Článek
Leckomu se jistě vybaví všetečná majitelka penzionu v malém anglickém městě v podání Nelly Gaierové a její stejně tak zvídavá přítelkyně, kterou představuje Vlasta Fabianová. Ty dvě se sejdou, aby probraly všechno možné i nemožné a pozastaví se nad novinovým článkem, který popisuje případ, který se v téměř nezměněné podobě stal i v penzionu paní Grosbyové (v podání Gaierové). Líbánky tam trávili mladí novomanželé, přičemž pan manžel se až příliš obětavě staral o zdraví své ženy, která měla údajně problémy se srdcem. A jednou, když jí šel pro léky, tak ji po svém návratu, našel mrtvou ve vaně. Podobnost případů obě dámy zaujala natolik, že se vydaly do Scotland Yardu, aby na to upozornily muže zákona a přivedly je na stopu možného sériového vraha, který zabíjí svoje manželky zřejmě proto, aby se obohatil. Seriál České televize z roku 1989 Dobrodružství kriminalistiky v režii Antonína Moskalyka, s nezaměnitelnou hudbou Karla Svobody, a zvláště pak díl Rekonstrukce, přibližují případ, který se skutečně stal a který vešel ve známost jako případ vanových vražd, či případ nevěst ve vaně.
Hlavním protagonistou celého obludného případu je George Joseph Smith, který měl svůj charakter pokřivený od útlého dětství, o čemž napovídá jeho umístění v nápravném ústavu v Gravesendu v Kentu, již ve věku 9 let! Krátce poté už opět „seděl“ za podvod a krádež. A to už byl jen malý krůček k tomu, aby se z něj záhy vyklubal bigamista a sériový vrah, který svůj život skončil na šibenici v rukou kata.
Smith se narodil v Bethnal Green v Londýně 11. ledna 1872. Jeho otec pracoval jako pojišťovací agent. A protože většina budoucích činů, kterých se George Joseph dopustil, souvisela s pojišťovacími podvody, dá se předpokládat, že toho hodně od svého otce okoukl, ale bohužel využil, ba zneužil, pro špatné účely.
Zkraje se zdálo, že se z něj vyklubal pouze zloděj a podvodník, kterému v roce 1896 kupříkladu na lep sedla žena, kterou přesvědčil, aby okrádala svoje zaměstnavatele a peníze dávala jemu. Z takto lehce získaných prostředků si Smith v Leicesteru otevřel pekařství. Ze svého „podnikatelského úspěchu“ se ale netěšil dlouho, protože se na celou záležitost přišlo, a on putoval na rok do vězení. Kdo ví, co se mu za mřížemi honilo hlavou a jaké nekalé plány kul, jisté je, že po svém propuštění, se v roce 1898 v Leicesteru oženil. Už ale to, že si změnil jméno na George Oliver Love, bylo podezřelé. Jeho manželkou se stala Caroline Beatrice Thornhillová, která pracovala jako služebná u několika zaměstnavatelů. Kdyby možná věděla, co je Smith – Love zač, do svazku manželského by s ním rozhodně nevstupovala. Novomanželé se přestěhovali do Londýna a tady se opakoval stejný scénář jako v Leicesteru. Caroline okrádala své zaměstnavatele a peníze inkasoval dychtivý novomanžel. Leč, i tady byl zločin odhalen. Caroline Beatrice byla nakonec dopadena ve Worthingu v Sussexu a odsouzena k ročnímu vězení. Svému povedenému manželovi ale nezůstala nic dlužna, a po svém propuštění jej obvinila z toho, že osnovatelem celé zlodějské aféry, byl právě on. V lednu 1901 tak pan „Láska“ putoval na dva roky do žaláře a jeho manželka zatím uprchla do Kanady. Byť se Smith oženil pod jiným jménem, bylo jeho manželství s Caroline Beatrice Thornhillovou jediným legálním, protože se nestačili rozvést.
Několik pobytů za mřížemi by někomu stačilo k tomu, aby si kroky svojí další dráhy rozmyslel, to ale neplatilo pro George Josepha Smithe. Naopak. Možná, že právě za zdmi věznice vymyslel další zvrácenou hru, do které se bez skrupulí pustil.
V červnu roku 1908 se ve Worthingu oženil s vdovou Florence Wilsonovou, čímž se poprvé dopustil bigamie, ale nejen ji. Důvěřivou zamilovanou ženu opustil ani ne měsíc po sňatku, ale rozhodně ne s prázdnou. Z Florencina spořícího účtu si vybral třicet liber a rozprodal její věci z rezidence v Camden Town v Londýně, kde spolu žili. Pár dní nato, 30. července, má už novou nevěstu a do stavu manželského vstupuje s Edith Peglarovou, která odpověděla na jeho inzerát, že hledá hospodyni. Svatba se konala v Bristolu, ale ani s ní zrádný novomanžel nevydržel příliš dlouho. „Jezdil prodávat starožitnosti“, a tak příliš času doma netrávil.
