Článek
Něžná i proradná, krutá i bezradná,
plamen i červánek, ďábel i beránek,
cukr i sůl,
u vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků
císař dnes mi slíbil, za tanec přislíbil
království půl.
Tak začíná píseň Karla Kryla Salome, a jako by se hned v těch prvních verších sloky odrážel charakter ženy, na kterou se můžeme dívat z několika úhlů pohledu. V každém případě ji lze vnímat jako femme fatale, jejíž příběh přesahuje ze starověku až do dnešních dnů.
Jméno Salome pochází z hebrejského slova šalom, což znamená mír, a tudíž lze její jméno přeložit jako pokojná nebo mírumilovná.
Podle křesťanské tradice se ale jedná o ženu představující nebezpečnou ženskou svůdnost a zároveň bezmyšlenkovitou chladnou pošetilost. Právě na ní jsou demonstrovány temné stránky lidské povahy, které jsou spojené s touhou po moci a morálním úpadkem, což zároveň poukazuje i na zkaženost společnosti jako celku. Odhaluje se zde nejen symbol ženské síly, který muže ovlivňuje a podléhají mu, ale připomenut je i prvek nebezpečí manipulace a následky, které z něho vyplývají a které mají vliv na lidské chování, morálku a etiku. Postava Salome vyvolává samozřejmě různé reakce, interpretace a vnímání. Možno na ni pohlížet jako na ziskuchtivou zkaženou ženu, která dosáhne vždy toho, čeho chce, ale zároveň i jako na oběť manipulace a pohnutek své matky. Jaká ve skutečnosti Salome byla, se už dnes nedozvíme, ale její postava nás alespoň může nabádat k zamyšlení nad svými vlastními činy, rozhodnutími, a temnými stránkami, které má každý z nás v sobě.
Kdo ale Salome byla? Čeho se vlastně dopustila? Proč ani po tisíciletí neupadlo její jméno v zapomnění? Existovala ještě jiná Salome? Jak se na ni můžeme dívat z pohledu člověka 21. století? A zaslouží si být vnímána jako femme fatale?
Židovská hasmoneovská princezna Salome se údajně narodila někdy kolem roku 14 n.l. a zemřela někdy mezi lety 62–71 n.l. Uvádí se, že jejími rodiči byla Herodiada a Héródes Boetha, který je v novozákonních evangeliích nazýván z nejasných důvodů jménem Filip.
Matka Salome, Herodiada, se ale záhy hluboce zamilovala do Heroda Antipase, který byl nevlastním bratrem jejího manžela a zároveň synem Heroda Velikého, který nechal popravit většinu členů svojí rodiny a zároveň vyvraždit veškerá novorozeňata poté, co se k němu donesly zprávy o narození spasitele. Sama Herodiada byla dcerou Aristubula IV. a vnučkou Heroda Velikého. Podle židovského práva byl vztah obou milenců brán jako incestní. Oba porušili všechny pravidla týkající se manželství, zvláště v královské rodině, vyvolali skandál a celkové společenské odsouzení. Mezi jejich kritiky a ty, kdo odsoudil jejich soužití, které bylo dovršeno sňatkem, a tudíž se v tomto případě rovnalo bigamii, byl také Jan Křtitel. Herodes Antipas nechal Jana Křtitele uvěznit, ale obával se, že kdyby jej nechal popravit, mohl by tím podnítit povstání, protože Jan Křtitel se těšil značné popularitě.
Bible (Markovo a Matoušovo evangelium) dceru Herodiady a Heroda Boetha jménem přímo nezmiňuje. To až židovsko-římský historik Flavius Iosephus ve svém díle Židovské starožitnosti, které napsal někdy v letech 93-94 n.l., uvádí její jméno, Salome. A přidává i detaily vztahů královské rodiny. V době uvěznění Jana Křtitele byla Salome pravděpodobně ještě mladistvá, i když je již zmiňována jako krásná a okouzlující žena.
Bible i Flavius Iosephus již shodně zmiňují velkou hostinu, která se konala na počest narozenin Heroda Antipa. Té se zúčastnili velmoži, velitelé vojska i přední galilejští muži, kteří hodovali a popíjeli, až se na nich vliv alkoholu začínal pomalu podepisovat. Vrchol opileckých radovánek posloužil k dalšímu dějství, které už měla pevně ve své režii Herodiada a jeho aktérkou se stala její dcera Salome. Herodiada vyzvala Salome, aby Herodu Antipovi zatančila, a ta se toho zhostila s rafinovaností ženské svůdnosti. Erotickým tancem, který si později získal pojmenování „Tanec sedmi závojů“, si podmanila nejen samotného Heroda Antipu, ale i jeho hosty. Smyslným tancem probudila v Herodu Antipovi chtíč a žádostivost, a doslova ovládla jeho mysl touhou. V zápalu neřestné euforie ji navrhl, „Požádej mě, oč chceš, a dám ti to! O cokoliv mě požádáš, dám ti, třebas by to byla i polovice mého království.“ Alespoň tak to stojí v 6. kapitole Markova evangelia. Salome na krátko odešla, aby se o tom, oč má žádati, poradila se svou matkou Herodiadou, a když se vrátila, řekla králi. „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.“
Po náhlém tichu a vystřízlivění, které se rozhostilo, dal zavolat Herodes Antipas kata, a rozkázal mu, aby přinesl na míse Křtitelovu hlavu a předal ji Salome. Ze svého rozkazu byl sice sklíčený, ale nemohl jinak, protože nechtěl porušit svůj slib, který Salome dal, a nechtěl zarmoutit ani své hosty, kteří toho byli svědky.
