Článek
To místo, se nachází necelé dva kilometry od silnice č. 6 (E48), budoucí dálnice D6. Ač sem nezajíždí žádná veřejná doprava, v centru stojí autobusová zastávka s přístřeškem z vlnitého plechu. Elektřina je sem zavedená, ale o ostatních inženýrských sítích si můžete nechat leda zdát. Není zde vodovod, plyn, ani kanalizace. Někde není ani pokrytí signálem mobilního operátora. Nenajdeme zde žádné obchody, ani žádné služby. Nemovitosti, které tady stojí, by už dávno podlehly zkáze, kdyby se nedostaly do rukou současných majitelů. Dopadly by stejně jako zdejší dominanta, kostel Nanebevzetí Panny Marie s přilehlým hřbitovem, které mají svoje lepší časy dávno za sebou. Vypadá to, jako by tohle místo bylo prokleté, a „bohem zapomenuté“, protože jeho osud odráží příliš mnoho negativních otisků, které se nedají přehlédnout. Syrovost místa možná připomíná i systém železobetonových pevnůstek vybudovaných pro plánovanou obranu Československa před Německem na konci třicátých let 20. století, ve zdejší první linii, označených jako D-30.
Přibenice, Příběnice, Příbenice. Se všemi těmito názvy se lze u tohoto místa setkat. Oficiálně se ale uvádějí Přibenice. Malá vesnice, dnes část obce Lubenec, která od osmdesátých let 20. století zařizuje i veškerou přibenickou správní agendu. Přibenice totiž nemají ani vlastní zastupitelstvo. Před tím, než byly vzaty pod lubeneckou správu, přináležely krátce ke vsi Ležky. Samostatnou obcí byly pouze do roku 1960. Tu a tam se ale stane i to, že jsou omylem zaměněny za Příběnice na Táborsku.
Poprvé se o Přibenicích dochovala písemná zmínka z roku 1369. O pár let později měly již farní kostel. Farnost ale pravděpodobně během třicetileté války zanikla a vesnice byla poprvé, a ne naposledy, přičleněna k Lubenci. Pozoruhodné je, že Přibenice od konce 14. století až do roku 1756 vlastnili Wallisové, kterým patřila i hrobka v kostele. Poté se už majitelé vsi střídají. V polovině 19. století, kdy byla v Přibenicích mlékárna i mlýn, se zde nacházel i rybník, který byl ale vypuštěn a přeměněn na ornou půdu. Na počátku 20. století bylo jedním z hlavních zdrojů zdejších příjmů pěstování obilí, chmele, ovocnářství, chov dobytka a koní. Nutno ještě poznamenat, že ve vsi žila převážná část obyvatel německé národnosti, ale i tak byla pro českou menšinu ve dvacátých letech 20. století vybudována škola. V roce 1925 byl do Přibenic zaveden elektrický proud. Po Mnichovu byla vesnice připojena k Německé říši a v té době zde žil asi největší počet obyvatel v její historii, a sice ve 33 domech 203 lidí, římskokatolického vyznání. Už tehdy nebyl život v Přibenicích jednoduchý. Nejbližší lékař byl ve Vroutku, nejbližší četnická stanice ve městě Kryry, pošta, odkud se dalo i telefonovat, byla k mání v Lubenci, nejblíže k vlaku to bylo do Petrohradu, a soudně Přibenice spadaly do okresu Podbořany. Už všechny tyto těžkosti předznamenávaly, pozvolnou zkázu a úpadek obce, nad kterou jako by se vznášela pomyslná tmavá mračna.
2. světová válka znamenala, že zdejší muži museli narukovat do jednotek Wehrmachtu, a ne všichni se vrátili zpět. Podle vzpomínek pamětníků, zde během války při práci na poli pomáhali Slováci, Rusové, zajatci z Belgie a během sklizně chmele byli zapojeni i čeští žáci, přidělení sem na práci.
