Článek
Pomník železničního neštěstí v Zákolanech
Zákolany
Zákolany najdeme ve středočeském okrese Kladno. První zmínka o nich se datuje do roku 1282. Nad obcí leží významné přemyslovské hradiště Budeč s rotundou sv. Petra a Pavla z 9. století. V Zákolanech žije něco kolem 650 obyvatel.
Na území této malé obce se během 20. století odehrály dvě tragédie, které dnes připomínají dva pomníky. Ta jedna spadá na samý konec 2. světové války, tedy do května 1945, a ta druhá se udála o téměř dvacet let později, na samém počátku roku 1964.
…..
2. světová válka končí a z Prahy na západ míří kolony německých vojáků. Chtějí se dostat za demarkační linii do amerického zajetí. Jsou mezi nimi i jednotky Waffen SS. Řadí se k nim i příslušníci „SS-Panzergrenadier-Ausbildungs-und Ersatz-Bataillon 2“, kteří dne 7. května 1945 opouštějí pražské ruzyňské letiště a kasárna v Ruzyni. Jednotka sestává převážně z mladých rekrutů, kterým velí SS Sturnbanführer Jakob Oettinger. Tisícovka vojáků, kteří mají za sebou ve většině případů nějaké to válečné zranění, ze kterého se zotavují, je plná zášti z prohrané války a touhy dostat se co možná nejrychleji do americké zóny. Ústup ale komplikují neustálé potyčky s českými povstalci, kteří Němcům po cestě „pěkně zatápějí“. Večer 7. května 1945 se podaří jednotce postoupit až do Zlonic, kde se rozhoduje setrvat do následujícího dne. Kolona samotná je ale značně roztříštěná. Zatímco na jejím začátku lze vidět obrněné „polopásáky“ s protiletadlovými děly, uprostřed motorová vozidla a potahy tažené koňmi, převážející zraněné, na jejím konci se pak „táhnou“ pěšáci, kterým už není vlastní žádná disciplína ani velení.
Přesuny jakýchkoliv vojenských kolon nikdy nepřinášejí nic dobrého pro civilisty. Proto MNV v Zákolanech, stejně tak jako i MNV v dalších okolních obcích, hned na začátku května 1945 upozorňuje obyvatele, aby se v případě průchodu německých vojenských jednotek uchýlili do sklepů, případně zalesněných strání v okolí obce, a ukryli se tam.
Dne 8. května 1945 panuje krásné slunečné počasí. Den vítězství, konec 2. světové války. Jinak je tomu ale v Zákolanech, které se právě v onen poslední den války, stávají dějištěm smutné tragédie.
Kolona prchajících německých vojáků, se během ústupu, rozpadla na několik menších kolon, které postupně vstupují do Zákolan. Při průchodu obcí vojáci rabují a z domů místních obyvatel si berou vše, co se jim hodí. Již dopoledne byl před místním cukrovarem smrtelně postřelen totálně nasazený člen tamní jednotky Technische Nothilfe Miroslav Altman. Proč opustil bezpečné zázemí cukrovaru, není jasné. Procházející němečtí vojáci se ale zřejmě domnívali, že je ozbrojen, a tak, když údajně během nuceného rozhovoru s nimi, sáhl do kapsy pro kapesník, po něm vystřelili.
Kolem poledne doráží do Zákolan skupina mladých příslušníků SS. V okolí křižovatky na Koleč, Blevice a Otvovice, se v tu chvíli ozval výstřel, kteří vojáci vyhodnotili jako útok na ně. Ač se mohlo jednat i o ozvěnu vzdálené střelby, v tu chvíli byla jejich reakce okamžitá a zdrcující. Za akt své msty si vybrali nejbližší obytný dům, kterému se přezdívalo Kolonie. Jednalo se o přízemní budovu s deseti dělnickými byty, kam němečtí vojáci vtrhli, a po údajném objevu pistole, vyvlekli ven všechny zde nalezené obyvatele, které následně před sousední dílnou, patřící místnímu obyvateli Karlu Dlouhému, zastřelili. Jejich nejmladší obětí byl sotva devítiletý Vladimír Poch. Zachránit se podařilo paní Pochové, která jako zázrakem přežila pod mrtvými těly svých sousedů s průstřelem plic a zraněním hlavy. Přežil i Pavel Šebesta, který utrpěl průstřel plic a nohy, ale z posledních sil se mu podařilo odplížit. Obětí hrůzného masakru, který trval zhruba dvě hodiny, bylo celkem šest.
Poté, co vraždící esesáci odtáhli, přiblížila se k Zákolanům další kolona německých vojáků a po ní pak ještě jedna. Příslušníci obou těchto skupin odstřelovali nejen dům přezdívaný Kolonie, ale stříleli i do zde ležících, již mrtvých, obyvatel.
