. A nyní stojí za zmínku jejich specifikum, žijí v matriarchátu. Jako zakladatelka a první královna Tuaregů, je považována Tin Hinan, která žila někdy mezi 4. a 5. stoletím. Tuto skutečnost dokládá archeologický nález její hrobky v jižním Alžírsku v roce 1957 a následný antropologický výzkum zemřelé.
Během staletí byli Tuaregové nuceni čelit vpádům moderní civilizace, která se vždy v té, které době, snažila získat nadvládu nejen nad nimi, ale i nad jimi obývanými územími. Za vlády císaře Napoleona III., to kupříkladu byla, po roce 1830, francouzská kolonizace západní Afriky. Tuaregové se sice postavili na odpor, ale zároveň se z důvodu, aby neztratili kontrolu nad svými území, částečně přiklonili na stranu Francie. V letech 1916-1917 se pak pokusili koloniální vládu svrhnout, ale boj skončil nakonec kapitulací. I když byla v toce 1946 ukončena koloniální správa Francie, nevedlo to k uklidnění situace. V šedesátých letech 20. století se pak Tuaregové, jako nomádi, stali obyvateli několika států. Národnostní problémy se ale přenesly i do 21. století, kdy Tuaregové 6. dubna 2012 dokonce na severu Mali vyhlásili svůj vlastní stát, který pojmenovali Azavad, a v roce 2014 se pak zapojili i do občanské války v Libyi.
Tuaregům se kdysi přezdívalo „Králové Sahary“. Na severu z nich měli strach Arabové, báli se jich černí obyvatelé ze Sahelu, a i kolonizátoři z Evropy s nimi nechtěli mít nic moc do činění. Tuaregy lze totiž zařadit mezi nebojácné válečníky, kteří znali dokonale poušť, ovládali obchodní cesty, a jejich karavany představovaly spojnici mezi černou Afrikou a Středomořím.
Společnost Tuaregů se dělí na rodová společenství a klany. Veškeré zásady a filozofie Tuaregů jsou založeny na svobodě. To znamená, že by se nikdy úplně nedokázali asimilovat do měst a žít tam. Uznávají pouze kočovnictví, kdy celou jejich domácnost musí dokázat odnést dva velbloudi. To napovídá o tom, že toho nevlastní mnoho a ani vlastnit nechtějí. Typickým oblečením pro ženy jsou vzdušné šaty a šátek na hlavě, který spadá přes ramena až k pasu. Muži si oblékají dlouhou širokou košili, pod ní mají volné kalhoty a na nohy si obouvají sandály z velbloudí kůže. Při slavnostním rituálu dospělosti, si mladí muži začínají zahalovat tvář pláštěm, kterému se přezdívá litham. Ten je součástí pokrývky hlavy, která je nejdůležitější součástí oblečení, protože chrání dotyčného před sluncem, větrem, pískem i zimou. Rovněž tak je i symbolem mužské identity, a podle barvy a způsobu úvazu představuje i určitou společenskou událost. Také je po slavnostním rituálu dospělosti symbolem toho, že daný muž je připraven se oženit. Součástí mužské výstroje je i dlouhý meč, dýka a štít vyrobený z antilopí kůže.
Vůdcem Tuaregů je ale žena. A tak, zatímco role muže spočívá v tom, být ochráncem, živitelem rodiny a majitelem stáda, žena je majitelkou stanu, a jeho vybavení. Pokud by se chtěli manželé rozvést, o rozvod mohou požádat oba. Žena se poté vrací ke svojí rodině a ztrácí obživu, kterou ji muž poskytoval. Muž rozvodem ztrácí svůj domov. Ženy si na rozdíl od Arabek nezahalují obličej. Mají v podstatě velké rozhodující slovo nejen v řízení rodiny, ale i celé komunity, a pokud jsou muži nepřítomni, řídí celý tábor. Dalším rozdílem od Arabů je to, že manželství je monogamní, zatímco Arabové mohou pojmout až čtyři manželky. Jako věno dostávají nevěsty od svých budoucích mužů velbloudy. A ač to na první pohled může vypadat, že ženy tu mají výsadní postavení, a opravdu nic je nemůže ohrozit, pak to není tak docela pravda. Při neustálém kočování musí čelit nepříznivým podmínkám, a to třeba i v době porodu, kdy by ani za nic nešly do nemocnice. Bohužel tak mnohdy zemřou ony i novorozenec, než by vyhledaly lékařskou pomoc.
Tuaregové si rovněž velmi cení velbloudů, kteří pro ně představují jak dopravní prostředek, tak i silné nosiče jejich majetku. Jednají s nimi proto jako se sobě rovnými a po dlouhé cestě není ničím výjimečným, že nejprve nakrmí velblouda a teprve až poté se nají sami. Jejich strava je velmi prostá. Nekvašený chléb, který se láme do vařené cibule, oleje, nebo mléka. Tu a tam si uloví i nějaké drobné zvíře. Jejich velkým plusem je i to, že v poušti znají všechny přírodní studny, které vyhledávají a pijí z nich i divoká zvířata. Pro Evropana zvyklého na čirou tekoucí vodu z kohoutku, by byl pohled na nahnědlou páchnoucí břečku odpudivý, ale v případě, že by touto vodou pohrdl, zvolil by jako alternativu smrt. V poušti totiž jiná možnost není. Tuaregové vodu skladují ve vacích vyrobených z mrtvých koz.
Moderní doba, a zvláště pak velké sucho v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století přimělo mnoho Tuaregů, aby opustili nehostinné oblasti pouště a usadili se v oázách. Jejich život se díky tomu značně proměnil. Nejen že začali asimilovat s Araby, ale zároveň začali využívat místo velbloudů i terénní automobily a stany vyměnili za hliněné domy. Mladí muži ustupují i od zahalování obličejů a v případě nouze docházejí za prací do měst, kde kromě svého jazyka tamašek musí přijmout i oficiální jazyk, tedy francouzštinu nebo arabštinu. Mají to o to těžší, protože ač je na územích, na kterých kočují, povinná školní docházka, je většinou jejich matky do školy neposílaly a učily je sami, podle zásad jejich kultury. Bohužel, moderní doba si stále více a více vybírá svou daň, a tak se možná doba dávné slávy Tuaregů pomalu, ale jistě, blíží k nezadržitelnému konci.
Poušť