Konec 2. světové války znamenal, že se Přibenice, které byly osvobozeny Rudou armádou, staly opět součástí obnoveného Československa. Většinové německé obyvatelstvo bylo vystěhováno. V první vlně vysídlení, 30. června 1945, bylo odsunuto 48 obyvatel německé národnosti, a v té druhé, na jaře 1946, byl proveden odsun těch zbývajících. S nimi zmizely i vzpomínky, informace, a neviditelná kontinuita místa byla viditelně narušena. Došlo k nutnosti, dané místo dosídlit. Do Přibenic se nastěhovali noví čeští obyvatelé, doplnění o volyňské Čechy. Zdaleka se ale již nepodařilo naplnit stav, který tady byl před válkou. Ve 32 domech žilo v roce 1950 pouze 92 lidí. A i z těch se postupem času většina odstěhovala jinam. Domy měnily majitele, jejich stav upadal a kdysi zemědělská obec se přetvářela spíše na místo, které slouží k rekreaci.
Úpadek Přibenic začal vlastně téměř hned po skončení 2. světové války. Jako by ves nějakým podivným způsobem přitahovala „negativa“. Poválečný předseda místní správní komise, Jaromír Sinkule, který se stal zároveň národním správcem nemovitosti čp. 6, byl v roce 1946 obviněn z majetkových trestných činů a skončil ve vazbě. Neslavně dopadlo i zdejší Jednotné zemědělské družstvo, které bylo sice založeno, ale záhy mu hrozil celkový úpadek. Začal přetrvávat problém se špatnou dopravní obslužností. Absence služeb a obchodů udělala také své. Málokomu se chtělo žít ve vesnici, kde nebyla žádná perspektiva, kde podle záznamů, místo k obnově a snaze začít hospodařit, docházelo k rozkrádání a ničení, umocněnému navíc špatnou morálkou některých obyvatel. Střídající se národní správci, a lidé, kteří k místu neměli žádné vazby, byl zřejmě onen pomyslný prvopočátek konce.
O tom, jaká morálka a jací lidé zde byli, vypovídá i rozpadající se kostel Nanebevzetí Panny Marie s přilehlým neudržovaným hřbitovem. Někdejší vesnická dominanta je dnes chátrajícím vyrabovaným torzem, ovšem se stále dochovaným malovaným erbem rodu Wallisů, a zřejmě by se musel stát zázrak, aby se ji podařilo zachránit.
Podle fotografií z roku 1964, které dokumentovaly vnitřní část kostela, byl ten, ještě toho roku, ve velice dobrém stavu. O pár let později již ale začíná jeho chátrání a devastace. Nejhůře se na něm podepsala sedmdesátá léta 20. století, kdy se stal terčem rabujících zlodějů, kteří rozkrádali nejen vybavení kostela, ale v jejich spárech skončily i kostelní zvony. Zlodějna ve velkém s tichým souhlasem příslušných míst měla pro kostel nevratné zničující následky. V osmdesátých letech 20. století mu dokonce, z důvodu neutěšeného stavu a ztráty využití, hrozila demolice, které zabránila jenom změna režimu.
Přilehlý hřbitov nedopadl o moc lépe. Je zarostlý, neudržovaný, a převažují zde pozůstatky náhrobků s německými jmény. Poslední zde pohřbenou osobou, byla v roce 1957, Barbora Kalkusová, rozená Houdová, která se do Přibenic přistěhovala v roce 1945, co by volyňská Češka. Hřbitov se podle místních stal terčem hledačů kovů, kteří na hřbitově pomocí detektorů údajně hledali „poklady“. Ve skutečnosti nešlo ale o nic jiného než o další zlodějnu, tentokrát v podobě okrádání mrtvých.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Většina nemovitostí získalo nové majitele v osmdesátých letech 20. století. Právě díky nim, se neproměnily v ruiny a zůstaly zachovány. Noví majitelé jsou toho názoru, že je vlastně koupí zachránili před totální devastací a poukazují i na to, že na konci devadesátých let 20. století zde panovala vysoká míra kriminality a zdejší nemovitosti byly opakovaně vykrádány.
Obec bez vlastní samosprávy se tak téměř ve všech dobách stávala snadným cílem lidí s nekalými úmysly, kteří sem přicházeli ve většině případů za účelem nezákonného obohacení.
Nejinak tomu bylo i v roce 2010, kdy Přibenice obklíčila necelá stovka příslušníků Policie České republiky při razii proti pěstitelům marihuany. V pronajatých, jinak nevyužívaných nemovitostech, totiž náhle začalo docházet ke zvýšenému odběru elektrické energie, čímž vzniklo podezření, že se jedná o nelegální odběr. K tomu se přidalo i podezření na to, že je ve vesnici nelegální pěstírna marihuany. A zásah policistů to jenom potvrdil. Zatčen byl muž vietnamské národnosti, který skutečně pěstírnu marihuany obhospodařoval.
