Článek
Policejní rada Melichar a tým jeho detektivů jsou hlavními představiteli seriálu Hříšní lidé města brněnského, jehož děj se odehrává ve 20. letech 20. století v moravské metropoli. Postav a postaviček, které vešly ve veřejné povědomí tohoto města, je ale celá plejáda. Kdyby se o nich točil seriál, těžko říct, kolikadílný by byl, protože i v současné době bychom mohli stále nacházet nové a nové „zajímavé“ jedince, které lze potkávat v ulicích, v parcích, na nádraží a kteří jsou díky své „výjimečnosti“ nepřehlédnutelní.
Pojďme se podívat alespoň za některými „nejznámějšími“ z nich, kteří se na brněnských ulicích objevovali v době dávnější, nedávné, ale i třeba té současné. Osoby, které se vám dostanou do podvědomí a už tam zůstanou. Pověsti, které o nich kolují, na sebe nabalují další a další poznatky a postřehy, a tak se tyto figurky stávají nesmrtelnými.
Čurina
Pokud bychom se vypravili proti proudu času, až do dob první republiky, mohli bychom v Brně narazit na Čurinu. Tento pouliční obchodníček bez živnostenského oprávnění byl vybraně oblečený a sám sebe nazýval „obchodním reprezentantem“. Jeho obchodním artiklem byl zázračný čistič skvrn, zázračné mýdlo, nebo zvětšovací skla, rozuměno lupy. Svůj stoleček s prodejním tovarem si tento „obchodní reprezentant“ stavěl na začátku České ulice, U Medvídka, pojmenovaném podle fotoateliéru, za jehož výlohou se svého času skvěly fotografie dětí se zapůjčenými hračkami. Spolupracovníkem „obchodního reprezentanta“ Čuriny byl muž, kterému se díky zvláštnímu vrásčitému obličeji říkalo Pomačkanej. Ten s Čurinou „sehrával jedinečné představení“ pro získání zákazníků. Přinesl mu třeba kalhoty, údajně s flekem od motorky, který jistě hravě vyčistí zázračný Čurinův čistič skvrn, anebo si u něj koupil dvě zázračná mýdla, která mu po čase vrátil a celá „šaráda“ se mohla znovu opakovat.
Bezruký Frantík
„Chci a proto umím!“ Heslo, které mu vštípil jeho přísný a náročný učitel pan Bakule a díky kterému, byť zdravotně postižený, překvapoval svojí vitalitou a psychickým klidem, s jakým zvládal i to, co pro zdravého jedince představovalo složitou životní situaci. Bezruký Frantík, vlastním jménem František Filip, se řadí mezi jednu z nejznámějších brněnských postaviček. Ač se narodil v obci Jamné nad Orlicí v Orlických horách, část svého života prožil v Brně a je pohřben i na brněnském hřbitově. Ač se narodil bez obou horních končetin, a kvůli tomu byl svým okolím považován za chudáčka, naučil se díky své houževnatosti téměř vše jako zdravý člověk. Od malička měl štěstí na lidi, kteří mu pomáhali a ukázali mu, že ani handicap nemůže odradit člověka od toho, aby si splnil své sny a dělal to, co chce. Začalo to ve škole v Jamné, kde pro něj řídící učitel Cita spolu s tamním lékařem a školním radou vymysleli školní lavici, v níž se mohl malý František naučit psát nohama. Ta je dnes na památku uložena na místním obecním úřadě. Později se František zařadil mezi chovance Jedličkova a později i Bakulova ústavu. Úspěšně absolvoval i obchodní školu. Nohama se naučil téměř vše. Psát nejen na školní tabuli, ale i na psacím stroji, obracet stránky v knize, držet noviny, zapínat si knoflíček u límce košile, plést košíky, štupovat ponožky, pít kávu ze šálku, a dokonce i řídit automobil. Když jely děti z Jedličkova ústavu na zájezd do Spojených států amerických, stal se Frantík nepřehlédnutelným díky tomu, že si při setkání s osobnostmi včetně prezidenta, zul botu a dotyčným podával nohu. Za velkou louží se stal velmi populárním. Během 1. světové války pomáhal vojákům, kteří se vraceli z fronty s nejrůznějším zmrzačením, a právě díky Frantíkovi a jeho pomoci se adaptovali do nového života. Bezruký Frantík se stal natolik známým, že o něm byl natočen Studiem československého