Článek
„Nejdříve byli vymazáni z hor Češi, potom museli odejít Němci a po nich opět Češi, když zde rozhodl v roce 1953 generál Čepička zřídit vojenský výcvikový prostor“. Napsal kdysi literát Vladimír Körner, a jeho méně známý kolega, spisovatel Petr Chudožilov, pro změnu popsal svůj zážitek: „Ve vojenském prostoru na Doupově můj kamarád Slovák rozstřílel samopalem barokní oltář. Optal jsem se ho s hrůzou v hlase: „Co to proboha děláš?“ Odpověděl stručně a výstižně: „Sloužím vlasti!“
Kdysi prosperující město, v nadmořské výšce 578 metrů nad mořem, padlo za oběť vojenskému výcvikovému prostoru Hradiště. Jeho obyvatelé byli vysídleni a Doupov byl úředně zrušen k 15. květnu 1954. Z městské zástavby se dochovalo jen několik osamocených budov. Historie napovídá, že to ale nebyla první tragická událost, která Doupov postihla.
Dnes zaniklé město v okrese Karlovy Vary stávalo v údolí říčky Liboc. Založeno bylo nejspíše na přelomu 12. a 13. století a tvořilo přirozené centrum oblasti. Jeho původní jméno Dúpov, bylo pravděpodobně odvozeno ze staročeského slova dúpa, které znamenalo dutina. Zdejší první osídlení bylo staroslovanské a je spojeno s bojovným kmenem Lučanů. Poukazují na to názvy bývalých vesnic, které sice zdánlivě znějí německy, ale jazykový základ mají často slovanský. Na nedaleký vrch Úhošť u Kadaně dokonce kladli někteří historici bájný Wogastisburg, u kterého v roce 631 došlo k vítězné bitvě Slovanů vedenými kupcem Sámem nad Franky pod vedením krále Dagoberta. Počátky města jsou spojovány se šlechtickým rodem Doupovců z Doupova, pravděpodobně sídlícími na hradě na vrchu Hradiště, a panujícími zde více než čtyři století.
První tragická pohroma, která město postihla, se datuje do roku 1421, kdy se stalo obětí křižáckého tažení. Místní obyvatelé se sice křižákům, výměnou za to, že zůstanou naživu, vzdali, ale křižáci svoje slovo nedodrželi. Doupovští byli označeni za kacíře, tudíž pro ně dané slovo není závazné, a většina obyvatel byla povražděna. Trvalo téměř sto let, než se Doupov vzpamatoval z husitských válek, které jej značně poškodily. V celých Čechách došlo v té době ke snížení počtu obyvatel kvůli válečným útrapám. Později do Doupovských hor, a tím i do Doupova, přišli němečtí osadníci, Sasové a také Bavoři. V 16. století se tady díky nim rozšířil protestantismus.
Město ale čekala další rána. Dne 29. září 1599 vypukl rozsáhlý požár, kterému za oběť padl farní kostel, fara, radnice, škola a šestnáct domů. V následujících staletích došlo k rozvoji hospodářských odvětví, zejména textilnictví. Sídlila zde i řada institucí, pošta, telegrafní stanice, četnická stanice, městská spořitelna, dva hotely, dvě vinárny, šest hostinců, pět cukráren, výrobna limonád, parní pila, čtyři mlýny, výrobna šindelů, a nacházel se zde i chudobinec a špitál. Železniční spojení umožňovala železniční trať z Vilémova. Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 1 605 obyvatel. Téměř o deset let později, v roce 1930 měl Doupov 1524 obyvatel, z nichž pouze 13 byli Čechoslováci. Většina se hlásila k římskokatolické církvi. A ač, žilo v Doupově české obyvatelstvo v menšině, přesto zde byla v roce 1926 otevřena česká jednotřídní škola.
Ve třicátých letech 20. století začali v kraji řádit Henleinovci a čeští obyvatelé byli následně odsunutí do vnitrozemí. Po 2. světové válce byli pro změnu vysídleni zdejší Němci, a to, většinou do Saska. Ač bylo mnoho německých obyvatel Doupova i okolních vsí nevinných, přesto byla řada z nich povražděna Revolučními gardami, ve kterých se bohužel koncentrovali zločinci, zloději a překupníci, kteří neměli vůbec nic společného s původním záměrem gard chránit životy a majetky.
Po německém odsunu v roce 1945 zůstal Doupov prázdný a již se jej nepodařilo plně dosídlit. V roce 1947 zde žilo 525 obyvatel, převážně Čechů, což ale byla jen třetina předválečného početního stavu. Ani ne deset let po 2. světové válce, v roce 1953 padá rozhodnutí o tom, že zdejší oblast Doupovských hor bude sloužit jako vojenský výcvikový prostor, což se o rok později stane. Nově příchozí obyvatelé jsou opět odsunuti a osud Doupova je definitivně zpečetěn.