Rok poté, si opět mění jméno na George Rose Smith a v říjnu 1909 uzavírá další sňatek, tentokrát se Sarah Freemanovou. Opět mu ale nejde o manželství jako takové, ale o úspory důvěřivé novomanželky, kterých se zmocnil stejně tak, jako válečných dluhopisů, jež vlastnila.
Ne vždy měl ale Smith šťastnou ruku při výběru žen, které chtěl svým nekalým jednáním okrást. Takovou byla třeba Beatrice „Bessi“ Mundyová, kterou George Joseph za svou choť pojal ve Weymouthu v Dorsetu v roce 1910, pod falešným jménem Henry Williams. Aby měli novomanželé kde bydlet, pronajal Smith – Williams dům v Blackpoolu na adrese 80 High Street. Ovšem, Bessie byla zřejmě velice opatrná, a pan novomanžel neměl možnost „dosáhnout“ na její finance, které pečlivě střežila. A tak ji, jak jinak, opustil.
Protože se Smithovi zatím dařilo poměrně dobře unikat a touha po mamonu rostla, stával se z něj bezohledný predátor, který byl rozhodnutý, nezastavit se před ničím. V roce 1912 se opět potkává se „svou ženou“ Bessie, rozenou Mundyovou, na nábřeží u Weston-super-Mare, a podaří se mu ji přesvědčit, že se vůči ní provinil, a aby si ji usmířil, nabízí ji společnou dovolenou v Herne Bay. Bessie souhlasí a ten souhlas se jí bohužel stává osudným. Protože si ztěžuje na časté bolesti hlavy, bere ji Smith k lékaři Franku Frenchovi, který jí předepisuje léky. Smith ale doktorovi tvrdí, že jeho žena trpí epileptickými záchvaty. Situace eskaluje 12. července 1912, kdy Smith doktora Frenche zburcoval kvůli dalšímu ženinu záchvatu. Následující ráno ale Smith – Williams lékaři oznamuje, že jeho žena během dalšího záchvatu utonula ve vaně. French přichází ohledat mrtvou, která má hlavu ponořenou ve vodě, nohy natažené a chodidla vyčnívají přes okraj vany. Žádné násilné stopy nejsou patrné, a tak je jako příčina smrti stanoveno utonutí v důsledku epileptického záchvatu. „Zdrcený vdovec“ díky závěti, kterou Bessie sepsala pět dní před svou smrtí, inkasuje nemalé finanční prostředky.
Byla by ale chyba, domnívat se, že si Smith vybíral pouze movité ženy. Příkladem je Alice Burnhamová, která nebyla žádnou bohatou dědičkou, ale poctivě pracovala a našetřila si slušnou sumu peněz. Měla jen tu smůlu, že narazila na George Josepha Smithe. Ten ji požádal o ruku a v roce 1913 s ní vstoupil do manželství. Krátce poté ji vypečený novomanžel přiměl, aby uzavřela životní pojistku v hodnotě 500 liber, což v té době představovalo velice slušný finanční obnos. Manželství netrvá ani rok a Alice Smithová náhle umírá v penzionu, kde jsou oba ubytováni. Nachází ji její pan manžel, utonulou, ve vaně.
George Joseph neztrácí čas a v září 1914 pojímá pod dalším falešným jménem Charles Oliver James za svou další novou choť, Alici Reavilovou. Té se ze spárů Smithe podařilo uniknout, ale mnohem hůř dopadla „poslední“ Smithova manželka, Margaret Elizabeth Loftyová. Tu pojal za choť pod dalším smyšleným jménem John Lloyd v roce 1914. Tři dny před svatbou uzavřela Margaret Elizabeth životní pojistku na 700 liber. Novomanželé se společně ubytovali na adrese 14 Bismarck Road. 18. prosince vybrala novopečená paní Lloydová svoje veškeré úspory a u právníka sepsala závěť, v níž jediným univerzálním dědicem ustanovila svého manžela Johna Lloyda. Tři hodiny nato je nalezena svým manželem, kterého doprovází pronajímatelka ubytování, jak jinak než utonulá ve vaně.
Těžko lze odhadnout, kam až by Smithova chamtivost a nemorálnost zašla, a kolik žen by za to ještě zaplatilo nejen okradením, ale i životem. To už se ale nad povedeným sňatkovým podvodníkem, bigamistou a nyní již i vrahem, začala stahovat černá mračna.
