Článek
„Ležáky u Vrbatova Kostelce, kde jsem byl se svou stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici i sebe. (…) Zůstal jsem nyní sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví. (…) Příští vysílání 28. června 1942.“ Tak zněla poslední depeše vyslaná do Londýna.
Osadu Ležáky tvořilo osm domů situovaných na pravém břehu malé říčky jménem Ležák. Dne 24. června 1942 stihl Ležáky stejný osud jako o čtrnáct dní dříve Lidice. V rámci odplaty za atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha byla osada nacisty vypálena a její obyvatelé zavražděni. Na podzim roku 1943 byly pak trosky budov strženy, čímž bylo završeno dílo zkázy. Po 2. světové válce už nebyly Ležáky, tak jako Lidice, obnoveny, ale vznikl zde památník, který stojí na místech původních budov, jejichž půdorysy vyznačuje, a tvoří tak pietní místo.
Nejstarším objektem osady Ležáky býval mlýn s pilou, poprvé zmíněný v roce 1714. První dva domky byly postavené ve stráni nad potokem v roce 1784. Postupem času, zejména během 19. století, pak přibývaly domky další. Jejich celkový počet ale nikdy nepřesáhl osm, devátým byl mlýn. Protože byly Ležáky jen malou osadou, nemohly nikdy tvořit ani správní ani ekonomický celek, a život zdejších obyvatel vždy závisel na spolupráci s okolními obcemi, například s Včelákovem nebo Miřeticemi. Ležáčtí muži pracovali převážně v blízkých lomech, mezi něž patří i lom Hluboká, kde se dobývala tvrdá žula, ze které zhotovovali kameníci vlastníma rukama dlažební kostky, obrubníky nebo náhrobky. Ležácké ženy se proslavily zručnými výšivkami, které prodávaly hlavně ve Skutči nebo Chrasti. Do tragédie, která osadu postihla, zde žilo celkem 54 obyvatel.
A jak s tragickým koncem malé osady na Chrudimsku souvisí Libuše?
Píše se 28. prosinec 1941 a z letiště Royal Air Force, Tangmere, startuje v bombardéru Handley Page Halifax Mk.II NF-V (ser. L9613) od 138. perutě RAF, na třetí pokus, výsadek Silver A. Dva předchozí listopadové výsadky kvůli navigačním a meteorologickým potížím nad územím Protektorátu Čechy a Morava selhaly. Jedná se o zvláštní výsadkovou operaci s krycím názvem Silver A, která je připravená zpravodajským oddělením Ministerstva národní obrany československé exilové vlády v Londýně. Jejím úkolem je, díky speciálně vyškoleným parašutistům, zajistit na území Protektorátu Čechy a Morava radiové spojení s Londýnem. Na palubě se s nimi proto ocitá i vysílačka typu Mk.VI C s krycím názvem Libuše. K dalším úkolům patří koordinace činnosti dalších parašutistů, kteří byli na území Protektorátu vysazeni v rámci jiných výsadků. Nejdůležitějším posláním je kontaktovat štábního kapitána Václava Morávka z odbojové organizace Obrana národa, jednoho ze „Tří králů“, a jeho prostřednictvím řízený zdroj v Abwehru agenta A-54, Paula Thümmela, jako nejdůležitějšího německého informátora zpravodajského oddělení exilové československé vlády během 2. světové války. Na palubě bombardéru jsou kromě výsadku Silver A i skupiny Anthropoid a Silver B.
Seskok byl proveden po půlnoci 29. prosince 1941. Původní místo výsadku, obec Vyžice u Chrudimi, letoun ale kvůli nepřesnosti navigace minul, a tak členové skupiny Silver A seskakují u obcí Podmoky a Senice u Poděbrad. Skupinu tvoří tři výsadkáři, nadporučík Alfréd Bartoš jako velitel, rotmistr Josef Valčík, zástupce velitele, a četař Jiří Potůček, šifrant a radista. Během seskoku se vysílačka rozbila a její oprava se povedla až díky Ladislavu Řezníčkovi, který byl totálně nasazený v továrně Tesla v Pardubicích.
