Článek
…dvacetikoruna není tak veliká, aby rozházela žižkovskýho Pepíka…
Nápěv staropražské písničky, jejíž autorství je někdy přisuzováno Karlu Hašlerovi či Jiřímu Červenému, předznamenává, že Žižkov byl vždycky svébytnou čtvrtí, a tak zvaná „Republika Žižkov“, byl svého času pojem.
Asanace, která by měla představovat ozdravení prostředí, nebo rozsáhlou stavební přestavbu, ale tuto „svobodnou republiku“ navždycky poznamenala a změnila k nepoznání. Zmizely celé bloky domů, ulice, prostranství, ale… Nepředbíhejme.
„Pražský Montmartre“ vstoupil do povědomí nejprve v roce 1875 pod názvem Královské Vinohrady I., a až teprve po dvou letech, dostal jméno Žižkov. V roce 1881 byl povýšen na město a v roce 1922 pak připojen k Velké Praze. Ještě v 18. století se na místě, kde vznikl, nacházela obec Hory Viničné, odtud tedy pozdější Vinohrady. Čilý stavební ruch zde započal v polovině 19. století, kdy na zdejších parcelách, které se nacházely ještě za městskými hradbami, vyrůstaly domy, jež se záhy staly domovem až pro 20 tisíc obyvatel. Počet zde žijících lidí se nadále zvyšoval a dá se říct, že na počátku 20. století bychom zde napočítali, dobře již, trojnásobek původního osazenstva.
Žižkov, nesoucí jméno po husitském vojevůdci Janu Žižkovi z Trocnova, byl později nositelem nezaměnitelných názvů ulic, které byly spojeny s představiteli i místy husitského hnutí, jako Roháčova, Chelčického, Štítného, Husinecká, Prokopova, Táboritská… K tomu Žižkovu dopomohl jeho první starosta Karel Hartig, který se jako vlastenec inspiroval husitským hnutím a zejména pak bitvou na zdejším vrchu Vítkov, ve které dne 14. července 1420 husité porazili křižácké vojsko.
Rázovitost svobodné republiky zasazená mezi kopce Vítkov, Křížek (Parukářka) a Židovské pece, si ale také, jak už bylo zmíněno, zasloužila přezdívku „pražský Montmartre“. Prudké úzké uličky, náměstíčka o několika úrovních, propojovací schody mezi ulicemi, činžovní domy s pavlačemi, kde žili zejména studenti, nejrůznější umělci, ale ve větší míře i dělníci a svérázná pražská galerka, to vše byl podnět k tomu, aby se Žižkov honosil jménem podle slavné pařížské čtvrti.
Nakonec i zdejší osobnosti, jako spisovatelé Jaroslav Hašek a Franta Sauer, manželka S. K. Neumanna, nakladatelka Kamilla Neumannová, nebo později básník Jaroslav Seifert, spisovatel Vladimír Neff či malířka Toyen, ti všichni vtiskávali této čtvrti nesmazatelného a nenapodobitelného ducha. I Osvobozené divadlo, spojené s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, začínalo právě tady, na Žižkově, v prostorách, kde dnes sídlí Divadlo Járy Cimrmana.
Když byl Žižkov připojen k Velké Praze, byla celá čtvrť prakticky zastavěná a výstavba pokračovala již jen v části zvané Ohrada. Lze ale podotknout, že hned na počátku zdejšího stavebního boomu bylo přísně zakázáno slučování vyměřených parcel, přesně daná byla rozvržení schodišťových a pavlačových domů, zasazených do uličních bloků, a dodržovat se musela i norma u výstavby domů, které byly doplněny věží. V té době vznikla i řada architektonických děl, jako třeba Městská telefonní ústředna, postavená ve stylu art deco, funkcionalistická budova Všeobecného penzijního ústavu, nebo funkcionalistický Národní památník na Vítkově od architekta Jana Zázvorky k uctění památky československých legionářů, doplněný o gigantickou jezdeckou sochu Jana Žižky z Trocnova. Nelze opominout ani to, že to byl právě Žižkov, kam byla vedena jedna z prvních pražských tramvajových tratí.
