Článek
„Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neb víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan.“
Pár zdánlivě bezvýznamných obyčejných vět obsažených v milostném dopise, mělo díky tomu, že se dostal do nesprávných rukou, zničující tragický následek. Skoro až mrazí při pomyšlení, jaké souvislosti stojí za vyhlazením středočeské obce Lidice, která se stala symbolem nacistické zvůle během 2. světové války. Dne 10. června uplyne již třiaosmdesát let od této smutné události.
Milostný dopis byl určený Anně Marusczákové, která bydlela v Holousích u Brandýska, a pracovala jako zámečnická dělnice v továrně na baterie Palaba ve Slaném. A právě na adresu této firmy jí byl dopis poslán, a 3. června 1942 doručen. Ten osudný den se ale bohužel nacházela ve stavu nemocných, protože si před několika dny v dílně poranila prst, a tak se dopis dostal do rukou majiteli továrny Jaroslavu Pálovi. Kdyby jej nechal bez povšimnutí, dostal by se jistě později do Anniných rukou a možná by všechno dopadlo docela jinak. Jenže, Pála z nějakého důvodu dopis otevřel a po jeho přečtení okamžitě pojal podezření, že pisatel dopisu může být zapleten do atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha, anebo že se jedná o provokaci. Nelze říci, zda strach, osobní prospěch, či nějaký jiný důvod, jej vedly k tomu, že dopis předal četnictvu, a to jej následně podstoupilo gestapu. Ambiciózní šéf kladenského gestapa v tom okamžitě spatřil svou šanci.
Po atentátu, který se uskutečnil 27. května 1942, se rozběhla mašinérie zatýkání, výslechů, poprav. Němci usilovně hledali viníka a tento konspiračně psaný dopis, kde se pisatel jako by stylizuje do role odbojáře, který provedl „určitou akci“ a nyní se chystá „zmizet“, se pro ně stal vodítkem, kterého se chytili.
Autorem dopisu byl Milan, alespoň pod tímto jménem se seznámil s Annou Marusczákovou, představil se jí tak, a začal s ní udržovat milostný poměr. Ve skutečnosti se dotyčný jmenoval Václav Říha. Byl z Vrapic u Kladna, pracoval jako slévač v kladenských železárnách, příležitostně si vydělával jako muzikant, a byl ženatý. Z obavy, že by se jeho nevěra, které se dopouštěl s dívkou z nedaleké vsi, provalila, se rozhodl vztah ukončit. Napsal proto onen dopis, který měl vyvolat romantický dojem, že je zapojen do odbojové činnosti a že se nyní musí skrývat. S odesláním mu pomohli jeho spolupracovníci.
Gestapo si nejprve 3. června 1942 došlo pro Annu Marusczákovou, která ovšem skutečné jméno svého milence neznala, ale při výslechu zmínila, že jí dotyčný Milan prosil, aby v Lidicích vyřídila rodině Horákových a rodině Stříbrných pozdravy od jejich synů, poručíka Josefa Horáka a poručíka Josefa Stříbrného, kteří toho času sloužili u Britského Královského letectva Royal Air Force u 311. bombardovací perutě. V noci z 3. na 4. června 1942 byli zatčeni všichni příslušníci obou rodin Horákových i Stříbrných. Gestapo se totiž začalo domnívat, že jejich synové sloužící v československém vojsku v Anglii, jak jim prozradila Anna Marusczáková, by mohli mít spojitost se spácháním atentátu na zastupujícího říšského protektora. Dne 4. června 1942 byl identifikován a zatčen i Václav Říha. Následovala razie v Lidicích, sestávající z domovních prohlídek a výslechů. Během nich ale nebyl objeven žádný arzenál zbraní, žádné vysílačky, žádné skrývané osoby, prostě nic, co by mělo spojitost s atentátem. Kladenskému gestapu bylo záhy jasné, že ani Marusczáková, ani Říha, ani nikdo z Lidic, nemá s atentátem nic společného a stopa, které se držely, je falešná.
Reinhard Heydrich zemřel dne 4. června 1942 na následky zranění a jeho smrt podnítila v nacistech touhu po krvavé odplatě. Když se nepodařilo dopadnout pachatele, stal se podivný milostný dopis spouštěčem tragédie, kdy byly Lidice vybrány nacistickým vedením jako místo, kde bude proveden exemplární kolektivní trest. Jedním z těch, kdo měl nezanedbatelný podíl na plánu vyhlazení Lidic, byl ambiciózní státní tajemník úřadu říšského protektora SS-Obergruppenführer Karl Hermann Frank. Ten dne 9. června 1942 na Heydrichově pohřbu v Berlíně osobně předložil svůj záměr Hitlerovi a ten s ním souhlasil.
