Článek
Lom ČSA
Zvláštním způsobem mě dlouho fascinoval. Znala jsem jej z obrázků. Z toho, co jsem si o něm přečetla. Připomínal zářící „perlu“ na úpatí Krušných hor, balancující na hraně obrovitého lomu Československé armády (ČSA). Přitahoval mě doslova jako magnet a té přitažlivosti nešlo odolat. A tak jsem se ten první srpnový víkend, kdy nad krajem pluly kupící se mraky slibující déšť, ocitla na jeho nádvoří, abych společně s dalšími návštěvníky vstřebala jeho jedinečný genius loci a neuvěřitelný „náboj“, který v sobě má. Zámek Jezeří, jehož příběh stojí za to vyprávět.
Má za sebou snad všechny etapy, se kterými se v souvislosti s takovou stavbou lze setkat. Skvostné období slavné minulosti v přepychu a nádheře, ale i roky zmaru v podobě ničení a následného zapomnění. Díky svému pohnutému osudu se odlišuje od ostatních zámků, i když v sobě nese stejné atributy, jako mají oni. Zámek Jezeří nevypovídá vlastně jenom svůj příběh, ale i příběh celé oblasti pohraničí poznamenané vykořeněním. Viditelné rány a šrámy jako by odhalovaly to, co se tady před desítkami let dělo, a co se jen s velkým úsilím daří zacelovat, hojit a obnovovat.
Jezeří dnes patří mezi známé a vyhledávané památky České republiky. Původně se jednalo o hrad, který byl na zámek přestavěný. Nachází se v Ústeckém kraji, v okrese Most, zhruba dvanáct kilometrů jihozápadně od města Litvínov. Stojí přímo nad rozsáhlým lomem Československé armády, zhruba 500 metrů od jeho hrany.
Jeho původní název Eisenberg (Železná hora), byl odvozen podle místa, kde se dobývala železná ruda. Název Jezeří se začal používat až v 19. století a souvisel s dřívější existencí Komořanského jezera, které se tehdy pod zámkem rozprostíralo.
Za zakladatele původního gotického hradu lze považovat Nevlasa ze Rvenic, který jej nechal postavit mezi lety 1355–1365. Dalšími majiteli poté byli Petr z Perče, Albrech z Kolovrat nebo Jan Smolík ze Slavic. V roce 1513 přechází Eisenberg na Mikuláše Hochhausera z Hochhazu, který jej nechal přestavět na renesanční zámek. Jelikož byl ale další představitel tohoto rodu, Jan Mikuláš, účastníkem stavovského povstání, byl zámek Hochhauserovým zkonfiskován, a získal jej Vilém mladší Popel z Lobkovic, který jej nechal v roce 1627, barokně upravit. V únoru 1646 vypukl na zámku rozsáhlý požár, který zničil všechny budovy s výjimkou čeledníku a konírny. Škody byly v nejnutnějších případech provizorně opraveny. Znovu byl Eisenberg postaven až po padesáti letech, v roce 1696. Ze své nově nabyté slávy se ale netěšil příliš dlouho, protože jak uvádějí prameny, 25. září 1713 vyhořel znovu. Ale i tento požár překonal, a Lobkovicové jej znovu v barokním stylu vybudovali. Z reprezentativního sídla rodu se stal později lovecký zámek. Nutno poznamenat, že jezeřské panství bylo velmi rozsáhlé a představovalo zdroj nemalého bohatství. Fungovalo zde zemědělství, lesnictví, byl zde pivovar, vápenky, cihelny, a pomalu zde začínala těžba hnědého uhlí. To už jsme se v čase přesunuli do 18. století. Právě přelom 18. a 19. století zaznamenává velký stavební a kulturní rozvoj. V provozu je divadlo, myslivecká kapela, pěvecký sbor. Mezi významné návštěvníky se řadí Johann Wolfgang von Goethe nebo Ludwig van Beethoven, který byl blízkým přítelem knížete Josefa Františka Maxmiliána z Lobkovic. Lobkovicové věnovali pozornost i zvelebování okolí. Na vyvýšené terase u zámku vznikla květinová zahrada s parterem, pod zámeckým návrším pak anglický park – arboretum, nad zámkem obora. Právě v bývalém parku, naproti zámku, stojí zřícenina nedokončené lobkovické hrobky z roku 1753 od architekta Andrease Altomonteho.
