Článek
Poprvé jsem ji zaregistrovala zhruba před deseti lety. Při cestě na Okoř. Na křižovatce silnic působila tak trochu jako zjevení. Obrovská prvorepubliková vila na konci vesnice a za ní už jenom lány polí a luk. Vila, kterou bych spíše čekala na pražské Hanspaulce, ale rozhodně ne tady, v malé středočeské vesničce, na sever od Prahy, v Lichocevsi.
Působila zašlým dojmem, poznamenaná zubem času, který se na ní nesmazatelně podepisoval. Po pravdě, jsem na ni poté, tak nějak zapomněla. Až při poslední cestě na Okoř, se mi vzpomínka na ni, zase vynořila z paměti, a už mě nepustila. Přitáhla mě doslova jako magnet, aby se mi po letech představila v „novém kabátě“, který jí vrátil její původní krásu a jedinečnost.
Hned na samém začátku je ale nutné poznamenat, že byť se vile přezdívá Mrázkova, s kmotrem Františkem Mrázkem, jak by někoho, v souvislosti s tímto jménem, mohlo napadnout, nemá nic společného. Jméno si nese po svém staviteli Ing. Josefu Mrázkovi. Syn Josefa a Marie Mrázkových byl místním velkostatkářem a jedinečnou vilu pro účely své rodiny dokončil v roce 1936. Svou jedinečnou architekturou musela již v době svého vzniku v malé obci znatelně vybočovat z místního zajetého standardu. Bohužel, původní stavební plány se nedochovaly. Rodina Mrázkových přežila v Lichocevsi válečná čtyřicátá léta 20. století, ale osudovými se pro ně stává následující desetiletí. V padesátých letech 20. století je jim, stejně jako všem soukromým zemědělcům hospodařícím na více než padesáti hektarech, jejich soukromý zemědělský podnik znárodněn. V první vlně znárodnění se jedná pouze o polnosti, na nichž poté začíná hospodařit státní statek Buštěhrad. Tlak nastupující nové vládnoucí komunistické éry ale sílí, a tak je ve druhé polovině padesátých let 20. století rodina Mrázkových nucena lichocevskou vilu opustit. Zřízeno je zde ředitelství státního statku. To zde působí až do roku 1992, kdy je v rámci restitucí majetek vrácen zpět rodině Mrázkových. Přebírá jej potomek rodiny a jmenovec stavitele vily, Josef Mrázek, který se rozhoduje pro obnovení rodinné tradice a začíná zde znovu hospodařit. Na rodinou tradici se mu ale již navázat nepodaří, a tak majetek od devadesátých let 20. století začíná střídat majitele. Vila, která přežila v poměrně zachovalém stavu, díky správě státního statku, zůstává nyní bez využití a začíná chátrat. A tak plyne čas, který do této jedinečné stavby s geniem loci, zatíná nelítostně svůj spár. Téměř dvacet následujících let se ve vile netopilo, díky čemuž promrzala. Zatékalo do ní. Její sklepy a místnosti byly vlhké. Zdálo se, že její osud je zpečetěn. Pro malou obec Lichoceves, byla vila sice jistě zajímavým magnetem, ale díky svému žalostnému stavu, a nestabilnímu vlastnictví, představovala určitě čím dál tím větší problém.
Když už se pomalu zdá, že se nad vilou definitivně zatáhla černá mračna zániku, probleskne jimi nakonec přece jen paprsek slunce, a přichází záchrana. Téměř v hodině dvanácté. V roce 2017 ji ve značně zchátralém stavu kupuje nový majitel. Je jím Pavel Španko, kterému prý učarovala řadou dochovaných detailů. Díky němu prochází vila citlivou a všestranně náročnou kompletní rekonstrukcí. Odborně ošetřeny byly všechny zachovalé původní prvky a detaily, byla provedena sanace střechy a zdiva. Právě stavební úpravy nebyly vůbec jednoduché, protože dnes již málokdo umí postupy, které se na fasádách využívaly ve třicátých letech 20. století. Repasovala se původní špaletová okna. Instalováno bylo nové topení s dobovými litinovými radiátory. Zachránit se podařilo i více než tři čtvrtiny parketových podlah, které byly za působení státního statku, překryté linoleem. Součástí obnovy byla i rekonstrukce původní rozhledny na střeše vily, odkud prý paní Mrázková sledovala, zda na přilehlých polích, pracují všichni zainteresovaní tak, jak mají. Rozsáhlá rekonstrukce zahrnovala rovněž rekultivaci zahrady a venkovních ploch.
Nyní vila opět září v plné kráse a dá se říct, že je chloubou obce a aspiruje na to, stát se jejím přirozeným centrem. Její část mimo jiné slouží i místnímu kontaktnímu centru „Spolek za krásnější Lichoceves a Noutonice“.
Plány nového majitele, Pavla Španka, mají ale mnohem větší přesah. Patří mezi ně dlouhodobý ambiciózní projekt zahradního města „Lichoceves – obec v zahradě“. V poměrně nedávné době byla dokončena i rekonstrukce chátrajícího statku, který se nachází naproti vile. Stáje „Emma Sophia Stables“ mají sloužit jezdectví a sportu spojeného s koňmi.
První zmínka o Lichocevsi se datuje do 13. století, kdy byla obec dle stvrzovací listiny včetně poplužního dvora, majetkem jeptišek kláštera Svatojiřského. V současné době je samostatnou katastrální obcí s dvěma místními částmi Lichoceves a Noutonice. Jedná se o poměrně malou obec, kde je evidováno jen 207 adres. Převažuje zde zemědělský charakter. Společně s okolními obcemi Velké Přílepy, Tursko, Holubice, Svrkyně, Okoř, Úholičky, Statenice, Tuchoměřice, Horoměřice, a městem Libčice nad Vltavou, je Lichoceves členem „Svazku obcí od Okoře k Vltavě“. Oproti nim má ale jeden handicap. Zatímco okolí Lichocevsi je doslova protkané turisticky značenými cestami, protože zdejší kraj opravdu za návštěvu stojí, do Lichocevsi samotné, žádná taková cesta nevede, a dostanete se sem pouze značenou cyklostezkou, příměstským autobusem, nebo osobním autem. Pokud přece jen zvolíte chůzi, část cesty absolvujete po „polňačce“ z Velkých Přílep a část musíte ujít po silnici.
Ale, kdo ví… Možná, že díky zrekonstruované Mrázkově vile, která jistě záhy přitáhne větší pozornost, se stav změní, a Lichoceves se stane místem, které stojí za návštěvu, třeba v rámci nějakého pěšího výletu do okolí Okoře. A pak možná i touto obcí povede turisticky značená trasa.
Tím se prozatím příběh vily s neuvěřitelným geniem loci i obce Lichoceves, která je s ní navždy spojená, uzavírá. Za zmínku možná ještě stojí to, že před svou rekonstrukcí se vila stala dějištěm seriálu První republika a filmu Šarlatán.
