Článek
Jeho hrob se může údajně nacházet někde uprostřed stepí Panonie. Jiné prameny hovoří o tom, že to může být někde na soutoku Dunaje s Tisou. Možná ale také ve vesnici Náklo mezi Olomoucí a Litovlí. Kde přesně to ale je, nikdo neví a pravděpodobně to ani nikdy nevyjde najevo. Hrob, ve kterém se kromě na prach rozpadlého těla, má ukrývat pohádkový poklad, nedává spát nejrůznějším hledačům, kteří by za jakoukoli upřesňující informaci dali cokoli. Jenže… Co když je celý ten humbuk ohledně pokladu jen prastará legenda, která má do skutečnosti hodně daleko. Ale, kdo ví?
Svého času byli postrachem Evropy, do které se doslova jako lavina přiřítili na konci 4. století, ze své prapůvodní domoviny, kterou byla střední Asie a Kavkaz. Jejich příchod dal do pohybu éru, které se dnes říká „stěhování národů“ a zároveň znamenal „předvečer“ pádu říše římské.
V roce 370 stáli na Volze a zhruba kolem roku 430 založili v Evropě říši, která měla sice krátkodobé trvání, ale její rozloha byla nezměrná, od Volhy až k Rýnu. Kdo ale byl oním tajemným národem? Hunové.
Pro obyvatele tehdejší Evropy představovali nedefinovatelnou hrozbu. Téměř vůbec je nebylo možné spatřit bez koní, se kterými jako by byli srostlí. Koně neměli ale podobu těch evropských, bylo to plemeno malého vzrůstu, vyšlechtěné pravděpodobně z divokých prakoní. Hunové měli skvělé jezdecké schopnosti, v boji používali krátké ohebné luky, ze kterých stříleli i za jízdy. Právě rychlost byla jejich hlavním spojencem. Strategie střelby, rychlé manévrování, to vše z nich činilo neporazitelné válečníky. Děsivě působilo údajně i jejich chování a vzhled, protože si obličeje natírali zvířecí krví. Záměrně se měli řezat do tváří a do ran sypat popel, aby se špatně hojily a zůstávaly po nich ošklivé jizvy. Měli jíst syrové maso. Jelikož vodu považovali za posvátnou, nemyli se, a tak se z jejich těl šířil odpudivý zápach, který byl i nad tehdejší poměry, moc.
Porazili Góty a válčili i s dalšími germánskými kmeny. Napadli dokonce i západořímskou provincii Galii, kde v bitvě na Katalaunských polích svedli boj s Římany a Vizigóty. Napadli i Itálii.
Zdálo se, že nemají vůbec z ničeho a nikoho strach. Vyznačovali se údajně extrémní krutostí a barbarstvím. To samozřejmě nenechávalo v klidu vládnoucí představitele západořímské říše, pro které Hunové představovali jeden z největších problémů té doby. Nikdo si totiž nepřál, aby se tito barbarští bojovníci zmocnili Říma a pronikli až do samého srdce říše.
Největší nebezpečí pro Římany představoval nejznámější hunský válečník Attila, syn Mundiucha a jedné z žen jeho početného harému, údajně Číňanky. V šesti letech, když jeho otec Mundiuch umírá, se Attilovým poručníkem stává jeho strýc Rugila, který je v té době nejmocnějším hunským vládcem. Právě od něj Attila získává zkušenosti, jak být dobrým vládcem a válečníkem. Vlády se ujímá v necelých třiceti letech po Rugilově smrti, společně se starším bratrem Bledou. Bleda je v některých zprávách zmiňován jako opilec, který si libuje v hostinách a má se za to, že jej Attila nechal zavraždit, aby si tak pojistil, že Hunům bude nadále vládnout pouze on sám. Stalo se tak v roce 445, kdy Attila získává svoje výsadní postavení, jediný vládce Hunů, přezdívaný „Bič boží“.
Ještě během společné vlády, donutili oba bratři podepsat Východořímskou říši smlouvu, která ji zavazovala k pravidelnému placení poplatku. Protože se tak ale nedělo, Attila s Bledou svedli několik vítězných bitev, což vedlo k tomu, že tehdejší východořímský císař Theodosius II., musel nakonec na jejich nátlak přistoupit, podepsat smlouvu novou, a pravidelně Hunům poplatky odvádět. Ambiciózní Attila, pak již po bratrově smrti, napadl mnoho měst, nejen na Balkáně, ale i Thrákii. Poté Attila pronikl i do Itálie, což vyděsilo tehdejšího západořímského císaře Valentiniana III., který k hunskému vojevůdci vyslal několik vyslanců, aby vyjednali mír. To se nakonec podařilo a Attila se z Itálie stáhl. Stala se ale i docela jiná věc. Valentinianova sestra Honoria poslala Attilovi prsten s požadavkem o pomoc, protože se chtěla vyhnout sňatku se svým snoubencem, římským senátorem. To vzal ale Attila jako signál zaslíbení a Honorii prohlásil za svoji nevěstu s požadavkem věna, které mělo představovat polovinu západořímské říše. A aby toho nebylo málo, vznikl spor o to, kdo je právoplatným dědicem sálských Franků. Zdálo se, že Attilovo tažení Evropou je nezastavitelné. Pronikl až k Paříži, k Troyes, oblehl Orléans. Rozhodující se stala až bitva na Katalaunských polích v roce 451, kde zběsilé Attilovy nájezdy zastavil až slavný římský vojevůdce Flavius Aetius. Poté, co nový východořímský císař Marcianus odmítl platit pravidelné poplatky, začal Attila plánovat útok na Konstantinopol. K tomu ale již nedošlo, protože jej během svatební noci zastihla smrt.