Zdánlivě poklidný zámecký život proměnilo turbulentní 20. století. Pohraničí, ve kterém Jezeří stojí, zažilo po mnichovské dohodě odsun českého obyvatelstva. Poslední majitel zámku, JUDr. Maxmilián Ervín Lobkovic byl vyslancem československé exilové vlády v Londýně, kde se stal i významnou osobností protifašistického odboje. Hned na začátku 2. světové války se na Jezeří usídlil štáb „SS-Leibstandarte Adolf Hitler“ v čele s Obersturmbannführerem Seppem Dittrichem. Zámek se tak dostal do spárů SS, a z důvodu maskování, byl celý natřen nazeleno. Posádka zde usazená byla určená k hlídání zajatců. V březnu roku 1943 zde vzniká zvláštní tábor pro prominentní osobnosti „Sonderlager für prominente Persönlichkeiten“. Je zde zřízena i pobočka koncentračního tábora Flossenbürg s pracovním komandem 96 mužů. Kolem celého zámeckého areálu jsou postaveny strážní budky, propojené drátěnými ploty nabitými elektřinou. A aby dovnitř nepronikla žádná „nepovolaná duše“, to mají na starost hlídací psi. Celé okolí je pro obyvatelstvo uzavřeno. Internací zde prošli zajatí vyšší důstojníci, mezi něž se například zařadil Pierre de Gaulle, bratr pozdějšího francouzského prezidenta Charlese de Gaulla.
Po 2. světové válce se na zámek vracejí Lobkovicové, jejichž hostem zde býval i tehdejší ministr zahraničí, Jan Masaryk. Celá oblast pohraničí, je opět podřízena odsunu. Tentokrát německého obyvatelstva.
Nejhorší období pro Jezeří začíná po únorovém převratu v roce 1948, kdy na něj zavedl Zemský národní výbor, národní správu. Stav zámku je vyhodnocen jako velmi špatný, ale i přes to je pronajat ministerstvu techniky. V roce 1950 je pak rozhodnutím vlády dán k dispozici ministerstvu národní obrany, vojenské posádkové správě Chomutov. Znásilnění zámku, tak by se tento akt dal nazvat. Armáda nijak nečeká na oficiální předání a 28. srpna 1950 jej obsazuje stočlenná vojenská posádka. Zbylý inventář je naházen do kaple, interiér znehodnocen, místnosti a prostory účelově upraveny pro armádní potřeby, mobiliář rozkraden nebo zničen. V roce 1955 si zámek převzalo ministerstvo vnitra, o tři roky později se dostal do správy ministerstva školství a kultury. V roce 1959 bylo Jezeří ponecháno svému osudu na pospas vandalům a dalšímu zmaru. Až když se v roce 1961 dostalo pod správu Okresního národního výboru v Mostě, svitla naděje na rekonstrukci. Od roku 1963 je navíc chráněno jako kulturní památka. Udržovací nebo demoliční práce, které na zámku poté probíhaly, a to až do roku 1972, vedly ale, díky nešetrnosti, jen k další devastaci celého objektu. Navíc, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem nakonec zastavilo jakoukoliv činnost, představující i běžnou údržbu. Důvodem je neujasněná situace těžební činnosti Severočeských hnědouhelných dolů. K zámku se přibližuje lom Československé armády a nad Jezeřím, již tak odsouzenému k pomalému chátrání, se čím dál víc začíná houpat Damoklův meč, představující jeho totální zkázu. Ještě v polovině 80. let byl z důvodu prioritní těžby uhlí určen k likvidaci. Jeho vysoká hodnota byla před veřejností zpochybňována. Zmizel dokonce i z map. Tato snaha, „vymazat“ jej nejen z map, ale i z povědomí lidí, se ale naštěstí minula účinkem a vyvolala spíše opačný efekt.
Pohled na obrovitý lom Československé armády z oken druhého patra zámku probouzí emoce. Na jeho území kdysi stávaly, dnes již zaniklé obce a osady: Albrechtice, Jezeří, Dřínov, Kundratice, Podhůří, Ervěnice, Komořany. Jejich obyvatele čekal opět nedobrovolný odsun. Již třetí odsun, který se v této oblasti v krátké době odehrál. V jedné z místností, která je součástí prohlídkového okruhu, se o tom píše na zeleném plátně symbolizujícím pomyslnou školní tabuli. Při čtení těch řádků na mě padá smutek. Lidé jsou donuceni odejít z míst, ke kterým získali vazby, opustit definitivně své domovy, které zmizí pod rypadly těžebních bagrů. A byty v panelácích… Ti staří to „odnesli“ většinou smrtí a ti mladí to mají v sobě navždy. Za oběť těžbě uhlí padl i nejstarší a nejmohutnější dub v naší zemi, Albrechtický dědoušek. To, jakým způsobem byl zlikvidován, vhání pomalu slzy do očí a odhaluje tvář lidského barbarství. Poškozeno bylo i jezeřské arboretum. Necitlivost při zásazích do krajiny i do lidských osudů při vysídlování obcí, poukazuje na temné stránky lidských charakterů. Jak asi tito lidé, kteří rozhodovali o osudech druhých vypadali? Jak se cítili, když ničili hodnoty, přírodu a krásné věci? Kterým vůbec nezáleželo na tom, jak to vysídlení obyvatelé nesou a ponesou?
