Článek
„Zůstanou andělé, říkal ten řádový rytíř. Nikdo z lidí je neviděl, a přesto slyším tlukot jejich křídel. Jsou tu! Mezi námi, mnichu. Musí tu být! Jinak bychom žili pořád ve tmě jako pohani, jak špinaví psi.“ To jsou slova Armina von der Heide, zbožného, asketického, rytíře Řádu německých rytířů, jehož víra přerůstá až ve fanatismus. Kniha Údolí včel od Vladimíra Körnera, a později i film, podle ní natočený, vykreslují život řádu bez příkras, se středověkou syrovostí.
Jací ale ve skutečnosti byli bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě? Jakou spojitost mají s moravským hradem Bouzovem? A jaký je jejich přesah do dnešních dnů?
Rytíři černého kříže. Mnohdy považováni za symbol moci, zla a fanatismu. Jaká je tedy skutečnost? A co nám o nich třeba zůstalo utajeno?
Řád německých rytířů, jehož plné jméno zní Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě, patřil k jedněm z největších a zároveň i nejmocnějších křesťanských rytířských řádů ve středověku. Jeho moc se mohla srovnávat jen s maltézskými rytíři nebo s Templáři.
Řád samotný vznikl v roce 1190 v Levantě (Zámoří) v Jeruzalémském království, na území pozdější Palestiny.
Během třetí křížové výpravy, při obléhání Akkonu, založili brémští a lübečtí kupci polní lazaret, který měl sloužit poutníkům do Svaté země. Dělo se tak v rámci řádu Johanitů. Nemocnice ale vyžadovala stálou ochranu proti útočícím pohanům, a tak o zajištění její bezpečnosti požádal v roce 1199 papež Inocenc III. lazaretní bratrstvo. To se během doby přeměnilo v samostatný rytířský řád, do kterého vstupovali převážně rytíři z německých zemí, kteří dosud působili u Johanitů. Své první sídlo vybudoval řád v Akkonu a jeho moc, členská základna i bohatství, se začaly postupně rozrůstat.
Na počátku 13. století ale začíná být rozmach řádu v Palestině značně omezen. Velkou konkurenci představují Templáři a Johanité, kteří zde mají přece jen pevněji zapuštěné kořeny, a tak se Řád německých rytířů rozhoduje pro přesun do Evropy, kde hodlá vybudovat svá nová působiště. Na krátko se usídluje v italských Benátkách. Další šanci vidí rytíři v Sedmihradsku, kam je roku 1211 pozval uherský král Ondřej II., aby zde bránili východní hranici uherského království proti vpádům kočovníků a zároveň šířili v zakarpatských, pohany obývanými oblastmi, křesťanství. Protože se ale Řád německých rytířů pokusil s pomocí papežské kurie zajistit, aby území, které mu bylo svěřeno, bylo vyňato z moci krále, zareagoval na to Ondřej II. tím, že řád v roce 1225 vyhnal ze země.
Dalším domovem Řádu německých rytířů se pak stává severovýchodní Evropa, převážně území zaniklého východního Pruska a oblast Pobaltí, kde vytvořili svůj stát. Stalo se tak z podnětu mazovského knížete Konráda I., který rytíře na přelomu let 1225 a 1226 pozval do Polska. Za ochranu prusko-mazovského pohraničí jim nabídl odměnu, državu chełmiňské země, ale pod podmínkou, že nad tímto územím bude zachována jeho knížecí svrchovanost.
Prusko bylo nehostinnou, převážně lesnatou a bažinatou zemí, kterou obývaly politicky nejednotné baltské kmeny, které byly roztroušené v blízkosti Baltského moře a obchodních cest. Zejména baltští Prusové, kteří dosud nepřijali křesťanství, podnikali agresívní nájezdy na kostely a kláštery, a představovali stálou hrozbu. Konrád I. se proto pokusil zformovat rytířskou organizaci, která by proti Prusům zasáhla. Dobřínští rytíři, vzniklí z tohoto popudu, ale žádnou úspěšnost v tomto nerovném boji, neměli. Oproti tomu Řád německých rytířů nabízel zkušenost z válek ve Svaté zemi, početnost, a dobrou vnitřní organizaci.
Během několika následujících let se Řád německých rytířů stal významnou a vlivnou vojenskou a zároveň i politickou silou, která mohla směle soupeřit s okolními královstvími. „Pruský řádový stát“, tak se nazýval stát řádu na pruském území, který byl dobře organizovaný a hospodářsky prosperující. Druhým státním útvarem byla „Mariina země“, která vznikla na území dnešního Lotyšska a Estonska.