A Pardubice se stávají i místem, kde se nachází rozsáhlá síť pracovníků odboje, která má v době své největší aktivity více než 140 členů. Alfréd Bartoš se chopil své role iniciativně, navázal kontakt s docentem Krajinou z ÚVODu, štábním kapitánem Václavem Morávkem, i představiteli sokolské odbojové organizace JINDRA. Za pomoci odbojových skupin se podařilo zajistit několik ilegálních bytů, falešných dokladů, i oficiální zaměstnání pro Alfréda Bartoše a Josefa Valčíka, který pracoval jako číšník v hotelu Veselka. Radiotelegrafista Jiří Potůček navázal první spojení s Londýnem dne 15. ledna 1942 z lomu Hluboká u Měřic. Jelikož ale hrozilo zaměření vysílačky, byla postupně přesouvána do rybářské osady u Lázní Bohdaneč, do mlýna v Ležákách a školy v Bohdašíně u Červeného Kostelce.
Skupině Silver A se podařilo prostřednictvím štábního kapitána Václava Morávka navázat i spojení s agentem A-54, Paulem Thümmelem. V obci Lázně Bělohrad byl zřízen záchytný bod pro ostatní parašutisty u knihaře Vojtíška. V březnu 1942 začíná ale skupině hrozit prozrazení. V polovině června pak na Pardubicku začíná zatýkání. Nikdo z parašutistů nemůže tušit, že člen výsadku Out Distance Karel Čurda se 16. června 1942 přihlásil na pražském gestapu, kde mimo jiné vypovídal právě i o odbojové síti na Pardubicku. Nacisté následující den zahajují rozsáhlou akci proti výsadkářům. Díky udání mají v rukou adresy konspiračních bytů, které používal i Alfréd Bartoš. V jednom z nich nacházejí i Bartošův archiv, což je přivádí na další stopy odbojářů. Následuje zatýkání a popravy. Zatčeni jsou i manželé Hana a Václav Krupkovi, spolupracovníci Alfréda Bartoše. Bartoš, který si je vědom, že gestapu neunikne, volí smrt zastřelením. Střelou se ale pouze smrtelně zraní a je převezen do nemocnice, kde ale druhý den umírá.
Dne 18. června 1942 se naplní osud i sedmi parašutistů ukrytých v pravoslavném kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze na Novém Městě.
Vysílačka Libuše, kterou obsluhuje radiotelegrafista Jiří Potůček, vysílala poprvé, jak už bylo řečeno, 15. ledna 1942, ze strojovny lomu Hluboká u Dachova, v těsném sousedství Ležáků. Místní lomaři, byli společně s některými členy protektorátního četnictva, členy odbojové skupiny Čenda. Patřil mezi ně například strážmistr Karel Kněz, nájemce lomu František Vaško, nebo majitel mlýna Jindřich Švanda. Aby Libuše nebyla zaměřena, je přemisťována i na jiná místa. Jejím prostřednictvím přišel z Londýna i pokyn k atentátu na Reinharda Heydricha. V dubnu 1942 je jejím stanovištěm první patro ležáckého mlýna. V červnu 1942, kdy se díky Čurdově výpovědi, začne stahovat pomyslná smyčka, pozatýká gestapo nebo čeští četníci na jejich příkaz, i příslušníky rodin, kteří vysílačce „poskytli azyl“. Jiřího Potůčka na poslední chvíli varuje Luděk Matura ze Svítkova o chystaném zátahu. Následující den je vysílačka převezena směrem na Červený Kostelec. Začíná tak její konečná odysea, kdy se přemisťuje z místa na místo, aby unikla pozornosti zaměření. Gestapo je jí ale horečně na stopě a Ležáky jsou vytypovány jako místo, kde byl jeden z jejích úkrytů. V sobotu 20. června 1942 je zatčen správce lomu Hluboká, i velká skupina pardubických odbojářů, a den na to, 21. června 1942, ležácký mlynář Jindřich Švanda.