filmu v Brně úspěšný dokument. On sám o sobě napsal knížku „Bezruký Frantík píše o sobě“ a stal se i autorem mnoha novinových článků. Jezdil rovněž po celé republice a předváděl své umění „provádět běžné lidské činnosti jen za pomocí nohou“. Od brněnské radnice navíc získal licenci na provoz reklam ve všech brněnských biografech, což jej přivedlo k tomu, že si založil monopolní agenturu Bezruký Frantík. Dalším jeho úspěšným podnikatelským záměrem byla veřejná písárna s různými tiskařskými službami, kterou si otevřel na Kobližné ulici. Za vším tímto úspěchem byla jeho nebývalá houževnost, díky níž se vymanil osudu, který jej předurčoval do role strádajícího žebráka odkázaného na milodary. Jediným počinem, který tzv. nedopadl, byla cukrárna U Bezrukého Frantíka, která zkrachovala kvůli rozšířené fámě o tom, že zmrzlinu míchá sám pan šéf nohama. Zdálo se, že osud je k němu hodně příznivý a není nic, co by jej v jeho počínání zastavilo. Udělali to až komunisti. V roce 1948 mu po únorovém převratu zakázali jeho představení a musel zavřít i svou písárnu. Bezruký Frantík se uchýlil do Beskyd a prohlásil, „pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jenom mrzák.“ Žil ještě devět let a zemřel 9. února 1957 v nedožitých třiapadesáti letech. Pohřben byl v Brně a všechny brněnské noviny otiskly jeho nekrolog. Bezruký Frantík se stal inspirací pro film, divadlo i rozhlasovou hru. A tak je patrné, že se stal vlastně „nesmrtelným“.
Ervín Petrolín
„Ty jeden petrolíne.“ „Má v hlavě petrolín.“ Podle brněnského hantecu se tímto rčením označuje člověk, kterému to pomaleji myslí. Přezdívku „Petrolín“ si vysloužil brněnský rodák Erwin Freiwillig, který se narodil svobodné matce Julii. Do osmi let byl normálním zdravým dítětem, ale v osmi letech onemocněl spálou. V důsledku špatné léčby tohoto onemocnění u něj propukla mentální retardace, díky níž strávil část svého života v Ústavu pro choromyslné v Brně – Černovicích. Začalo se mu říkat Ervín Petrolín a vyčouhlá hubená postavička mentálně postiženého chlapce byla známá po celém Brně. Cesty jeho životního osudu byly hodně klikaté. Velký vliv na něj měla jeho matka Julie. Ta jej v roce 1942, když byl propuštěn z ústavního léčení, přihlásila k německé národnosti. V době 2. světové války to znamenalo, že se Ervín Petrolín zařadil mezi „nepřátele“. Jedna z fám, která o něm Brnem kolovala, dokonce hovořila o tom, že udával Němcům a po skončení války ze sebe raději dělal retardovaného hlupáka, aby nebyl potrestán. Ať tak či tak, Ervín Petrolín, jako představitel německé národnosti, neunikl divokému odsunu německého obyvatelstva a byl zařazen do tzv. brněnského „pochodu smrti“ dne 31. 5. 1945. Dostal se až do Pohořelic, kde byl ze sběrného tábora pravděpodobně ze zdravotních důvodů vrácen zpátky do Brna. To, že se Ervín Petrolín stal známou „osobností“, hovoří i to, že po 2. světové válce založili studenti práv Klub přátel Ervína Petrolína, který vydával časopis Koníček. V roce 1951 získal Ervín československé občanství. Jak vzpomínají pamětníci, stal se osobitou postavičkou města Brna. Nejčastěji byl vidět v centru města, kde na náměstí Svobody posluhoval taxikářům, kteří zde měli svůj štafl. V zimě si zde stavěl sněhuláky. A celoročně pak chodil do Baťova paláce, kam nosil svačinky slečnám pedikérkám. Jeho prostoduchý život by možná plynul v neměnné všednosti ještě dlouho, ale do jeho osudu opět zasáhla jeho matka Julie. Když těžce onemocněla, bylo jí jasné, že po její smrti neskončí její syn Ervín nikde jinde než v ústavu choromyslných. A tak vzala osud obou do vlastních rukou a přesně na Štědrý den roku 1966 otrávila Ervína a pak i sebe. Oba byli pohřbeni na brněnském Ústředním hřbitově a jejich hrob je označen nápisem „brněnská postavička nazývaná Petrolín“.