Na svých územích začali rytíři budovat dominantní síť vojenských sídel a hradů, které byly netradičně stavěny z pálených cihel. Vznikala i rozvinutá infrastruktura. Jediný problém představovalo obyvatelstvo, které odmítalo přijmout křesťanství. Řád to ale vyřešil tím, že do Pobaltí přivedl německé přistěhovalce, čímž postupně oblast germanizoval, a obyvatelstvo se během doby asimilovalo. Moc řádu rostla, těšil se z podpory Západu a nemohl si ani ztěžovat na neustálý přísun dobrovolníků, kteří vstupovali do jeho řad.
Hrad Malbork
Ve 13. století se Řád německých rytířů přesunul do východního Pobaltí, kde v roce 1274 vybudoval hrad Marienburg (dnešní Malbork), který se stal v roce 1309 sídlem velmistra. Ve stejném roce obsazuje řád Východní Pomoří a dostává se do konfliktu s Polskem, ve kterém mu roste neústupný nepřítel. Jak roste moc řádu, roste i jeho chuť po dalších územích, například po Žmuďi (Žemaitsku), kde v roce 1409 propuká rozsáhlé povstání. A to už je jenom krůček k bitvě u Grünwaldu, kde 15. července 1410 utrpěl Řád německých rytířů katastrofální porážku. Další porážka následovala ve třináctileté válce, kdy se sídlo velmistra přesunulo do Königsbergu a samotný řádový stát přešel formálně pod polské léno.
Dalším milníkem Řádu německých rytířů je rok 1525, kdy velmistr Albrecht Braniborský složil vazalský slib polskému králi a sídlo řádu je přesunuto do německého Mergentheimu ve Württembersku. Úpadek zažil řád během reformace, kdy ztratil značnou část svých majetků v protestanských zemích. Další újmu na majetcích pak řádu způsobila třicetiletá válka. Na konci 17. století se řádoví bratří ještě zúčastnili bojů proti turecké nadvládě v Uhrách, ale v následujících stoletích jejich úpadek nadále pokračuje. A to nejen úbytkem členů, ale i dalšími ztrátami majetku. V roce 1809 dokonce Napoleon přikázal řád rozpustit.
V novodobých dějinách se pro Řád německých rytířů stal důležitým rok 1834, kdy pro něj byla stanovena nová pravidla a v budoucnu se s ním počítá již jen jako s řádem špitálním, který má svoje sídlo ve Vídni.
U nás se Řád německých rytířů zdržoval převážně na Moravě, kde vlastnil pozemky a některé objekty. Přímo zničující pro něj byl nástup nacismu. Ač se to možná, i podle názvu, nezdá, řád patřil mezi jeho odpůrce, a dostal se tak do hledáčku pronásledovaných. Možná se příliš neví a nemluví o tom, že řád poskytl na konci třicátých let 20. století některé své pozemky a objekty ve slezském pohraničí pro obranné účely a zapůjčil státu i peníze na vybudování československého pohraničního opevnění. Po německé okupaci byla nejprve na majetek řádu uvalena nucená správa a následně byl zkonfiskován. Během 2. světové války byly členové řádu pronásledováni, vězněni a popravováni. K obratu nedošlo ani po 2. světové válce, kdy po kratičkém nadechnutí ve svobodě, převzali moc do rukou komunisté a pronásledování řádu začalo nanovo.
Vlastně ani ta krátká poválečná doba nepřinesla řádu klid. Ač se jednalo o nadnárodní, protinacistickou a nacisty pronásledovanou organizaci, vyhlásilo v roce 1946 československé ministerstvo zemědělství na základě Benešových dekretů konfiskaci řádového majetku. O dva roky později, v roce 1948, Nejvyšší správní soud v Praze prohlásil, že je konfiskace neodůvodněná a nezákonná, a vydal rozhodnutí, kterým zkonfiskovaný majetek náleží řádu. To už ale na dveře klepal komunistický převrat, který toto rozhodnutí „smetl ze stolu“, a řádové rytíře navíc vyhnal ze země. V roce 1949 působili v tehdejším Československu všeho všudy již jen dva bratří. I v dobách komunismu vstupovali do řádu noví členové, kteří ale byli pronásledováni, nezákonně internováni, souzeni ve vykonstruovaných procesech a vězněni. Mezi takové se zařadila sestra Marie Helena Knajblová, z čehož vyplývá, že řád nebyl jen mužskou záležitostí, ale mohly do něj vstupovat i ženy. Marie Helena Knajblová byla představenou bruntálského domu Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské. Zatčena v roce 1951, byla násilně donucena přiznat se k protistátní činnosti, a v únoru 1952, ve vykonstruovaném procesu, ve svých čtyřiašedesáti letech, odsouzena na 10 let do vězení. Kruté vězeňské podmínky a odpírání lékařské péče se podepsaly na jejím zdraví, a tak krátce po svém propuštění, v únoru 1961, zemřela.