V lednu roku 1915 došel do Metropolitní policie dopis od jistého Josepha Crossleyho, majitele penzionu v Blackpoolu v hrabství Lancashire, jeho manželky Alice a pana Charlese Burnhama, který byl otcem Alice Smithové, rozené Burnhamové, která v penzionu Crossleyových náhle zemřela utonutím ve vaně. A nelezena byla svým manželem Georgem Smithem. Pan Burnham si v News of the World všiml článku, že před vánočními svátky předešlého roku zemřela za naprosto stejných okolností jistá Margaret Elizabeth Lloydová. Obě nápadně podobná úmrtí nedala manželům Crosslyovým ani panu Burnhamovi spát, a proto se obrátili na policii.
Případ dostal k vyšetření divizní detektivní inspektor Arthur Neil. Ten bezodkladně navštívil 14 Bismarck Road, kde Lloydovi bydleli a hned od samého počátku mu bylo divné, že by se dospělá žena mohla utopit ve vaně, která byla v době nálezu mrtvé, údajně naplněna vodou jen ze tří čtvrtin. Podle koronera, doktora Batese, který utopenou paní Lloydovou ohledával, neměla vyjma malé modřiny nad levým loktem, žádná viditelná zranění, která by vypovídala o tom, že došlo k nějakému násilí. Na povrch však vyplynula jiná skutečnost, Yorkshire Insurance Company se dotázala doktora Batese na úmrtí paní Lloydové, protože ta u nich uzavřela životní pojistku, kterou bylo teď třeba vyplatit jejímu pozůstalému manželovi Smithovi – Lloydovi. Neil si vyžádal od blackpoolské policie informace k případu utonulé Alice Smithové a odhalil přitom až nápadnou souvislost a podobnost s případem Lloydová. Úkolem doktora Batese teď bylo potvrdit pojišťovně možnost vyplacení pojistného plnění. Smith – Lloyd se s právníkem ohledně vypořádání dědictví spojil 1. února 1915. Tady si už na něj ale počkal inspektor Arthur Neil a zatkl ho. Obvinil jej z podezření na bigamii a podezření z vraždy.
To, jak ženy zemřely, měl prokázat patolog ministerstva vnitra Bernard Spilsbury. Za tímto účelem byla dokonce nařízena exhumace těla Margaret Lloydové. Opět se ale nepotvrdilo žádné násilí, otrava jedem, zdravotní indispozice, pouze utonutí.
Krátce po Smithově zatčení se přihlásil vyšší policejní důstojník v Herne Bay, malém přímořském letovisku v Kentu, a popsal, že i tam, v roce 1912, došlo k navlas sejnému úmrtí, tentokrát Beatrice „Bessie“ Williamsové, rozené Mundyové. Neilovi bylo jasné, že Henry Williams, George Smith i John Lloyd je jeden a tentýž muž, který má pravděpodobně smrt všech tří nešťastnic na svědomí. Bylo jen třeba, mu dokázat, jakým způsobem vraždil. Patolog Spilsbury zahájil řadu pokusů a úkonů k objasnění případu. Detailně změřil tělo mrtvé Lloydové, zkoumal, jak by třeba reagoval ve vaně člověk při epileptickém záchvatu, ale stále se mu nedařilo najít, jak by dospělá žena mohla sklouznout pod vodu a utopit se. K pokusům využil i pomoc zkušených potápěček. A tady už padl tak zvaně na živnou půdu. Při jednom z pokusů, kdy měla žena přehozeny nohy přes okraj vany, ji prudce přitáhl k sobě, přičemž horní část těla zajela pod hladinu, do nosu a krku se nahrnula voda, což způsobilo šok, ztrátu vědomí a…v případě tří Smithových žen i smrt. Tím bylo dokázáno, proč na svém těle, neměly oběti žádné stopy násilí. Bylo to totiž naprosto nečekané a rychlé.
George Joseph Smith byl kromě bigamie obviněn i ze tří vražd, Bessie Williamsové, Alice Smithové a Margaret Lloydové. Proces byl zahájen 22. června 1915, přičemž Smith byl uznán vinným a odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 13. srpna 1915, kdy byl Smith ve věznici Maidstone oběšen katem Johnem Ellisem.
Muž, který v rozmezí let 1908–1914 uzavřel pod různými identitami sedm bigamních manželství za účelem obohacení se na důvěřivých ženách, které nejen okrádal o jejich majetek, ale přiměl je uzavírat i životní pojistky v jeho prospěch, přičemž tři z nich zavraždil, měl zločin v osudu vepsán pravděpodobně již od samého začátku.
Případ „vanových vražd“ byl značně medializován. Byl vůbec jedním z prvních případů, kdy při dokazování viny bylo využito podobností mezi souvisejícími zločiny a ke slovu se dostala i forenzní patologie a detekce. Případ se objevil jako námět pro detektivky, filmy, a vosková figurína George Josepha Smithe se dokonce objevila v tak zvané Komnatě hrůzy v muzeum Madame Tussauds v Londýně.





