Článek
Šakal - Ilich Ramírez Sánchez
Jeho oči zakrývají černé brýle. Jeho tvář pomalu upadá do zapomnění, i když…bohužel tento muž nebude zapomenut zřejmě nikdy. Ne snad proto, že by vykonal něco blahodárného pro tuto planetu, ale proto, že stál na pomyslné straně zla. Tím se zařadil mezi jednoho z nejznámějších světových teroristů, a na jeho rukou ulpívá krev mnoha jeho obětí. Ilich Ramírez Sánchez (Iljič Ramirez Sánchez), známý také pod přezdívkami Carlos či Carlos Šakal.
Venezuelský rodák, který má na svědomí životy nejméně třiaosmdesáti lidí, přičítá se mu mimo jiné útok v nákupním centru v pařížské čtvrti Saint-Germain v září 1974, únos francouzského letadla do ugandského Entebbe v roce 1976, atentát v centru Paříže v dubnu 1982, útoky proti francouzským vlakům v březnu 1982 a v prosinci 1983, snad i výbuch ve francouzském kulturním středisku v Západním Berlíně v roce 1983, patřil svého času mezi nejhledanější, a zároveň i mezi nejnenáviděnější teroristy. Rodák z Venezuely, kde spatřil světlo světa 12. října 1949, si dnes odpykává ve vězení doživotní trest, ke kterému byl, po svém dopadení v súdánském Chartúmu, plným právem odsouzen.
Jeho otcem byl zámožný právník, který dal svým synům jména podle „velikána“ Velké říjnové socialistické revoluce Vladimíra Iljiče Lenina, a to: Vladimir, Ilyich a Lenin. Šakalovi bylo pouhých patnáct let, když se připojil ke studentskému komunistickému hnutí v Caracasu a posléze absolvoval výcvik na „ostrově svobody“, tedy na Kubě. Na teroristickou dráhu se dal na počátku sedmdesátých let 20. století, kdy začal pracovat pro Lidovou frontu pro osvobození Palestiny. V roce 1973 byl vyslán do Paříže jako asistent tamního zástupce této organizace, Michela Múbarchala, který o dva roky později přivedl do Šakalova pařížského bytu policii. Šakalovi se ale podařilo Múcharbala a dva francouzské policejní agenty zastřelit a uprchnout do Libanonu. Rok 1975 pro něj znamenal i zorganizování první velké akce, kterou byl v prosinci, únos šedesáti lidí, včetně jedenácti ministrů, z vídeňského summitu Organizace zemí vyvážejících ropu. Akce, jejímž účelem bylo získat za rukojmí prostor v médiích pro palestinské hnutí, a která vynesla výkupné v řádu desítek miliónů dolarů, se podařila, měla ale na svědomí tři lidské životy. Od tohoto okamžiku začíná růst Šakalův vliv, který záhy sahá od západní Evropy přes Blízký východ až po Japonsko. Spolupracuje s dalšími teroristickými organizacemi, kterými jsou mimo Lidové fronty pro osvobození Palestiny, i Organizace pro ozbrojený arabský boj nebo japonská Rudá armáda.
Mohlo by se zdát, že Československo, co by země tehdejšího východního bloku, Šakalově pozornosti unikne, ale není tomu bohužel tak. Během páchání svých největších akcí během sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, našel úkryty v řadě tehdejších komunistických zemí, jakými bylo Maďarsko, Německá demokratická republika, Rumunsko, a jeho zájmu neuniklo ani Československo, kam mezi lety 1978 a 1986 několikrát přicestoval, většinou na jihojemenský pas.
Přítomnost takové osoby samozřejmě neunikla Státní bezpečnosti, potažmo ani KGB, jak vyplývá ze záznamů, které jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek. Státní bezpečnost měla Šakala doslova pod drobnohledem a snažila se mapovat každý jeho krok, díky čemuž se třeba zachovaly fotografie teroristy procházejícím se po Staroměstském náměstí nebo doprovázím manželku svého kolegy pražskými ulicemi. Jeho dočasným útočištěm v Praze se pokaždé stával hotel Intercontinental, kde se ubytovával většinou v pokojích v šestém patře. Tady plánoval i některé své útoky. Například v srpnu roku 1979 se setkal s příslušníky z dalších teroristických skupin, a proběhla zde pravděpodobně koordinace teroristické činnosti na Blízkém východě a v západní Evropě. To vše ale pod bedlivým dozorem Státní bezpečnosti, které se celou schůzku podařilo nahrát. Dochované záznamy prozradily, že si Šakal také potrpěl na luxus, a společně se svým doprovodem rád večeřel ve vybraných restauracích v centru hlavního města, a stejně tak rád utrácel velké množství peněz v Tuzexu.