Všech šest obětí bylo pietně pohřbeno na hřbitově na Budči dne 11. května 1945. Na místě masakru byl pak v roce 1946 postaven pomník se jmény zastřelených, který hrůzy posledního dne 2. světové války, stále připomíná.
Zbytky jednotky Waffen SS byly zajaty na Zlonicku, a většina jejích příslušníků byla ještě v květnu 1945 popravena vojáky Rudé armády nebo českými povstalci.
…..
Druhou zákolanskou tragédii, která se stala 25. ledna 1964, připomíná pomník, jehož autorem je Martin Frind, vnuk jedné z obětí. Pomník je tvořen kamenným blokem z příbramské žuly a je rozdělený na dvě části. Jména a příjmení obětí symbolicky roztíná kovová trhlina. Dle slov Martina Frinda, je to symbol něčeho, co už se nikdy nemůže spojit. Pomník byl odhalen 10. června 2020 a připomíná jedno z největších železničních neštěstí v Čechách, jehož příčinou byla lidská chyba. Neovladatelný nákladní vlak narazil tehdy do plně obsazeného osobního vlaku, ve kterém zahynulo 14 osob a 18 bylo zraněno. Zdemolováno bylo celkem 36 vagonů.
Sobota, 25. ledna 1964, byla velice mrazivá. Doslova, jak se říká, mrzlo, až praštělo.
Na železniční stanici Kladno-Dubí, která je od Zákolan zhruba 11 kilometrů daleko, připravuje to sobotní ráno dozorčí provozu k odjezdu nákladní vlak směrem do Kralup nad Vltavou. Vlak je plně naložený ingoty a železem, dokonce mnohem víc, než je přípustné. Lidově se dá říct, že je přetížený. Navíc je kvůli silnému mrazu nutné provést odmrazení jednotlivých vagonů a přezkoušet tlak v brzdách. Dozorčí provozu proto pověřuje vlakovou četu, aby se o vše potřebné postarala a nákladní vlak mohl poté vyrazit na trať. A tady již, kromě první chyby, kterou je přetížení vlaku, dochází k chybě druhé, pro tragédii bohužel rozhodující, k chybě lidského faktoru. Pracovníci vlakové čety totiž nemají potřebné zkoušky, odmrazení i kontrolu tlaku v brzdách provedou ledabyle, a vlak se poté vydává na trať. K velkému zděšení se ale záhy ukazuje, že soupravu nelze ovládat. Rychlost vlaku se zvyšuje, a protože brzdný systém nebyl řádně zkontrolován a uveden do náležitého stavu, vlak se řítí nezadržitelně kupředu. Chybějící zkoušky i zkušenosti vedou k tomu, že železničáři dokonce nepoužijí ani záchrannou brzdu, protože je zaplombovaná.
Ač strojvůdce ve všech stanicích dostává příkaz: „Stůj, zastavte všemi prostředky!“, nelze to splnit. A tak se nákladní vlak blíží k Zákolanům, kde se má křižovat s osobním vlakem. K tragédii zbývá už jenom krůček. Když před sebou strojvedoucí nákladního vlaku spatřil lokomotivu osobního vlaku, vyskočil ven. Následuje čelní náraz obou lokomotiv. Přímo na zákolanském nádraží, blízko tehdejší továrny na piana. První vagon osobního vlaku je zcela rozdrcen. Těžké železné ingoty naložené na nákladním vlaku se po nárazu rozlétají až do vzdálenosti třiceti metrů, některé končí až v potoce pod tratí.
Místním obyvatelům, kteří uslyšeli velkou ránu a houkání vlaku, je jasné, že na nádraží se stalo asi něco mimořádného. A když tam zamíří, naskýtá se jim hrůzný pohled. Zdemolované vagony změněné v beztvarou hromadu šrotu, roztrhaná těla obětí, u některých, z nichž byla identifikace téměř nemožná, zranění, mezi nimiž poznávají svoje sousedy.
Vyšetřováním tragédie, při níž zahynulo 14 osob a 18 bylo zraněno, byla pověřena speciální komise. Na místo se osobně dostavil i tehdejší ministr dopravy Alois Indra.
Při nehodě bylo zdemolováno 36 vozů, částečně poškozeno jich bylo 8. Silně poškozeny byly obě lokomotivy. Zničena byla výhybka, 100 metrů kolejí a zabezpečovací zařízení. Celková škoda činila více než dva miliony korun. Doprava na trati byla obnovena až dva dny po neštěstí, 27. ledna 1964. A ač se jednalo o jednu z největších tragédií té doby, v obecní kronice bychom o ní nenašli žádnou zmínku, ač v té době byla kronika vedena. Zaznamenal ji pouze kronikář místních baráčníků, který neopomněl ani na jména a bydliště obětí železniční tragédie.
