Článek
Tichá ulice Na Cihlářce v pražské čtvrti Smíchov „ukrývá“ architektonický skvost, který je dílem architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty, jež je autorem veškerých interiérových prvků. Třípatrový dům, který vám na první pohled bude připadat jako o něco známější Müllerova vila v pražských Střešovicích. Obě stavby jsou si opravdu hodně podobné. Není ani divu, když nesou rukopis stejných architektů. Jen ta smíchovská je o něco málo mladší než ta střešovická. Ponechme ale pro tentokrát Müllerovu vilu stranou a zaměřme se na její „mladší smíchovskou sestřičku“, která je známá jako Winternitzova vila, někdy také nazývána „Béžová princezna“.
Architektem vily se stal Adolf Loos, a jednalo se o jeho poslední realizovanou stavbu během jeho života. Najdeme na ní mnoho shodných prvků s vilou Müllerovou. Patří mezi ně například způsob členění nazývající se raumplan, který je pro Loosova díla obecně charakteristický. Vilu v luxusním funkcionalistickém stylu nechal pro sebe, svoji manželku Jenny, dceru Suzanu a syna Petra, postavit pražský právník JUDr. Josef Winternitz. Listina o zadání stavby podepsaná Adolfem Loosem a Karlem Lhotou pochází z 5. září 1931 a „Povolení k užívání stavby“ bylo vydáno již 9. září 1932. Stavba tak včetně všech příprav, povolení a plánů trvala pouhý rok.
Pro čtyřčlennou advokátovu rodinu a personál to byl opravdu velkorysý projekt, který na několika proměnlivých podlažích nabízel plochu 533 m². Zatímco Adolf Loos řešil stavbu jako takovou, Karel Lhota se zaměřil na interiéry.
Významným architektonickým prvkem ve vile je, jak už bylo zmíněno, tzv. raumplan, kdy hrají hlavní roli nikoliv patra, nýbrž uspořádání místností v prostoru. Každá může být jinak vysoká, podlahy na sebe nemusejí navazovat. Využito je zde i tzv. efektu překvapení, kdy se do domu vstupuje přes minimalistické zádveří, a až poté se otevře úchvatný pohled na obytnou halu. Ta má výšku 4 metry a plochu 57 m2, a i přes svou velikost působí útulně, převážně díky obkladům z dubu a cihel a parketové podlaze. Na halu pak navazuje jídelna, salonek, kuchyně, a pracovna Josefa Winternitze s knihovnou. Dalším typickým znakem Loosova rukopisu je vestavěný nábytek navržený na míru uživatelům. Najdeme zde například skleněné vitríny ve zvýšené části přízemí nebo uspořádání šatny manželů. O patro výš se nacházely soukromé pokoje rodiny. Ve druhém patře měly svoje pokoje vychovatelky a kuchařky. Domovnický byt a technické zázemí je situováno v suterénu. Ke zvýšenému přízemí, prvnímu a druhému patru náležejí terasy, přičemž ty v patrech jsou ještě větší než centrální hala, která je spolu s nimi orientovaná na jih. Schodiště na opačné straně domu propojuje jednotlivá podlaží. A právě z teras se nabízejí jedinečné výhledy na Smíchov, Vítkov, Žižkov a Strahov.
Rodina vilu obývala pouhých devět let, do roku 1941. To už zuřila 2. světová válka a Winternitzovi byli donuceni pod tlakem rasové perzekuce vilu převést na Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond). Od tohoto fondu následně koupila objekt Obec pražská, která jej nejprve pronajala sochaři Wilhelmu Srb-Schlossbauerovi, a později zde zřídila mateřskou školku, která zde sídlila až do roku 1997.