Poté, co se „do prostoru“ vojáci „nastěhovali“, rozstříleli nebo jinak zlikvidovali na dva a půl tisíce domů, třináct kostelů, čtrnáct kaplí, dva zámky, klášter, pivovar, továrny, lázně, železniční trať, šestatřicet mlýnů, šestnáct pil. Za své tak vzaly i jedinečné památky jakými byly, kostel svatého Volfganga, ze kterého se naštěstí podařilo zachránit cenné fresky, které jsou od roku 2021 instalovány v Hubertově sále valečského zámku, zničena byla i kolej piaristů s kostelem svaté Alžběty, a stejně tak i farní kostel Nanebevzetí Panny Marie.
V Doupově po tomto zavrženíhodném ničení zůstaly dodnes, byť ve značně poškozeném stavu, jen dvě původní stavby. Zplundrovaná hrobka místního šlechtického rodu Zedtwitzů tyčící se na kopci nad bývalým městem a budova skladu u někdejšího nádraží. Všechny ostatní stavby byly kompletně srovnány se zemí, a idylickou krajinu nemilosrdně rozryly tankové pásy. To, co člověk nejprve pracně vybudoval, a pak lehce zničil, si ale nakonec vzala zase zpátky příroda, která je zde divukrásná.
Během komunistické nadvlády se ve vojenském výcvikovém prostoru společně s českými vojáky vyskytovali i vojáci sovětští, kteří si zde nacvičovali útoky na Západ. O jejich přítomnosti napovídají nápisy azbukou v polorozbořeném skladišti již neexistujícího nádraží.
Dnes patří vojenský výcvikový prostor Hradiště k největším z českých vojenských výcvikových území a je také jedním z největších ve střední Evropě. Zaujímá přes 33 000 hektarů. Vojáci mu ale neřeknou jinak než Doupov. A podle vládního rozhodnutí bude i nadále vojákům sloužit. A to nejen jim, protože je vyhrazeno rovněž i příslušníkům Policie České republiky, nebo složkám Integrovaného záchranného systému.
Doupovské hory jsou ale nejen místem, kde se „zabydlela“ armáda, ale i zdrojem alkalických minerálních vod značek Mattoni, Korunní, i jiných kyselek. Proslýchá se, že i tajné bylinné ingredience do likéru Becherovka pocházejí právě odtud.
Vraťme se ale do Doupova samotného. Kdysi, svým vzezřením, romantické město, si před svým totálním zničením, zahrálo i v několika filmech. Například Pět hříšníků, Dnes večer všechno skončí, Blbec z Xeenemünde, a odehrává se v něm téměř celý film Konec srpna v hotelu Ozon, kde město působí už hodně depresivně. Tato apokalyptická pochmurná sci-fi režiséra Jana Schmidta podle povídky Pavla Juráčka, točená s minimálním rozpočtem dokazuje, že ještě v roce 1966 Doupov existoval, a k jeho devastaci došlo až v pozdějších letech.
Film je vlastně jakousi alegorií a mementem k zamyšlení nad tím, že „hry na vojáky jsou pořád stejné“ a nepřinášejí nic dobrého a smysluplného, jen zmar, utrpení, ničení, a zlo. Vystupuje v něm skupina žen, které přečkaly zničující světovou válku a snaží se přežít v téměř liduprázdném světě. Vypadá to, že příroda není válkou postižená, vzduch se dá dýchat, vodu lze pít a zvířata pojídat. Mladé dívky vede stará žena, pamětnice „předválečných časů“, „Stará“. Putují krajinou a zpustlými městy, a snaží se najít další přeživší, hlavně muže. Když na této cestě najdou osamělého starce u polorozpadlého hotelu Ozon, „Stará“ umírá vyčerpáním a beznadějí. Mladé ženy, které znají jen „poválečný“ prázdný svět a snaží se přežít i za cenu poklesu na zvířecí úroveň, se poté chystají putovat dál. Ještě před tím ale chladnokrevně zastřelí starého muže, a to jen proto, že jim odmítl vydat starý gramofon.
Na závěr, je proto dobré připomenout citát Pavla Juráčka ke Konci srpna v hotelu Ozon: „Padesát let uplynulo od chvíle, co na Zem dopadla poslední vodíková bomba. Není nic. Nejsou skály, nejsou města, nejsou lidé. Ale přece! Krajinou jde dvanáct žen. Jdou už mnoho let a vede je stařena, která pamatuje válku. Ty ženy, které jdou za ní, jsou dětmi těch, kteří to přežili… Ale lidí v té době byl jen hlouček, žili divoce na zbytcích světa a rychle vymírali na bělokrevnost a jiné následky války.“
Možná, že právě v tomto, dnes již zapomenutém filmu, lze nalézt až děsivé alegorické propojení se skutečným osudem Doupova, který byl nesmyslně zničen. Zpátky si jej sice vzala příroda, ale jinak už nemá žádnou naději na znovuzrození…