Lidice jsou obec v okrese Kladno ve Středočeském kraji. Nejstarší zmínku o nich můžeme najít v roce 1318, kdy se jmenovali Ludice. Během staletí byly nevelkou zemědělskou vsí v údolí Lidického potoka a příslušely k buštěhradskému panství. Nejvýznamnější památkou a zároveň dominantou obce býval barokní kostel sv. Martina. K výraznému nárůstu obce došlo ve 2. polovině 19. století, což bylo spojeno s rozvojem hornictví a hutnictví na Kladensku.
Už navečer dne 9. června 1942 byly Lidice obklíčeny jednotkami wehrmachtu a německé policie. Obyvatelé mohli do obce přicházet, ale nikdo už z ní nemohl odejít. Starosta byl přinucen vydat veškeré obecní cennosti a po půlnoci začali být obyvatelé vyváděni ze svých domovů. Všechny cennější věci, zemědělské stroje, dobytek a koně, byly shromažďovány a postupně odváženy do sousedního Buštěhradu. Muži starší 15 let byli shromážděni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Ženy a děti byly nahnány do místní školy.
Ráno 10. června 1942 se do Lidic osobně dostavil Karl Hermann Frank. Mezitím byly za úsvitu ženy s dětmi převezeny autobusy do kladenského gymnázia a zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi. Poté byli lidičtí muži vyváděni ve skupinách, nejprve po pěti a poté po deseti, na přilehlou zahradu, kde byli zastřeleni popravčí četou. Nejstaršímu z nich bylo 84 let, nejmladšímu, který se jmenoval Josef Hroník, 14 let. Následně byly všechny domy, škola, kostel i fara polity benzínem a podpáleny. K pohřbení zavražděných obyvatel povolali Němci uvězněné židy z Terezína, kteří byli nuceni vykopat hrob a zemřelé do něj uložit.
Lidické ženy a děti byly zatím umístěny v tělocvičně kladenského gymnázia. Rozděleny byly 12. června 1942, kdy tři z dětí byly vybrány k „převýchově“ a dalších sedm, mladších jednoho roku, bylo předáno německému sirotčinci v Praze – Krči. Zbývajících osmaosmdesát dětí bylo převezeno do polského města Łódź, kde z nich dalších sedm vybrali pro „německou převýchovu“. Jednaosmdesát lidických dětí bylo 2. července 1942 dopraveno do vyhlazovacího tábora Chełmno a zde usmrceno výfukovými plyny ve speciálně upraveném vyhlazovacím automobilu. Sto osmdesát čtyři lidických žen bylo převezeno do koncentračního tábora Ravensbrück. Dalších dvanáct, které byly v době vyhlazení Lidic těhotných, bylo do Ravensbrücku deportováno později. Z tohoto počtu, pak třiapadesát lidických žen zahynulo v koncentračních táborech nebo na pochodech smrti.
Vypálené budovy obce Lidice byly v následujících týdnech a měsících vyhozeny do povětří, byl zničen i místní hřbitov, vykáceny stromy, zahlazeny všechny cesty, Podhorův rybník byl zavezen sutí, dokonce bylo na několika místech změněno koryto Lidického potoka. Říšské pracovní službě ale trvalo více jak rok, než se jí podařilo celou vesnici srovnat se zemí. Snahou nacistů bylo zničit všechny prvky v krajině, které by mohly vyvolávat vzpomínky na obec, která se tu před jejich řáděním nacházela. Prostor, kde Lidice stávaly, se změnil v holou pláň. Z původních stromů, který jako jediný přežil, zbyla hrušeň. Podle vyhlášky ministra vnitra číslo 25/1943 Sb., o změnách úředních názvů obcí a jejich částí, povolených v roce 1942, byl název obce Lidice prohlášen za navždy zaniklý. Obec byla vymazána ze všech map. Její katastr byl rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne 6. července 1942 nejprve připojen k sousední Hřebči, a posléze 6. srpna 1942 novým rozhodnutím k Buštěhradu.
Šest dní po tragédii, 16. června 1942, byla část lidických obyvatel popravena na střelnici v Praze-Kobylisích. Jednalo se o sedm žen a osm mužů z rodin Horákových a Stříbrných, kteří byli uvězněni již dříve. Svou smrt zde našlo i devět dalších lidických mužů, kteří byli v osudný den mimo obec, sedm z nich v práci, jeden v nemocnici a jeden se několik dní ukrýval v lesích. Smrti neunikli ani dva chlapci, u kterých bylo při evidenčním zkoumání věku dětí zjištěno, že již překročili věk 15 let.
V Lidicích stálo před jejich vyhlazením 104 domů a žilo zde 503 obyvatel. Tragédii nepřežilo 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Po 2. světové válce se s vynaložením velkého úsilí podařilo jednak v německých rodinách, ale i v ústavech, vypátrat 17 dětí, které se mohly vrátit ke svým příbuzným. Vrátilo se i 143 žen, které šokovala prázdnota místa, kde Lidice stávaly. Jediným mužem, který přežil, byl František Saidl, který si v době masakru, odpykával v pankrácké věznici čtyřletý trest za vraždu svého syna.