Attila se ženil již po sedmnácté! Jemu bylo osmapadesát let a nevěstě, která pocházela z Burgundska a jmenovala se snad Hildegunde či Hildwighe, šestnáct. Letopisci její jméno zkomolili na Ildico. Byla burgundskou princeznou a Attila si ji měl přivést jako válečnou kořist.
S šestnácti předchozími manželkami měl již desítky potomků, čímž měl postaráno o své případné nástupce. Přesto se ale rozhodl oženit posedmnácté, i když určitě nešlo o žádnou love story. Pompézní svatba se měla odehrát v polovině března roku 453 a zúčastnit se jí měli všichni významní náčelníci. Nikdy se vlastně nepodařilo objasnit, co se oné osudné noci stalo. Ráno byl Attila nalezen mrtvý, celý od krve, zhroucený na hromadě kožešin a vyděšená princezna Ildico se krčila v koutě ložnice. Okamžitě na ni padlo podezření, že je Attilovým vrahem, kterého zabila proto, aby pomstila smrt svého otce. Další z teorií byla ta, že byl vojevůdce otráven. Přivolaní ranhojiči ale přišli s mnohem střízlivější a nejpravděpodobnější verzí smrti, a sice, že se Attila udusil vlastní krví, která mu vytryskla z nosu a hrdla. Spouštěčem mohla být mrtvice. A tak, skoro až neuvěřitelně, skončil Attila, před kterým se třásla skoro celá Evropa a který si nesl přezdívku „Bič boží“.
Údajně byl pohřben na soutoku dvou řek. A všichni ti, kdo to místo znali, byli následně povražděni, aby jej nemohli vyzradit.
Podle pověsti, se v noci, kdy se Attila udusil vlastní krví, zdál východořímskému císaři Marcianovi věštecký sen, kdy ve spánku viděl napjatý luk, který se z nenadání zlomil uprostřed.
Huny Attilova smrt prakticky rozložila. Byli nuceni čelit nejen vnitřnímu mocenskému boji, ale i odrážet germánské kmeny, které se chtěly vymanit ze svého vazalství. Po bitvě na řece Nedao přestali být hrozbou i pro Řím. Navíc museli čelit mnoha vzpourám a náporu dalších turkických národů. V následujících desetiletích se pak Hunové stáhli zpátky na východ, kde se postupně smísili s dalšími národy. Hunská říše zanikla a oni sami zmizeli z veškerých historických pramenů.
Ale, kde vlastně odpočívá nejznámější vládce Hunů, Attila? V jeho hrobě se mají nacházet obrovské poklady. Tělo mělo spočinout ve třech rakvích z drahých kovů, do rukou měl být vojevůdci vtisknut zázračný meč skytského boha války, a přes jeho hrob měla být svedena řeka. To by nahrávalo teorii, že se jeho hrob může nacházet na soutoku Dunaje s Tisou. Otroci, jako stavitelé hrobky, byli ale poté zabiti, tudíž místo znali jen vyvolení, a ti je neprozradili.
Jiná legenda zasazuje Attilův hrob do Panonie, dnešního Maďarska. Vojevůdcovo tělo mělo spočinout v přehluboké jámě, která byla zaházená, srovnaná s terénem a osázená trávou tak, aby místo nemohl nikdo nalézt. Opět se zmiňují tři rakve a poklady uložené do hrobu.
Jedno z uvažovaných míst je i Náklo u Olomouce, případně u Sviadnova, kde se měl najít hunský pohřební hrnec. Hunové na Moravu skutečně pronikli. V Náklu se hledání po Attilově hrobce a možném pokladu v ní, změnilo svého času doslova v šílenství, když tamní obyvatelé rozkopali téměř celou vesnici, ale kromě pár drobných bronzových nebo mosazných předmětů, nenašli nic. Snad jedním z nejvášnivějších hledačů byl jihočeský inženýr František Štěpán, jehož koníčkem bylo proutkaření. Za možné místo Attilova hrobu, potažmo pokladu, označil kuželový vršek Hrádok u obce Priekopy, severně od slovenského Martina. S pracemi, které záhy dosáhly téměř důlního díla, se započalo v roce 1933, a Františka Štěpána celá tahle průzkumně badatelsko hledačská činnost vyšla, na v té době nemalé peníze, a sice 70 000 korun. A výsledek? Nic. Kopec, o kterém se František Štěpán domníval, že by mohl být mohylou Attilova hrobu, byla jen halda hluché zeminy.
A tak o tom, kde se nachází hrob nejslavnějšího vládce Hunů Attily, můžeme jenom spekulovat a vytvářet si svoje vlastní teorie. A možná je to tak dobře.
