Článek
Město v Jihomoravském kraji, nedaleko soutoku řek Svratky a Loučky, v okrese Brno-venkov, to je Tišnov, kde dnes žije přibližně 9 200 obyvatel. Vůbec poprvé se o Tišnově můžeme dovědět v roce 1233, kdy je zmiňován v souvislosti s cisterciáckým klášterem Porta Coeli, který v roce 1230 založila Konstancie Uherská, vdova po Přemyslu Otakarovi I. Tehdy ještě Tišnov, co by osada, kde se pořádaly trhy, znamenitě prosperoval, ale od 15. století jako by se nad ním začal vznášet podivný stín smůly.
První osudovou ránu zažil Tišnov a klášter Porta Coeli během husitského drancování v letech 1425–1428, kdy bylo městečko vypáleno a jeho prosperitu vystřídalo plenění a devastace. Oheň, založený husity tehdy zničil většinu zástavby, protože domy byly dřevěné, a tak jakýkoliv požár představoval neodvratitelnou zkázu.
Druhá osudová rána přichází o století později, roku 1546, kdy Tišnov zachvacuje další požár, o kterém se již dochovala oficiální zmínka, jež uvádí, že městečko bylo docela zničeno a doslova obráceno v popel.
Třetí osudová rána přichází v době třicetileté války, kdy se stal Tišnov, přesně ve čtvrtek, na Štědrý den, 24. prosince 1620, terčem útoku a následného krveprolití polských rejtarů, kteří se tudy vraceli z bitvy na Bílé hoře. Oddíl tzv. lisovčíků, kterým císař Ferdinanda II., sice nasliboval proplacení žoldu, ale svému slovu nedostál, se potloukal Moravou, plundroval ji a před jeho řáděním si nemohl být nikdo jistý ani životem, ani majetkem. Právě na Štědrý den, 24. prosince 1620, se podle pověsti, zástupci Tišnova snažili, s lisovčíky domluvit smírčí cestou, a dokonce je pozvat ke štědrovečerní tabuli, ti ale rozpoutali nemilosrdné vraždění a ničení. Údajně se tak mělo stát z důvodu přepadení dvou polských vojáků téhož dne. Tato osudová událost je vyobrazena i ve formě sgrafita na fasádě tišnovské radnice, jehož autorem je Jano Köhler.
Čtvrtá osudová rána přichází záhy po skončení třicetileté války, a sice v šedesátých letech 17. století, kdy v roce 1665 shořela věž, která v tehdejší době nebyla ještě spojena s kostelem, a v roce 1668, kdy oheň vzplanul znovu a postupně zachvátil 64 tišnovských domů, včetně kostela, fary, školy, radnice, šatlavy, pastoušky, panského domu, a vše znovu doslova obrátil v popel.
Pátá osudová rána se dostavila hned na začátku 18. století, a znovu ji měly v plné režii požáry. Jednak ten, z roku 1702, kdy díky neopatrnosti při manipulací s ohněm shořelo 42 domů, včetně radnice a pivovaru. A stejně další neopatrnost mohla za to, že o pět let později, v roce 1707, hořelo v Tišnově znovu, a tentokrát si oheň vybral daň v podobě zkázy 53 domů. Tyto tragédie z počátku 18. století měly za následek, že městečko znatelně zchudlo, a oheň se tak začínal stávat obávaným strašákem.
Šestá osudová rána na sebe nenechala dlouho čekat, a v roce 1822 postihl Tišnov další velký požár, navíc živený silnou vichřicí. A tehdy kromě městských domů, lehl popelem i špitál a fara s kostelem.
Od druhé poloviny 18. století se začíná měnit stavební charakter města. Dřevěné domy začínají ve velkém nahrazoval domy kamenné a zděné, které jsou přece jen vůči ohni mnohem odolnější, a tak se riziko požárů, a s tím spojeného dalšího ničení, začíná pomalu eliminovat. Znatelným impulsem je pro Tišnov zavedení železnice v roce 1885, která jej spojuje s Brnem. V roce 1905 pokračuje pak trať opačným směrem, do Žďáru nad Sázavou. V roce 1900 ve městě vzniká sanatorium, které se v pozdějších časech mění na současnou krajskou nemocnici. Začíná se zdát, že tišnovské tragédie jsou zažehnány, a další události se budou ubírat již jen ve znamení světlých, a ničím nepoznamenaných zítřků, ale není tomu tak.
Sedmá osudová rána přichází ve středu 12. července 1922. Tentokrát nemá podobu ohně, ale mnohem ničivějšího živlu, kterým je voda. Průtrž mračen, která se nad krajem snesla, způsobila katastrofické následky. Vyprahlá půda, která nedokázala rychle absorbovat kvanta vody prýštící z tmavých mraků, způsobila, že voda stékala po polích a lukách a brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. K tomu se ještě přidaly kroupy, které měly údajně velikost holubího vejce. Koryta potoků i řek přetékala a ničila nejen lesy, zahrady, pole, ale strhávala i domy, hospodářské stroje, hospodářská zvířata, ale i lidi. V Tišnově měla záplavová vlna dosáhnout až 7 metrů. I když se „velká voda“ v Tišnově objevila i na konci 19. století, ta z roku 1922, byla katastrofická a zanechala po sobě nebývalou zkázu.
Osmá osudová rána Tišnov zasáhla na konci 2. světové války, 25. dubna 1945, v podobě leteckého náletu. Válka se pomalu chýlila ke konci a konec dubna 1945 se nesl ve znamení bojů o moravskou metropoli, Brno. Jednotky Rudé armády stály proti jednotkám wehrmachtu, Waffen SS, a jednotkám Volkssturmu. Letecký útok na Brno začal v noci z 22. na 23. dubna 1945 a znamenal, že fronta se díky tomu začala posouvat západním směrem, tedy i k Tišnovu. Tehdy se nad městem objevilo průzkumné letadlo Rudé armády, které pravděpodobně startovalo z letiště v Galantě. Na ně měl údajně vystřelit německý protiletadlový flak. Letadlo palbu opětovalo, dokonce z něj byla shozena menší bomba, a teprve až poté nabralo návratový východní kurz. Netrvalo ale dlouho a nad Tišnovem se objevila další letadla Rudé armády, která okamžitě na město začala shazovat bomby, bez ohledu na civilní ztráty, a to ve dvou náletových vlnách. Okamžitě nastala panika a obyvatelé hledali možnosti úkrytu, ve sklepích domů, v lesích, v proláklinách. Při náletech přišlo o život 18 tišnovských občanů.
Snad už tím můžeme udělat za osudovými ranami Tišnova pomyslnou definitivní tečku, a jejich výčet zde ukončit. Město, v jehož těsném sousedství se nachází Předklášteří s jedinečnou sakrální stavbou, cisterciáckým klášterem Porta Coeli, si určitě zaslouží, aby jej v budoucnu provázely již jen příjemné a pozitivní události, třeba jako ta, z roku 2009, kdy zvítězilo ve své kategorii v soutěži „Obec přátelská rodině“.