Anna Marusczáková, adresátka onoho dopisu, který byl spouštěčem celé tragédie, byla vězněna nejprve na Kladně, poté byla převezena do Prahy, odkud byla deportována nejprve do Malé pevnosti v Terezíně a poté do koncentračního tábora Mauthausen, kde byla dne 24. října 1942 zavražděna střelou do týlu.
Václav Říha alias Milan, pisatel dopisu, uvažoval v roce 1939 o odchodu do československé zahraniční armády. V roce 1941 se ale oženil s Jarmilou Čermákovou a v listopadu téhož roku se manželům narodila dcera Stanislava. V manželství ale nebyl údajně šťastný, proto často vysedával po hospodách, a rád se předváděl. Po svém zatčení 4. června 1942 byl vězněn v Praze, poté byl převezen do terezínské Malé pevnosti a poté v transportu putoval do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl ve stejný den jako jeho milá Anna Marusczáková, tedy 24. října 1942, usmrcen zastřelením do týla. Jeho žena Jarmila se po skončení 2. světové války provdala za příslušníka Svobodovy armády. Dcera Stanislava se v roce 1958 otrávila svítiplynem, protože zřejmě neunesla roli svého otce v lidické tragédii.
František Saidl, který byl propuštěn po odpykání trestu za vraždu svého syna, 23. prosince 1942, se vrátil do Lidic, které nenašel. Druhý den se šel udat na kladenské gestapo a chtěl se dát nechat zastřelit. A i když prohlásil, že schvaluje atentát na Heydricha, zdejší velitel se podivil, že není mrtev, odmítl jej zastřelit a zřejmě jej považoval za blázna. Většina obyvatel Lidic jej po skončení války údajně zavrhla. Saidl žil se svou družkou nedaleko obce. Zemřel ve věku 77 let. Jedna verze tvrdí, že jej srazil automobil, když jel z práce na kole, jiná uvádí jako příčinu úmrtí mrtvici. A je i verze o tom, že svůj život skončil jako bezdomovec. Svůj životní příběh vyprávěl spisovateli a scénáristovi Zdeňku Mahlerovi, který na základě toho napsal scénář k filmu Lidice.
Jaroslav Pála, kterému se osudný dopis dostal do rukou, který jej bezdůvodně otevřel, přečetl, a poté se díky vlastním neuváženým závěrům, rozhodl spustit lavinu tragických událostí, byl hned po 2. světové válce zatčen a označen za strůjce lidické tragédie. Mimořádný lidový soud v Praze s ním se konal 30. dubna 1947. O dva dny později vynesený rozsudek jej odsoudil k doživotnímu trestu a propadnutí dvou třetin majetku. V roce 1955 mu byl trest po amnestii snížen na 25 let. Prošel několika věznicemi. O jeho propuštění z vězení se snažila jeho invalidní dcera Anna, která žádala o udělení milosti i prezidenta Klementa Gottwalda. A i když se na sklonku života zdravotní stav Jaroslava Pály značně zhoršil, propuštění se nedočkal a zemřel v ilavské věznici 9. března 1963.
Lidická tragédie se stala odstrašujícím případem pomsty na nevinných lidech za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha během okupace Československa za 2. světové války. Zpráva o jejich nelítostném vypálení a utrpení jejich obyvatel obletěla celý svět. Lidice se staly symbolem nacistických válečných zločinů a na jejich počest byla po celém světě přejmenována řada obcí jejich jménem, „Lidice“.
Po 2. světové válce bylo místo lidické tragédie provizorně pietně upraveno a 10. června 1945, v den třetího výročí vyhlazení obce, přislíbila československá vláda Lidice obnovit. Na výstavbu nové obce i na pietní úpravu území starých Lidic byla vypsána architektonická soutěž. V roce 1946 byla zákonem zřízena Společnost pro obnovu Lidic, která působila až do přelomu 50. a 60. let 20. století. S výstavbou nových domů se začalo v roce 1948 a prvních pět domů bylo předáno přeživším ke konci roku 1949. Celkem bylo postaveno 150 domů. Nárok na ně měly ženy a děti, které se do Lidic po válce vrátily. Na místě starých Lidic, které bylo prohlášeno národní kulturní památkou, byl zřízen Památník Lidice, jehož součástí je muzeum připomínající tuto tragédii a stojí zde i bronzové sousoší usmrcených lidických dětí.
V Lidicích se nachází i jeden z největších sadů růží v České republice. V Růžovém sadu roste a kvete přes 24 000 růžových keřů 240 odrůd, včetně unikátní odrůdy Lidice. A nové keře neustále přibývají. Vysazují je sem například novomanželé poté, co si na tomto místě řeknou své „ano“.
V dnešních Lidicích stojí zhruba kolem dvou stovek domů a žije zde 554 obyvatel, což znamená, že Lidice nezemřely, Lidice žijí, a budou žít dál. Staly se symbolem života, který překonal i smrt.