Těžba v lomu Československé armády započala již v roce 1901 a k jejímu úplnému ukončení by mělo dojít na přelomu let 2025 a 2026. Jedna z variant ale hovoří o tom, že to bude až v roce 2030. Kdysi v těch místech bývalo Komořanské jezero s rozlohou zhruba 5 600 ha. I přes svou velkou rozlohu bylo jezero mělké, obsahovalo velké množství sedimentů a jeho postupné zanášení vytvořilo rozsáhlé mokřady. Jezerem protékala řeka Bílina. Jeho postupným vysoušením, bylo umožněno zemědělské využití krajiny. Z důvodu těžby uhlí došlo ale k jeho úplné likvidaci. Vytěžené uhlí z lomu putovalo od roku 1926 do tehdejší největší československé elektrárny Ervěnice. Za 2. světové války byl v části vnitřní výsypky postaven zajatecký tábor č. 12. Lom se do roku 1947 jmenoval Hedvika, poté na krátkou dobu, Důl president Roosevelt. Jako Důl československé armády (ČSA) je znám od roku 1958.
Ale, zpět k osudu zámku, s nímž je ale osud lomu Československé armády nesmazatelně spojen. Díky inženýrsko-geologickému mapování se potvrdily obavy, že poměry v krystalinickém masivu Krušných hor mohou významně ovlivnit báňskou těžební činnost a naopak. Problematické geologické podmínky ostrohu, na kterém zámek stojí, by totiž mohly způsobit ohromný sesuv krušnohorských svahů, což by vedlo i k naprostému zániku lomu.
A tak se pomalu začíná blýskat na lepší časy Jezeří, které se díky geologům a cílené kampani novinářů, dostává do povědomí široké veřejnosti. Skupina nadšenců pro záchranu zámku vznikla v roce 1986. V roce 1989 se pak oficiálně přeměnila ve „Společnost za obnovu Jezeří“. V následujícím roce byly stanoveny ekologické těžební limity. Konec 80. let znamená i zahájení rozsáhlých rekonstrukčních prací, které představují záchranu objektu před totální zkázou. V roce 1991 uplatňují na Jezeří restituční nárok Lobkovicové a následující rok je jim vráceno do vlastnictví. Oprava zdevastovaného objektu se ale ukazuje nad jejich síly, a tak jej v roce 1996 Martin Lobkovic daruje za symbolickou 1 korunu státu a Jezeří přechází do správy Národního památkového ústavu.
Od toho roku se píše zase ta lepší zámecká kapitola. Zviditelnění, dosud „neviditelného“ objektu, představuje naději na přísun finančních prostředků nutných na jeho záchranu a celkovou rekonstrukci. Rozhodujícím datem se stává červen 1996, kdy je zámek Jezeří i přes svůj neutěšený stav, zpřístupněn veřejnosti, což tvoří významný milník v jeho historii. Nejprve jsou to pouze dvě místnosti, ale během doby se expozice rozšiřuje. Využit je mobiliář z depozitu Národního památkového ústavu. Návštěvník se tak stává svědkem postupné proměny této jedinečné památky, která začíná pomalu, jako bájný pták Fénix, zase vstávat z popela. Havarijní stav zpočátku často způsobuje situace, které je nutné okamžitě řešit. Expozice jsou přemisťovány do míst, kde nehrozí návštěvníkům žádné nebezpečí.
Od roku 1996 se také dobrou duší zámku stává Mgr. Hana Krejčová, která přijala nabídku ředitele Památkového ústavu v Ústí nad Labem Stanislava Flesara a stala se kastelánkou zdevastovaného Jezeří. Rodačka z Albrechtic, které musela v roce 1983 z důvodu těžební činnosti opustit a přestěhovat se do panelového domu ve městě Most. Po studiích profesionálně zpívala v opeře a operetě v divadle v Ústí nad Labem a v Teplicích, později i v pražském Divadle na Vinohradech. Na zámek Jezeří vzpomínala od dětství a jejím snem bylo, aby nepodlehl demolici. Když v 90. letech opustila divadelní kariéru, doplnila si vzdělání o obor studium památkové péče při Národním památkovém ústavu a rozhodla se zámek Jezeří rekonstruovat a zpřístupnit návštěvníkům.
