Článek
Osada stará je naše máma,
osada zlatá neumře s náma,
ta bude za sto let vyprávět
až my budem spát,
kterak jí měl každý rád.
Text trampské písně napsal textař a skladatel Jarka Mottl, a každý správný tramp si ji alespoň jednou zazpíval při táborovém ohni. Mimochodem, Jarka Mottl, patřil mezi nejznámější osadníky.
A ta osada stará… To je osada Ztracená naděje, nebo též zkráceně Ztracenka, která je jednou z nejstarších trampských osad v České republice. Podle osadní kroniky sahají její počátky do roku 1919, kdy byla založena v blízkosti tehdejších vltavských Svatojánských proudů v místech Roaring Campu (Tábora řvavých). Lesní pozemek, na němž osada vyrostla patřil Strahovským premonstrátům a katastrálně příslušel i přísluší k městysi Štěchovice. A jak vůbec vzniklo jméno osady, Ztracená naděje? Podle tehdy promítané němé filmové kovbojky The Valey of Lost Hope – Údolí ztracené naděje.
Ale nepředbíhejme a pojďme se podívat, jak to vlastně všechno celé začalo. Když v roce 1918 skončila 1. světová válka, zpátky do běžného civilního života se vraceli mladí muži, kteří byli ve většině případů poznamenaní válečnými útrapami. Po tom, co prožili na válečných frontách, chtěli najít rozptýlení a nový smysl života. Někteří vsadili na přírodu, a tak v blízkosti romantických a divokých Svatojánských proudů vznikla osada, do které se vraceli každou sobotu, většinou pěšky z Prahy, podél Vltavy přes Štěchovice, a které nejprve říkali Vydří doupě. Mezi první osadníky patřili Johny Drábek, Rudla Moučka, Karel Špiral-Krysa, Frank Němec, Vašek Kramář-Kramle, Amcirk-Tkanička a Procházka-Chanda, který se později stal prvním šerifem Ztracenky.
Jméno Vydří doupě bylo posléze změněno na Tábor řvavých, podle povídky amerického spisovatele Breta Harta Štístko tábora řvavých. A za poslední, nejproslulejší název, Ztracená naděje, pak může již ona zmiňovaná filmová kovbojka.
Trampská osada vyrostla podél břehů řeky, v místech, kde Vltava pod Mravenčí skálou vytvořila písčitou pláž. První původní boudy osadníků byly postaveny na okraji lesa. Bohužel byly ale několikrát zničeny při jarním tání a pohybu ledů v řece. Prvně se tak stalo při velkém jarním tání v roce 1929 a podruhé v roce 1941. V roce 1944 pak byla osada zatopena Štěchovickou přehradou. Dochoval se jen totem na Mravenčí skále se sloupem s kovovými lipovými lístky se jmény osadníků, kteří již odešli na věčnost. Nová osada pak vznikla v lese nad zátopovým pásmem.
Ztracená naděje neboli Ztracenka, patří mezi jednu z nejstarších trampských osad v České republice.
Osada vydávala i svůj časopis, který se jmenoval Proudník. Jednalo se o měsíčník, který vycházel v jediném exempláři, psaném na psacím stroji, a jeho obsahem byly nejen vážné úvahy, ale i satira.
Během doby se někteří ze zakladatelů trampské osady rozhodli odejít jinam, ale nahradili je noví příchozí, mezi něž se například řadili Čenda Kopáček, Vašek Němec-Svěďa, Lašťovka, Proda, Vilda Náhlík, Racek-Brzák, Gradwohl, Mrskoš, Cikán, Maršát-Hadži, Švec, ale také Jirka Kuthan mnoholetý a populární šerif Ztracenky, Standa Soukup, se svým bratrem Vladimírem-Táckem a další.
Snad mezi nejznámější osadníky se zařadil Jarka Mottl, skladatel trampských písniček. Ve Ztracené naději prožil neuvěřitelných šedesát jedna let.
O tři roky později od svého založení, tedy v roce 1922, měla osada již 105 mužských a 18 ženských členů. Mezi ně se také zařadilo několik výrazných sportovců – cyklisté František Martínek, Láďa Brejla, Proda, krasobruslař Louskáček, ale také fotbalový internacionál Láďa Ženíšek.