Je třeba ještě zmínit, že během šedesátých až osmdesátých let 20. století sloužila Praha mimo jiné, také jako místo, kde se scházeli operativci z revolučních a teroristických hnutí z celého světa. Plánovali zde svou budoucí činnost a někdy navazovali úzkou spolupráci s místními úřady. Díky svědectvím, která vydal Archiv bezpečnostních složek, šlo i o rozsáhlé vztahy mezi československými úřady a bezpečnostní službou Organizace pro osvobození Palestiny. A ač si tehdejší komunistické Československo hýčkalo organizace z Blízkého východu, přítomnost arabských agentů a radikálních palestinských skupin, na svém území bralo jako znepokojující a Státní bezpečnost je doslova nespouštěla z očí. A nejinak tomu bylo i u Šakala.
V červnu 1986 se Šakal opět ubytoval v Praze. Tentokrát do metropole Československa zavítal i se svou ženou Magdalenou Koppovou. Přijeli na syrské diplomatické pasy. „Povedený pár“ ihned zkontaktovali agenti Státní bezpečnosti. Sdělili jim, že vědí, kým oba jsou, a že mají informace o přítomnosti francouzských agentů v Praze s jistým „francouzským plánem“, který počítá s jejich likvidací, a doporučili jim zemi bezodkladně opustit. Vše bylo samozřejmě smyšlené. Ze strany Státní bezpečnosti to byl pouze krok k tomu, aby radikální pár spojovaný s vlnou teroristických útoků napříč Evropou, opustil Československo. Československé orgány se totiž ocitly pod silným mezinárodním tlakem a byly nuceny jednat. Šakal s Koppovou, která byla v té době těhotná, tak téměř během několika hodin, odletěli do Moskvy.
Za železnou oponou, ve „východním bloku“, Šakal trávil hodně času. Vědělo se, že je podporován jak sovětskou tajnou službou KGB, tak i východoněmeckou Stasi. V jeho případě ale neexistovala tak zvaná „koordinovaná politika a řízení ze Sovětského svazu“. Bylo zřejmě mylné se domnívat, že jej tajné služby „východního bloku“ cvičí a vybavují potřebným arzenálem pro provádění útoků na „Západě“. Šakal se spíše hodil do kulis studené války, a tím, že své teroristické útoky vedl proti „Západu“, nechávali jej mocenští představitelé „Východu“ i jejich tajné služby, ve zdánlivém klidu.
Šakalovo „řádění“ skončilo ve tři hodiny ráno 14. srpna 1994 v súdánském Chartúmu, kdy jej přímo v posteli zatkli agenti francouzské tajné služby, kteří ho spoutali, uspali a v soukromém letadle dopravili do Francie. Dlouho panovaly spekulace o tom, jak se vlastně nakonec podařilo téměř nepolapitelného Šakala lapit a předat spravedlnosti?
Možná, že za vším stojí švýcarský levicový extremista Bruno Bréguet, který měl být naverbován k Šakalovu sledování americkou zpravodajskou službou (CIA). Bréguet byl Šakalovi neustále v patách, byl s ním při všech akcích a za informace o páchaném násilí a extremismu, které zpravodajcům pomohlo rozklíčovat celý proces radikalizace, si přišel k nemalému finančnímu odhodnocení. Na začátku osmdesátých let 20. století byl Bréguet dvakrát za své teroristické činy odsouzený. Jednou ve Francii a podruhé v Izraeli. Nesl si i obvinění z provedení bombového útoku v budově ústředí Rádia Svobodná Evropa v Mnichově 21. února 1981, který zosnoval Šakal. Téměř rok poté, byl Bréguet zatčen a odsouzen na pět let. V roce 1985 byl ale z vězení podmínečně propuštěn a jeho cesta se s tou Šakalovou, opět setkávají. Bréguet podniká cesty po západní Evropě a Středním východě, udržuje kontakty s extremistickými skupinami nebo zprostředkovává obchody se zbraněmi.