Kat zakrátko splnil svůj úkol a do sálu přinesl hlavu Jana Křtitele, kterou předal Salome. Ta ji na podnose podala své matce Herodiadě. Chladná pošetilost, mocenské intriky, bezohlednost, zvrácenost tehdejší doby, ale i opojnost z náhle získané moci, to vše lze spatřovat za tímto činem.
Když uslyšeli Janovi učedníci, co se stalo, přišli, vzali si jeho tělo, pochovali je do hrobu, a následně o tom pověděli Ježíši Nazaretskému.
Salome žila údajně dlouho. Dvakrát se vdala, poprvé za tetrarchu Filipa a podruhé za Aristobula, vnuka Heroda a bratra Agrippy, a vychovala několik dětí. Její příběh byl ale nakolik silný, že se po staletí stal inspirací pro řadu umělců. Na svých obrazech ji znázorňovali malíři, mezi něž se řadil například Tizian nebo Gustav Moreau. Předobrazem se stala i pro dílo spisovatele Gustava Flauberta, hru Oscara Wildea, která je dokonce pojata tak, že Salome najde v Janu Křtiteli zalíbení, ale nakonec jej odsoudí na smrt poté, co pohrdne jejími city. Salome byla i námětem pro opery, a to Richarda Strausse a Antoine Mariotteho. Neminuli ji ale ani písně, třeba již ta citovaná v úvodu od Karla Kryla. A konečně Salome si našel i film, „Salome“ z roku 1923 a „Poslední tanec Salome“ z roku 1988.
V Bibli ovšem najdeme zmínku i o jiné ženě toho jména, tedy, o Salome. Zatímco o té první Salome, která žádala za svůj tanec hlavu Jana Křtitele, je přece jen něco málo známo, o té druhé, která se stala svědkem ukřižování Ježíše Nazaretského, se neví téměř nic. Jen tolik, že byla manželkou Zebedea a matkou Jana a Jakuba, kteří se řadili mezi Ježíšovi učedníky. Právě kvůli nim měla tato Salome zajít za Ježíšem a žádat jej, aby její synové obdrželi čestná místa v království. Na to jí ale Ježíš odpověděl, že toto nezávisí na něm. Poté se o této Salome píše již v souvislosti s Ježíšovým ukřižováním na Golgotě, kdy stála po boku jeho matky Marie a Marie Magdalské. Společně s nimi šla pak k hrobu, aby pomazaly Ježíšovo tělo vonnými mastmi. Zjevil se jim ale anděl a sdělil jim zprávu o spasitelově zmrtvýchvstání, což šly poté oznámit ostatním.
Jedno jméno, dvě odlišné ženy. Obě si ale dokázaly pojistit svým chováním a vystupováním to, že se o nich buď přímo nebo nepřímo zmiňuje kniha knih Bible, která je jinak k ženám velice skoupá, a najdeme jich v ní sotva pár. Dá se ale říct, že ta Salome, která žádala po Herodovi Antipovi hlavu Jana Křtitele, svým způsobem zastiňuje tu Salome, která stála pod křížem. Možná i právě v tom lze spatřovat, že bezohlednost, podlézavost, zrada a krutost, doznávají mnohem větší fascinace než lítost, soucit a pomoc bližnímu. A to opět s přesahem do dnešních dnů.
Snad i proto se na Salome tak moc zaměřili umělci, kteří v ní možná spatřovali postavu plnou kontrastů, a proto ji zobrazovali jako tajemnou a provokativní ženu, ale zároveň i jako ikonu temných stránek lidského charakteru.
Jak by byla Salome vnímána dnes? Jako zvrácená spolupachatelka trestného činu vraždy, která nese stopy sadismu? Jako protřelá manipulátorka, ač sama podlehla manipulaci? Jako bezohledná chladnokrevná žena, která dosáhne toho, čeho chce, za každou cenu? V každém případě by si pravděpodobně nesla negativní nálepku.
Její příběh bude pravděpodobné fascinovat i další generace, které se s ní dozajista setkají, a budou nuceni přemýšlet o pohnutkách lidských vášní, o touze po moci, a morálním dilematu.
Salome, trochu jsi pobledla
Salome, v koutku jsi usedla
Víčka máš šedivá, nikdo se nedívá
Salome, pláčeš? La la la
Poslední sloka písně Karla Kryla Salome, jako by v sobě odrážela skryté poselství, že možná ani ta skutečná Salome nebyla zase až tak zkažená, přece jen se v ní nakonec hnulo svědomí, a ona litovala svého činu. Pak by její jméno, znamenající v překladu pokojná či mírumilovná, dodalo její postavě další rozměr a symboliku toho, že dobro zaslouženě zvítězilo nad zlem.