Obryně Sylva
Pozornost Brňanů upoutala někdy v padesátých letech 20. století. Dvoumetrová žena, která se oblékala do pestrých jásavých barev a která údajně za živa prodala svou kostru. Vlastním jménem se jmenovala Sylva Veselá, ale kvůli její vysoké postavě se jí přezdívalo Obryně Sylva. Bydlela v přízemním jednopokojovém bytě v Brně – Židenicích. Její otec byl věčně opilý alkoholik, který zemřel na začátku 2. světové války, matka dělala domovnici. Sylva měla ještě bratra Mirka, který se vyučil, oženil a od rodiny se odstěhoval. To bylo možná dobře, protože v té době se v Židenicích nacházely dělnické kolonie, podivné slumy, kde bydleli lidé i ve vyřazených tramvajových vozech, a rodina Veselých se rovněž řadila mezi chudinu. Možná že právě to byl důvod, proč se Sylva, která se ničemu nevyučila, začala živit nejstarším řemeslem světa – prostitucí. Po Brně chodila v červené rádiovce s anténkou, v šatech jásavých barev, poskládaných s neladících kousků se čtverečky, kvítečky, puntíčky. Stálou součástí její garderóby byla skládaná sukénka a malá taštička. Sylva byla velice zmalovaná, vlasy měla nabarvené většinou na blond, natočené do ruliček. Ač nebyla hezká a obličej měla s odulými rty, o zákazníky údajně neměla vůbec nouzi. Postupně se jí narodily dvě děti, jejichž otec byl neznámý. Obryně se ale o ně nedokázala postarat. Starší chlapec jménem Mireček skončil v dětském domově a mladší holčičku Marušku prodala do rodiny hodných lidí. Proto možná zůstává s podivem to, že ve své podstatě měla děti ráda. S dětmi z domu, kde bydlela, si ráda hrála i jim pomáhala, což ale jejich rodiče, díky jejímu řemeslu, neradi viděli.
Doktor Špína
Karel Matýšek alias Doktor Špína se po brněnských ulicích pohyboval v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Vždy měl na sobě dlouhý umolousaný kabát, který nikdy nesundával, opatřený pověstnými konvičkami. Jeho rajónem byl třeba bufet Sputnik na České ulici nebo bufet Padowetz (Padovec) naproti hlavnímu nádraží. Bufety tomuto „expertovi“ totiž přinášely snadnou obživu. Vždy do svých konviček připevněných na kabátě shrábnul všechny zbytky, které lidé nechali na talířích a které pak někde „v ústraní“ konzumoval se svým občasným společníkem Gumou. Podle pamětníků spával Doktor Špína nikoliv na vavřínech, ale v keřích v parku na Moravském náměstí. Tam totiž vedlo pod zemí dálkové topení, a tak měl díky bufetům postaráno o jídlo, a díky podzemnímu „topení“ o bezplatné vytápění.