Začínají ale devadesátá léta 20. století. Dochází ke kolapsu sovětského impéria a studená válka je u konce. CIA se dostává pod tlak a potřebuje dokázat, že i po pádu železné opony, bude její činnost nadále důležitá a ku prospěchu. Svůj zájem tak zaměřuje na boj proti terorismu a obchodu s narkotiky. Bréguet, který vytušil, že Šakalovo postavení, je novou světovou situací, otřeseno, vstupuje na americkou ambasádu ve švýcarském Bernu a nabízí zde CIA své služby. A ta jeho nabídku přijímá. Bréguet, nyní v novém postavení agenta, dostává krycí jméno FDBONUS/1, a během několika konspiračních schůzek sděluje CIA vše, co o Šakalovi, jeho spolupracovnících, teroristické organizaci, i o dalších levicových teroristických bojůvkách, ví. A možná že právě díky všem těmto informacím, se nakonec Šakala podaří dopadnout.
Ale…
Je tu i další rovina, která k Šakalovu dopadení přispěla.
Šakal byl v té době podruhé ženatý s Lanou Jarrar, ale nepodařilo se mu počít s ní dítě, po kterém toužil. Rozhodl se podstoupit varikokélektomii, a proto přicestoval do Chartúmu, aby nastoupil na tamní kliniku. Zde se ocitl pod ochranou šejka Hassana al-Turabiho, který byl vůdcem muslimských fundamentalistů. Protože najít úkryt, nebo utajit jakoukoli cestu, bylo pro Šakala už téměř nemožné, o jeho pobytu v Súdánu, samozřejmě věděla francouzská tajná služba, a al-Turabiho si pozvala do Paříže. Tady jej Francouzi vyzvali k okamžitému Šakalovu vydání. Na oplátku mu slíbili spolupráci se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem, čímž mu pomohou splatit súdánský mezinárodní dluh. Hassan al-Turabi nakonec souhlasil a přislíbil spolupráci.
A tak se mohlo odehrát poslední dějství Šakalova úspěšného dopadení po letech skrývání a zdařilých útěků před spravedlností. Na klinice jej navštívil súdánský policista se sdělením, že se vláda dozvěděla o chystaném spiknutí, s cílem jej zabít, a proto mu bude nabídnut bezpečný úkryt. Překvapený Šakal souhlasil, a následně byl převezen do tajné vily poblíž al-Turabiho sídla. A právě tady byl v ony, již zmiňované, tři hodiny ráno, 14. srpna 1994 zatčen přímo v posteli agenty francouzské tajné služby, kteří ho spoutali, uspali a v soukromém letadle převezli do Paříže, aby mohl být konečně postaven před soud.
Obžaloba jej vinila z četných teroristických útoků, spáchaných v rozmezí let 1973 až 1992. V prosinci 1997 byl pak v Paříži odsouzen za vraždy tří lidí z roku 1975 k doživotnímu odnětí svobody. Další doživotní trest dostal v roce 2011 za atentáty spáchané ve Francii v letech 1982 a 1983, které si vyžádaly jedenáct mrtvých. V březnu 2017 dostal třetí doživotí za zabití dvou lidí a zranění dalších sedmatřiceti osob granátem při atentátu v centru Paříže v roce 1974.
A tak skončil Ilich Ramírez Sánchez, řečený Šakal, jehož dopadení posloužilo v roce 1997 vzniku filmu Hon na Šakala.
O tom, jak dopadl Bruno Bréguet, který tajné služby přivedl na Šakalovu horkou stopu, se vedou spekulace. Poslední informace o něm končí v roce 1995 na trajektu z Řecka do Itálie, kam nastoupil. Poté už o něm není známo nic. Spáchal sebevraždu? Byl zabit některým ze svých nepřátel? Začal žít nový život pod falešnou identitou, kterou mu poskytli jeho chlebodárci? To už se bohužel zřejmě zjistit nikdy nepodaří.
Šakal, jeden, ve své době, z nejhledanějších a nejobávanějších teroristů, si odpykává své doživotní tresty ve francouzském vězení. Otisk jeho stopy je znatelný i na půdě České republiky, potažmo tehdejšího Československa. Jeho přítomnost zde, v té době, odhaluje, že i přes zdánlivou politickou vyhraněnost a orientaci na „Východ“, se zde odehrávala utajená setkání teroristů tehdejšího světa. Sice pod bedlivým dohledem tajných služeb, ale s otevřeným souhlasem, tehdejších vládních představitelů. A Šakalova stopa tu tak zůstala, jako bohužel nesmazatelné memento té doby.