Osudným se pro Ležáky stala středa 24. června 1942. Ten den ráno vyjela z budovy sídla pardubického gestapa ozbrojená kolona aut. Od starostů obcí Louky a Miřetice si nacisté vyžádali policejní přihlášky obyvatel Ležáků, soupisky dobytka i parcelní protokoly. Kolem jedné hodiny odpolední pak byly Ležáky neprodyšně uzavřeny a obklíčeny jednotkami SS pardubické roty 20. záložního policejního pluku „Böhmen“ pod vedením gestapa. Vnější kordón obklíčení tvořilo 30 protektorátních četníků povolaných z Chrudimi a Náchoda. Následně byly obyvatelé osady shromážděni u silnice, která Ležáky procházela, a proběhla kontrola jejich policejních přihlášek. Pro ty, kdo se v tu chvíli zdržovali mimo domov, například školní mládež, si zajeli. Před pátou hodinou odpolední pak 46 mužů, žen a dětí, Němci odvezli do pardubické vily Zámeček, kde se za heydrichiády popravovalo. Ležáky vyrabovali a postupně jednotlivé domy zapalovali. Ty hořely celou noc. Ještě ten den večer, po deváté hodině, zastřelili nedaleko Zámečku obyvatele starší 15 let, 15 mužů a 18 žen. Čtyři další ležáčtí obyvatelé a více jak čtyřicet spolupracovníků parašutistů, pak byli zastřeleni 25. června a 2. července 1942. 13 ležáckých dětí bylo v noci z 24. na 25. června 1942 odvezeno do Prahy a odtud do internačního tábora v polském městě Łódź, případně do dětského domova v Puščikovku, který se nacházel nedaleko Poznaně. 11 těchto dětí našlo smrt 25. července 1942 v plynovém voze v polském městě Chełmno. Zachránily se pouze sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy, které byly uznány za vhodné k poněmčení, a pod cizími jmény byly předány do německých rodin. Jarmila se dostala do rodiny zemědělského inženýra a Marie do německé rodiny úředníka. Po 2. světové válce sestry zpět do vlasti přivezl policejní inspektor Josef Ondráček.
Dne 26. června 1942 byla zpráva o vyhlazení Ležáků zveřejněna. Dorazila o tom zpráva i do Londýna, jako poslední depeše, kterou z dalšího „úkrytového místa“, kterým byl Bohdašín, odvysílal prostřednictvím vysílačky Libuše radiotelegrafista Jiří Potůček. Ten se v dalších dnech snaží uniknout horečnatému stíhání ze strany gestapa. Skončí v osadě Kostelecké Končiny u Červeného Kostelce, kde se ukryje u sedláka Antonína Burdycha. Gestapo na něj dne 30. června 1942 připraví zátah. Z tohoto obklíčení se ale prostřílel a dal se na útěk. Snaží se najít další místo úkrytu na několika adresách, ale všude je odmítnut. Vyčerpáním nakonec usne v křoví v lesíku mezi obcemi Trnová a Rosice nad Labem nedaleko Pardubic, a tady jej ve spánku, ležícího na zemi, zastřelí český četník, který patří ke skupině pronásledovatelů. Píše se 2. červenec 1942 a všichni členové výsadku Silver A jsou po smrti. Po 2. světové válce je operace Silver A vyhodnocena jako jedna z nejúspěšnějších. Členové výsadku splnili všechny stanovené úkoly a při jejich plnění prokázali velkou statečnost a morální kvality.
Tragédie ale pokračuje i v následujících měsících, kdy probíhají popravy příbuzných a spolupracovníků parašutistů. Mnoho českých vlastenců končí v koncentračních táborech. Lom Hluboká, ve kterém našla Libuše jedno ze svých útočišť, začátkem března 1943 propadl Třetí říši, a byl pod cenou prodán synovci šéfa pardubického gestapa. Trosky domů osady Ležáky od konce října do poloviny prosince 1943 srovnalo se zemí asi pětašedesát vězňů z pracovních táborů.
Po 2. světové válce nebyly Ležáky obnoveny. Nabízelo se srovnání s Lidicemi, kam se vrátilo zhruba 40 lidických žen. Do Ležáků by se ale v podstatě neměl kdo vrátit. Patrné je i to, že Ležáky a jejich tragický osud byly dlouhá desetiletí tak trochu upozaďovány i z důvodu připomínky západního odboje, což v období socialismu patřilo k tématům, o kterých se nahlas nemluvilo a zdánlivě vůbec neexistovala. V roce 1978 zde bylo otevřeno muzeum a osada byla prohlášena pietním místem. V roce 1995 se pak stala národní kulturní památkou. Od 1. července 2008 spravuje zdejší památník státní příspěvková organizace Památník Lidice. V roce 2018 se stát rozhodl koupit od soukromých majitelů pozemky, na kterých se nachází příjezdová cesta k muzeu a bývalé lomy, kde obyvatelé Ležáků čekali na popravu.