Po pádu komunistického režimu se Řád německých rytířů pokusil o navrácení majetku nejprve v Československu, později v nově vzniklé České republice. Žaloby, které podal jak k českým, tak i k mezinárodním soudům, zůstaly ale bez odezvy, a řádové nároky žádný soud neuznal.
Možná, že za celé novodobé postavení Řádu německých rytířů, na který se stále někteří dívají tak zvaně skrz prsty, může jistá kontroverze. Německá i polská historiografie měla potíže v hodnocení řádu z hlediska jeho neutrality. Poláci se přikláněli k tomu, že příslušníci řádu utiskovali a kolonizovali polská území, Němci argumentovali tím, že při ztrátě řádových území v Polsku došlo vlastně ke zradě, a německy mluvící obyvatelstvo se dostalo tím pádem pod cizí nadvládu.
Napomohl tomu možná i znak řádu, černý heroldský kříž na stříbrném poli. Později se, co by železný kříž, užíval jako vyznamenání v Prusku. Ale k dovršení kontroverze, jej nakonec převzalo německé vojenské letectvo Luftwaffe, a to jak v 1., tak i ve 2. světové válce. A to je možná hlavní důvod toho, proč se řád zařadil mezi „nepřátele“.
V České republice řád obnovil svou činnost po sametové revoluci a své sídlo má v Opavě. Mužská část se nazývá Bratři německého řádu Panny Marie Jeruzalémské, nebo též Řád německých rytířů, či zkráceně Německý řád. Jeho ženskou část pak tvoří Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské. Svoji činnost řád zaměřil na podporu zdravotnických, sociálních a charitativních zařízení a nápomocen je i v duchovní sféře. Neutuchá, ale jeho vleklý boj o navrácení majetku zkonfiskovaného v roce 1946, kdy největší vášně panují o zpětné získání moravského hradu Bouzov.
Bouzov, který během třicetileté války sloužil jako císařská pevnost a zároveň i jako vězení pro švédské zajatce, se do rukou Řádu německých rytířů dostal v roce 1696. Jelikož ale nepatřil k jejich sídlením hradům, nechali jej částečně zchátrat. První konfiskaci Bouzova zažil řád po skončení 1. světové války. Tehdy byl hrad zkonfiskován ve prospěch nově vzniklé Československé republiky a obsazen vojskem, které jej opustilo až v roce 1923. Již tehdy měl řád problém s určením „zda náleží k té správné straně“. Mezinárodní soud v Haagu tehdy stanovil, že se jedná o mezinárodní duchovní a charitativní instituci, a její majetek tudíž konfiskaci nepodléhá. V roce 1929 byl na hradě hostem i tehdejší prezident Tomáš Garrigue Masaryk společně s ministerským předsedou Františkem Udržalem a ministrem vnitra Janem Černým. V roce 1939 Řád německých rytířů Bouzov opět ztrácí, protože jej obsazují nacisté, speciálně jednotky SS, které zde mají svou základnu. Právě odtud vyrážejí na své výpady do okolí. Mezi jejich poslední, a zároveň jeden z nejstrašnějších aktů, patří vypálení obce Javoříčko, kde bylo zabito 38 mužů ve věku od 15 do 76 let.
Bouzov je nyní ve správě státu, je přístupný veřejnosti, a ve svých interiérech nabízí středověké artefakty, které mají nějakým způsobem vztah k Řádu německých rytířů.
Kdysi jeden z nejmocnějších a nejbohatších středověkých rytířských řádů, kterému se podařilo vytvořit i vlastní stát, je dnes skoro zapomenut. Jeho náplní a posláním je dobročinnost a pomoc bližním.
A možná že právě to, je ta správná cesta a pravé poslání, protože i motto řádu „Heilen, hindern und helfen“, tedy „Léčit, bránit a pomáhat“, k tomu přímo vybízí.