Že by se snad mohlo blýskat na lepší časy, se na okamžik zazdálo v roce 2019, kdy farnost Vidhostice, převedla zdevastovaný kostel s přilehlým hřbitovem na spolek Omnium, z.s. Zástupci spolku začali okamžitě jednat. Podobně zdevastovaný areál, údajně dosud nikdy a nikde neviděli. Kostel má tu smůlu, že není zapsán na seznam kulturních památek. Oprava vůbec nebude jednoduchá. Z iniciativy spolku se uskutečnila dokumentace hřbitova a úklid. Na ten se přihlásila řada dobrovolníků, v domnění, že záchrana kostela Nanebevzetí Panny Marie i hřbitova, přece jen nabírá správný směr. Když si prostor kostela i okolí vybrala pro svůj umělecký záměr zvaný „Zrcadlení“ - obraz prostoru, Anna Šimralová z Technické univerzity v Liberci, setkala se několikadenní instalace s kladným hodnocením.
Jenže, přichází rok 2023, a spolek Omnium z.s. končí v insolvenci s podezřením na několik dotačních podvodů na různých místech České republiky. Majitel spolku byl dokonce o rok poději, tedy v roce 2024, odsouzen, a kostel v Přibenicích, stejně jako další spolkový majetek skončil u konkurzního správce. Dle jeho slov, je kostel na prodej a jeho cena se bude pohybovat pouze v řádu desítek tisíc korun, což odpovídá jeho nynějšímu stavu. A stav přibenické dominanty, kostela Nanebevzetí Panny Marie, se kvůli zatékání a narušení statiky, zhoršuje každým dnem. Zřejmě by se musel stát zázrak, aby byl zachráněn.
Přibenice, kde před 2. světovou válkou žilo kolem dvou stovek lidí, jsou v současné době spíše místem určeným pro rekreaci. Úbytek obyvatel, který započal na konci války, se nedal zastavit. Během osmdesátých a devadesátých let 20. století se vesnice téměř kompletně vylidnila. Některé prázdné nemovitosti byly rozebrány na stavební materiál nebo zbourány. Dnes tu stojí pouze 15 domů a žije zde kolem 10 stálých obyvatel.
Vypravit se do okolí Přibenic, ale rozhodně stojí za to. Žulové Kapucínské skály u Ležek, obec Petrohrad, město Kryry, město Chyše, obec Valeč se zámkem, nebo zámek Lužec, kde se koncem šedesátých let 20. století natáčel film Adelheid režiséra Františka Vláčila, jsou jen malou ochutnávkou. K vidění jsou i železobetonové pevnůstky vybudované na konci třicátých let 20. století v rámci systému pevnostního opevnění.
Skoro by se chtělo říct, že jsou Přibenice prokleté. Jejich zvláštní osud, jako by odrážel temnou lidskou stránku. Vesnice bez řádné samosprávy, jako by celá desetiletí přitahovala ty, kteří se na její úkor chtějí pouze jen obohatit, a tím ji ještě víc uvrhnout do zkázy a zmaru. Mnoho míst s podobným osudem mělo alespoň naději, která se mnohdy naplnila, tady ale žádná naděje není. V letošním roce 2026 oznámil stát, že zde vznikne akcelerační zóna AOV80 Ležky, určená pro výstavbu energetických zdrojů, v tomto případě umístění větrných elektráren. Akcelerační zóna AOV80 zasahuje i do Přibenic. Obec Lubenec, jejíž jsou Přibenice součástí, se proti stavbě 250 metrů vysokých „větrníků“ vymezila, nesouhlasí s ní a chystá se podat na stát soudní žalobu.
Žádný dobrý konec se tady nekoná. Co bude dál s těžce zkoušenou vesnicí, jejíž dominanta, kostel Nanebevzetí Panny Marie, se stává cílem vyznavačů urbexu, nikdo neví, a ani nedokáže odhadnout. Vypadá to, jako by tohle místo bylo opravdu prokleté, a „bohem zapomenuté“.