Stará Nikodémka
Hodně svéráznou a stejně tak zapamatovatelnou postavou byla stará Nikodémka. Těžká alkoholička Nikodémová, která měla své domovské právo na brněnské záchytce. Obvykle ji bylo možné spatřit na nádraží nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Vždy opilá, nadávající nepublikovatelnými sprostými nadávkami. Pila prý všechno „co teklo“ a na co měla zrovna peníze. Když se jí jich nedostávalo, údajně si „nahnula“ i okenu. Notorická závislost se jí stala osudnou a nyní je už údajně někde na „lepším místě“.
Babka s psíkem
Jednonohá babka s dřevěnou berlou a malým psíkem podvraťákem se stala nepřehlédnutelnou postavičkou, pohybující se na Masarykově náměstí, náměstí Svobody a na České ulici. Žebračka, jejímž věrným průvodcem se stal její psík, majíc vždy místo vedle ní na zemi, v zimě se zahřívajíc v rozloženém spacáku. Podle povídaček přišla o nohu pravděpodobně tak, že jí omrzla při jednom z jejích zimních nočních noclehů. Koluje i historka o tom, že jí nohu ožral její pes, ale to lze považovat pouze za vyplozenou fantasmagorii. Jednou se stalo, že během horkých letních měsíců byla vidět babka s berlou sama, a protože se to některým zvědavým jedincům zdálo podezřelé, přeptali se jí po osudu jejího čtyřnohého přítele. Za pár drobáků sdělila, že její sedmiletý pejsek musí taky odpočívat, protože je na něj moc horko, a tak je doma. Slíbila ale, že jej zase co nevidět vezme do ulic s sebou. Dotyčná údajně vyžebrala každý měsíc nemalé peníze, které si měla ukládat do banky. Jiná fáma spojená s jejím „výdělkem“ hovoří o tom, že z utržených peněz financovala početnou partu houmlesáků, kteří v ní zvětřili svou šanci lehkého živobytí.
Vodník a Šašek
O poznání novějšími svéráznými brněnskými postavičkami jsou Vodník a Šašek. Oba prapodivní jedinci bývali oblečení do kostýmů těchto dvou pohádkových postaviček. Na ulici zastavovali lidi a vybírali od nich peníze. Údajně na Loutkové divadlo Radost. Radost ale nedělali nejen „napáleným“ jedincům, kteří jim na neexistující loutkové divadélko přispěli, ale ani strážníkům, kteří je kvůli podvodné žebrotě několikrát vyšetřovali. Šašek šel možná během doby do sebe, a svého souputníka Vodníka opustil. Tomu to ale zřejmě nijak nevadilo, a kromě své vodnické role převzal i tu šaškovskou. A právě, v šaškovském převleku si užil i svých pět minut slávy, když se během prezidentských voleb dal na náměstí Svobody do hovoru s tehdejším kandidátem Janem Švejnarem a tento rozhovor zachytily kamery. Vodník – Šašek se poté zaměřil hlavně na mladé maminky s malými dětmi, kterým se opět snažil „nakukat“, že vybírá na Radost, tedy stejnojmenné loutkové divadlo. To, by jako podnět k jeho zadržení mělo být dostačující, stejně tak jako to, že se mu nechce půjčovně kostýmů, odkud si zapůjčil své převleky, tyto vrátit a proplatit „půjčovné“. V létě prý lze Vodníka spatřit na březích Brněnské přehrady, kde sice „netopí“ koupající se jedince, aby měl v hrníčcích jejich dušičky, ale opět se z nich snaží vymámit podvodnou žebrotou peníze.
Tolik tedy o některých svérázných postavičkách města brněnského, které se objevovaly v jeho ulicích a staly se díky své vizáži „populárními“. Outsideři, o kterých se zachovaly pověsti a informace, které je ale nutné brát s velkou rezervou, i když není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu…