Napadá mě, jaké to asi bylo, stát v bráně zdevastovaného objektu, s klíči od něj v ruce? Co všechno jí asi muselo proběhnout hlavou? S jakými pocity překročila práh, vešla dovnitř, a od toho okamžiku spojila s Jezeřím svůj život, v dobrém i zlém? Určitě ale musela vědět, že je to tzv. „běh na dlouhou trať“.
Paní Hana získala na začátku malý roční rozpočet, a malý tým spolupracovníků. Jezeří začala postupně zabezpečovat, zvelebovat a návštěvníků postupně přibývalo. Kvůli dlouhodobému zatékání vody a působením dřevomorky hrozilo propadnutí krovů a části podlah. Tomu se naštěstí podařilo zabránit. Konec roku 2019 navíc znamenal zahájení generální opravy divadelního sálu, který se nachází přímo nad zámeckou kaplí. Peníze na opravu byly poskytnuty ministerstvem kultury z programu pro obnovu majetku státu. Jezeří se mezitím dostalo na seznam sedmi nejohroženějších památek Evropy, který zveřejnila v roce 2020 organizace pro kulturní dědictví Europa Nostra. Jeho postupná rekonstrukce nadále probíhá. Zpřístupněné místnosti jsou vybaveny dobovým nábytkem. V roce 2021 se Jezeří objevilo i na poštovní známce České pošty. K 1. červenci 2023 byl zámek společně s nedalekým arboretem prohlášen za národní kulturní památku.
Jezeří je jedním z největších zámků v Čechách. Hlavní dvoupatrová budova má půdorys ve tvaru písmene H. Disponuje 244 místnostmi, z nichž je 114 obytných. Součástí rozsáhlého zámeckého areálu je i několik dalších budov, zámecká zahrada a zámecký park.
Pokud jste na Jezeří nikdy nebyli, ale bude se vám zdát tak nějak odněkud povědomé, pak to bude možná díky filmařům. V roce 2016 se zde točil seriál Pustina, v roce 2017 seriál Svět pod hlavou a v roce 2018 film Hastrman. Sama paní kastelánka vystoupila v dokumentárním filmu Ženy SHR z roku 2009.
A jaká je budoucnost souputníka Jezeří, lomu Československé armády? Podle statistik z něj bylo v průběhu zhruba sta let (1901–2006) vytěženo 320 milionů tun velmi kvalitního hnědého uhlí a odbagrováno přes 1 miliardu m3 skrývky. Současným majitelem je společnost Sev.en, což je skupina firem se sídlem v Lichtenštejnsku, vlastněná skrze kyperskou společnost českým podnikatelem Pavlem Tykačem. Je povinna dodržet územně ekologické limity. V případě jejich prolomení se v lomu nachází přibližně ještě 750 milionů tun hnědého uhlí. Rozsáhlé území lomu se postupně rekultivuje. Částečně zarůstá samovolně, což velmi oceňují přírodovědci. Vznikla zde i menší jezírka pojmenovaná Marcela, Hedvika a Toník, která poskytují domov vodnímu ptactvu. V budoucnu by zde mělo vzniknout rekultivační jezero, jehož předpokládaná rozloha bude 700 ha při objemu vody cca 274 000 000 m³. Napouštět by se mělo přirozenou cestou zhruba 15–17 let. V prosinci 2023 instalovala společnost Sev.en ve zrekultivované části lomu přírodní sluneční hodiny. Do okrajové části lomu se návštěvníci mohou podívat od července 2025.
Příběh zámku Jezeří je hodně emotivním příběhem. Vypovídá nejen o osudu této jedinečné stavby, ale i o osudu celého zdejšího kraje a lidí, kteří v něm žili a žijí. Velký obdiv patří paní kastelánce Mgr. Haně Krejčové, která zdevastovanému zámku vrací jeho zaslouženou slávu. A že to není úkol lehký, o tom nelze pochybovat. To, že se jí to daří a její práce dává smysl, lze zaznamenat díky tisícům návštěvníků, kteří na Jezeří cestují a jsou tak svědky jeho jedinečné proměny. Jsou za tím hodiny a hodiny práce, spousty času, houževnatosti, odříkání, vytrvalosti i nadšení. Na tom, co se na Jezeří děje, si můžeme uvědomit, že sny, které máme, se mohou v případě, pokud je budeme chtít uskutečnit, plnit.
Jezeří dnes nepřehlédnutelně září na úpatí Krušných hor. Lom Československé armády mu doslova „leží u nohou“, v pomyslné podřízené pozici. Minulost se změnit nedá. Lze ji jen přijmout. Poučit se z ní.
V budoucnu, až bude napuštěno rekultivační jezero, bude zase jméno zámku, Jezeří, dávat smysl.