„Pražský Montmartre“, jako domov volnomyšlenkářů, bohémů, umělců, ale i dělníků, rebelů a galerky, na sebe vlastně hned od samého začátku svého vzniku přitahoval, mnohdy až nechtěnou, pozornost. Možná i to byla jedna z příčin snahy o zničení této, svým způsobem, těžko kontrolovatelné komunity, zde žijících obyvatel.
Tím hlavním důvodem se ale stal fakt, že Žižkov patřil během své existence k těm tak zvaně horším a méně rozvinutým lokalitám. Pavlačové bytové domy, ve kterých mnohdy ještě ve druhé polovině 20. století nebyla zavedena voda, sociální zařízení bylo společné pro několik partají na chodbě, a vytápění bylo možné jen pomocí kamen na uhlí nebo dříví v jednotlivých, většinou pouze jednopokojových bytech, přestávaly splňovat standardy moderní doby. Jejich technický stav byl většinou špatný, kdy kupříkladu hrozil pád říms do ulice, opadávala fasáda, hrozil pád tašek ze střechy. Propočty ukázaly, že stát není schopný zajistit průběžné opravy, které by znamenaly vyčlenění značných finančních prostředků. Mnohem levnější a jednodušší variantou byla asanace. Hlavním argumentem, proč k tomuto kroku přistoupit, bylo poukázání na nevyhovující hygienické podmínky, a k argumentaci dopomohl i pád několika domů při výstavbě telekomunikačního tunelu.
Několik radikálních plánů na přestavbu Žižkova se objevilo již před 2. světovou válkou, ale žádný z nich nebyl schválen. I když, dělníci, kteří v pavlačových domech žili, po zlepšení úrovně bydlení, volali. Úplně poprvé se o proměně Žižkova začalo reálně hovořit až v padesátých letech 20. století. Kupříkladu, územní plán z roku 1964, již vyznačoval novou silnici spojující Husitskou ulici přes Prokopovo náměstí s Olšanským náměstím. To byl ale jen začátek, který se odehrával spíše jen ve znamení diskuzí, návrhů, setkání pražských architektů. Jedním z nich, kdo měl i velký podíl na návrzích, byl architekt Ivo Oberstein.
Za zmínku stojí, že pražská asanace ale nepočítala pouze jen se Žižkovem. Ten byl vybrán pouze jen jako první pražská čtvrť, kde se tento asanační pokus uskuteční. Následovat ale měly i další čtvrti, jako Smíchov, Břevnov, Holešovice nebo Libeň.
Usnesení o potřebě přestavby a asanaci širšího centra přijal v roce 1973 pražský národní výbor. To byl signál pro zahájení radikální asanace, který navíc v roce 1976 podchytil směrný územní plán Prahy. V sedmdesátých letech 20. století byla nad celým Žižkovem vyhlášena stavební uzávěra, kdy se nemohly stavět žádné nové domy, a ty původní nemohly být opravovány. Realizací mělo dojít k vybourání plochy od Kostnického náměstí až po Náměstí barikád a pak pás ulic až ke Kubelíkově a Ondříčkově. Program „komplexní bytové výstavby“, který se sice většinou vztahoval na výstavbu velkých sídlišť na okrajích měst, měl být, tentokrát využit i zde, s tím, že na místě zaniklých a zbouraných činžáků, vyrostou paneláky.