Winternitzovi zůstali žít nadále v Praze. Až do roku 1943. Tehdy byli transportováni nejprve do Terezína a později do koncentračního tábora Osvětim. Zde hned po příjezdu po selekci zahynul v plynové komoře JUDr. Josef Winternitz a jeho syn Petr. Jenny Winternitzová a dcera Suzana koncentrační tábor Osvětim přežily. Obě dostaly práci ve fabrice u transmisí. A ač byly vystaveny tvrdým táborovým podmínkám, dočkaly se konce války. Hned po ní se vrátily zpátky do Prahy a vznesly nárok na vrácení vily. Československý stát sice nakonec jejich nárok uznal a v roce 1948 obnovil vlastnické právo, ale na obě dědičky uvalil dědickou a milionářskou daň, jejichž splácením bylo navrácení vily podmíněno. Pro Jenny i Suzanu to bylo likviditní. Obě ženy neměly žádný majetek ani příjmy, a nebyly proto schopné tyto podmínky splnit. Nabídly proto československému státu vilu jako dar oplátkou za zrušení exekucí a dalších pohledávek, které bojem o navrácení majetku vznikly. Darovací dopis z roku 1956 ukončila Jenny Winternitzová zvoláním „Míru zdar“. Do vily se už ani jedna z nich nepodívala. Vlastně, jako by pro ně přestala existovat, protože o ní přestaly i mluvit.
Až rok 1989 a pád totalitního režimu znamenal novou kapitolu nejen pro tehdejší Československo, ale i pro Winternitzovu vilu. Sametové revoluce se dožila pouze Suzana, která o existenci vily řekla svým příbuzným až krátce před svou smrtí v roce 1991. V té době začínaly restituce a potomci původních majitelů v jejich rámci požádali o navrácení vily, kterou se jim podařilo získat zpět v roce 1997.
Rekonstrukce, kterou chtěli potomci Winternitzových vrátit vile podobu ze třicátých let 20. století, započala v roce 1999, a osobně se na ní spolupodílela celá rodina. Za pozoruhodným výsledkem rekonstrukce vily do původní podoby, stojí také nezměrná energie, a práce vnuka JUDr. Josefa Winternitze, Ing. Stanislava Cysaře. Za rekonstrukcí ale také stojí architekti Zdeněk Lukeš a Karel Ksandr, kteří zároveň pracovali na opravě Loosovy Müllerovy vily v pražských Střešovicích. Na práce přispělo dotací i hlavní město Praha. Hotovo bylo po třech letech, v roce 2002.
Ač se vila stala soukromým majetkem, v roce 1999 se v ní konala akce s názvem Díra nedíra.
Ve společenských prostorách se zachovaly původní parkety. V prvním a druhém patře na podlaze leží sice nové marmoleum, ale v původní barevnosti. Dochoval se i vestavěný nábytek, okna, dveře nebo kování.
Od roku 2017 je vila otevřena veřejnosti a je možné ji navštívit v rámci komentovaných prohlídek, nebo v rámci bohatého kulturního programu, který zde probíhá. V hale se pořádají komorní akce včetně divadelních představení, koncertů nebo přednášek. Stálá expozice ve druhém patře i vzdělávací činnosti se snaží o to, aby se nezapomnělo na pohnuté dějiny 20. století, jež se nesmazatelně zapsaly do historie rodiny i vily. Návštěvníci si mohou posedět na židli či v křesle, nejde ovšem o originály, ale o nábytek, který stylově odpovídá třicátým letům 20. století. V ložnici bývalých majitelů dokonce můžete přespat, v rámci tzv. zážitkového ubytování. Vilu si můžete pronajmout na svatbu či k uspořádání soukromého večírku. Vlastníci ji pronajímají i firmám, nebo pro filmařské či fotografické účely.
V rámci Dne architektury v roce 2020 byla Winternitzova vila přístupná veřejnosti jako součást připomenutí Adolfa Loose, od jehož narození v Brně uplynulo dne 10. prosince 2020 rovných 150 let.
Vila je rovněž zapsána v katalogu moderní architektury Iconic Houses, který sdružuje nejen mimořádná díla světových architektů, ale i architektonicky významné domy, domy umělců a ateliéry z 20. století přístupné veřejnosti jako domovní muzea. Zároveň je chráněná jako kulturní památka.
Pokud „zabloudíte“ do tohoto koutu Smíchova náhodou anebo v rámci cílené cesty, návštěvu této jedinečné architektonické památky si rozhodně nenechte ujít.
Winternitzova vila
Winternitzova vila