Sport se v osadě podporoval. Hrál se zde převážně volejbal a byla zde vybudována dokonce dvě hřiště. Pořádal se každoroční meziosadní turnaj o putovní „Totem Ztracené naděje“.
V osadě vzkvétala rovněž kultura, protože Ztracenkáři byli i členy, tehdy velmi populárních pěveckých skupin, ať už se jednalo o Mottlovu partu nebo Song Club, jehož členové účinkovali v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Na osadě byly každých pět let od jejího vzniku pořádány jubilejní Potlachy, které se staly vyhlášené a oblíbené pro svůj program a vystoupení známých a velmi populárních účinkujících. Přišli sem například bratři Víchové, Mirek, který byl sólistou opery Národního divadla a Tonda-Káča, kteří vystupovali jako Káča sisters v různých komických scénkách. Vystupoval zde i známý pěvecký soubor Setleři. Ve své době byl ale asi nejslavnějším Ztracenkářem a snad nejznámějším trampem populární a známý komik Jarda Štercl, který na osadě koupil chatu. Chatu na Ztracence koupil i Franta Hacker, kapelník skupiny KTO, která doprovázela Waldemara Matušku.
Dnes se na osadě stále pěstuje sport, pořádají se jubilejní Potlachy, a vyrůstá zde další generace osadníků.
Oproti tomu je tu ale i docela jiná Ztracenka, která má namísto té první, docela jinou historii. Jedná se zahradu, rozkládající se na svazích nad Albertovem v Praze na Novém Městě. Dá se říct, že bezprostředně navazuje na areál Karlov, od kterého je oddělena pouze zdí. Ztracenka, která po rekonstrukci získala styl italské zahradní architektury, byla zpřístupněna veřejnosti v roce 2010. Jedná se o značně strmou, severně orientovanou stráň, jež byla v minulosti, snad někdy v roce 1791, upravena a využívána jako zahrada, částečně i jako vinice. Najdeme ji již na plánech Prahy z roku 1816. Možná právě její poloha ve strmém svahu, v minulosti tak trochu odrazovala, než přitahovala. V období socialismu zde fungovalo dětské hřiště, které sice nějakou dobu nabízelo hrací prvky nejmenším obyvatelům, ale záhy se místo stalo neudržovaným, zarostlým svahem, s několika málo prošlapanými cestičkami, které začaly vyhledávat osoby bez domova.
O dalším osudu zahrady se rozhodlo až na začátku 20. století, kdy v letech 2006–2010 prošla Ztracenka celkovou rekonstrukcí a byla zpřístupněna veřejnosti. Celková cena úprav zahrady, které měl pod taktovku architekt Michal Gavlas, se pohybuje kolem 25 miliónů korun. Rekonstrukce započala vykácením starých stromů a keřů, které nahradilo přes sedmdesát stromů nových. Aby došlo ke zpevnění svahu, byly zde vybudovány terasové zídky z červených cihel, které vzdáleně připomínající palácové zahrady pod Pražským hradem. Byly vybudovány mlatové cesty a místa pro posezení, která umožňují výhledy na Albertov, kostel sv. Apolináře, Podskalí i Vyšehrad. Nutno dodat, že celý areál zahrady je oplocený a na noc se uzavírá. Vstoupit dovnitř se dá třemi vchody. V hlavní ose zahrady se nachází několik teras s vyhlídkami, přičemž na jedné z nich je umístěn Pomník obětem dvou totalitních režimů, tvořený třemi kusy kamene, jehož autory jsou architekt Ondřej Tuček a sochař Ladislav Sorokáč. Původní záměr počítal i s tím, že dalším terasám budou dominovat sochy archandělů Gabriela a Rafaela, což se ale nakonec neuskutečnilo.
A tak zahrada, která byla dlouhá léta označovaná jako ztracená a mluvilo se o ní jako o nevábném neutěšeném místě ve svahu pod Karlovem, získala nový lesk, a dnes je nádherným klidným místem v centru Prahy, které je vyhledávané k relaxaci. V roce 2022 pak přibylo její propojení s Albertovskými schody.
Dvě Ztracenky. Každá jiná. Každá s jinou historií. Každá s jiným osudem. Spojené jen stejným jménem, Ztracenka.