První demolice započaly v roce 1977 a po nich následovala okamžitá výstavba panelových domů. Megalomanské plány se ale brzy začaly stávat pomyslným velkým soustem. Velikášské požadavky se začaly mírnit. Další etapy plánované asanace se již nedařilo v předem naplánovaných termínech plnit. Díky tomu byla poměrně větší část starých žižkovských domů zachráněna. Bylo nutné projednávat podněty z řad představitelů obvodního národního výboru Prahy 3, kteří sice s asanací jako takovou souhlasili, ale mezi jejich požadavky patřilo třeba to, aby nově vzniklé domy neměly podobu sídlištních paneláků, ale byly více koncipovány do původní žižkovské zástavby. Vzrostly i požadavky na občanskou vybavenost nebo dopravu. Protáhly se i termíny výstavby, na patnáct až dvacet let. V dalším období se pak začalo přiklánět k tomu, že „ty staré domy zase nejsou tak docela špatné“, že se nakonec přece jen dají opravit a modernizovat, a i když se bytový fond o něco sníží, přece jen to nakonec bude ve stylu „vlk se nažral a koza zůstala celá“.
Hned na samém začátku žižkovské asanace, se proti radikálnímu plánu přestavby svébytné čtvrti, postavili místní obyvatelé. Zejména, ti starší se nemohli smířit s tím, že by měli opustit místa, kde prožili celý svůj život, a přestěhovat se na Jižní město, které by jim, co by nové moderní panelové sídliště nabídlo sice veškerý komfort, ale Žižkov byl prostě, Žižkov. Protesty lidí se promítly do novinových článků, fotografií i požadavků na změnu územního plánu. Drastické a v podstatě zbytečné ničení historicky cenné části Prahy podnítilo i mnoho mladých architektů k úvahám, jaké důsledky bude asanace Žižkova mít.
Projekt na nový Žižkov, se pokusilo vypracovat několik tehdejších ateliérů, mezi něž se například řadil SIAL, SÚRPMO nebo PÚDIS.
Bourat se v první fázi začalo v okolí Olšanského náměstí. Na místě, kde stávala původní Bezovka, vyrostl devítipatrový panelák, nový je i hotel Olšanka. Kompletně vybourán byl pás domů mezi ulicemi Rokycanova a Ostromečská, a Koněvova (dnes Hartigova) a Jeseniova.
Prázdné vyklizené domy posloužily tehdy hasičům pro účely jejich cvičení a zároveň si zahrály ve známé komedii, ve které exceluje Luděk Sobota, „Jen ho nechte, ať se bojí“.
Bourat se podle plánu mělo i v devadesátých letech 20. století, ale rok 1989 a sametová revoluce, učinily přítrž nejen komunismu, ale i bourání Žižkova.
Žižkovská asanace, která byla v době svého zahájení vydávána za unikátní projekt, jenž promění část Prahy k nepoznání a nemá v tehdejším Československu obdoby, skončila. Vlastně, ne tak docela, protože ještě na počátku devadesátých let 20. století, bylo strženo několik posledních domů. Všeobecně se dá ale konstatovat, že se asanace stala symbolem, pomyslným žalujícím mementem, necitlivé socialistické přestavby města, která úplně pohltila charakter pozoruhodné svébytné čtvrti, a zapříčinila devastaci historických budov, které nahradily tuctové paneláky.
Skoro neuvěřitelně vypadá to, že dnešní Husitská ulice měla být nahrazena čtyřproudou komunikací, tak zvanou Žižkovskou radiálou. A snad jediným pozitivem byl plán vedení metra nové linky „D“ na Sladkovského náměstí.
I Žižkovský televizní vysílač neboli Žižkovská věž v Mahlerových sadech je „dítětem“ té doby. Věž, vysoká 216 metrů, byla dokončená v roce 1992. Nejznámější, nejviditelnější a nejkontroverznější pražská stavba tak trochu připomíná zdvižený prst, kterým jako by pomyslně hrozila těm, kteří mají zničení svébytné čtvrti „Republika Žižkov“ na svědomí, a varovala ty, kteří by se v budoucnu ještě někdy chtěli o něco podobného pokoušet.
