Článek
…nic není náhoda, a díváme-li se dobře, vše má svůj důvod. Přesně před rokem, kdy se den halil do mlhy, stromy a trávníky obalila jinovatka, a teplota klesla pod bod mrazu, si mě doslova „přitáhl“ zámek Veleslavín. A tak, přesně po roce, kdy bylo nebe modré jako šmolka, slunce slabě hřálo, a teplota klesala zase pod nulu, jsem opět prošla branou do zámeckého areálu. Musím přiznat, že v zámku i přilehlé zahradě, jsem během tohoto roku byla několikrát. Během všech čtyř ročních období, kdy jsem měla možnost vidět proměny zdejší zahrady, která se ze zarostlého, mnohdy neprostupného místa, měnila v příjemnou oázu nabízející svým návštěvníkům odpočinek a klid.
Veleslavínský zámek má za sebou už deset neúspěšných kol elektronických veřejných dražeb, během nichž se jej Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových snažil prodat. Naposledy nyní, v prosinci 2025. Od roku 2024 má Veleslavín v zápůjčce Praha 6, a to až do dubna 2026. Stát se opět ukazuje jako velice špatný hospodář.
Samotný zámek, tedy hlavní budova, je z celého areálu asi v nejlepší kondici, a to hlavně díky tomu, že Praha 6 zde zajišťuje nejnutnější provoz a údržbu. Mnohem hůře jsou na tom další pavilóny, umístěné v zahradě, pojmenované podle světových stran, Severní, Západní, Východní. Sama musím konstatovat, že za ten rok, se zub času, ale spíše zlovolná lidská ruka, nejvíce podepsala na Východním pavilónu, který, pokud by se opravil, by byl velice hodnotnou stavbou. Nyní ale musí být z bezpečnostních důvodů obehnán mobilním plotem, a do oken v přízemí bylo nutné kvůli zamezení vstupu nežádoucích osob, osadit překližky. Dojít se dá téměř až k Západnímu pavilónu, protože část zarostlé zámecké zahrady byla během letoška upravena. Ale i ten zůstává nadále za mobilním plotem, s „překližkovými okny“. Severní pavilón situovaný téměř u obvodové zdi si také za ten rok „nepolepšil“ a jeho „kondice“ se den ode dne zhoršuje. Morbidně působila vlající záclona v jednom z oken, která jako by vysílala symbolický signál volající o pomoc a záchranu.
Východní pavilón v zámku Veleslavín
Oáza nad rušnou křižovatkou Veleslavínské a Evropské ulice, kde denně projdou tisíce lidí a projedou tisíce aut, se zatím drží. Východním směrem, kde se nachází i veleslavínská teplárna se rozprostírají pozemky, na kterých má v budoucnu vzniknout další developerská zástavba. Jediným štěstím pro zámecký areál je, že má památkovou ochranu jako kulturní památka České republiky, tudíž podniknout cokoli na daném území, by se neobešlo bez nejrůznějších souhlasů, povolení, razítek… A to je možná i důvod, proč ani po desátém kole elektronické aukce nikdo zámek nekoupil, i když původní vyvolávací cena spadla více než o polovinu, na posledních 210 miliónů korun.
Tisová alej mě zase zavedla k zadní části zámku, k bráně s putti, a kašně se sochou andílka. A já měla zase takový ten zvláštní pocit, jako bych se ocitla v netvorově zámku z pohádky Panna a netvor (shodou okolností šla opět v podvečer, tato pohádka v televizi, stejně jak tomu bylo i před rokem). Nic není náhoda. Pouliční lampa, která loni svítila před Východním pavilónem, byla nyní pohaslá. Procházela jsem dál zahradou, která v tom zimním mrazivém dni, působila stejně jako loni, tajuplně, a měla ji zase skoro sama pro sebe.
Něco se ale přece jenom změnilo. Loni jsem měla pocit, že zámek přímo bytostně volá o pomoc, o záchranu. A dnes… Působil „spokojeněji“. Hodně z toho, co jsem mu loni přála, se vlastně splnilo. Pořádaly se tady kulturní programy, zahrnující koncerty amatérských umělců, amatérských malířů, výstavy sochařů, fotografů. Proběhly zde přednášky, workshopy, setkání, oslavy. Zámecká zahrada nabídla místo k vycházkám, posezení, odpočinku. Zámek si bylo možné několikrát prohlédnout během komentovaných prohlídek, které organizoval pan Pavel Charvát. Komunitní centrum zámek Veleslavín vytvářelo přívětivou stmelující atmosféru pro všechny zúčastněné zdejších akcí. Zámek zase začal žít svým životem, který je sice zatím omezený nejistou budoucností, ale přesto je to život smysluplný a vůbec ne zbytečný. Za to odhodlání a neúnavnou práci všem těm, kteří zámek zachraňují, patří dík a obdiv.
Co čeká veleslavínský zámek v příštím roce, se možná právě teď rozhoduje na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nabízí se otázka, proč stát, areál, pro který nemá využití, nepřevede bezúplatně na město, potažmo na Prahu 6. Tuto možnost totiž v minulosti zamítl. To možná ještě pod vidinou zisku více jak půl miliardy korun. Ale deset neúspěšných aukcí je možná jasným důkazem toho, že je možná nejlepším řešením, udělat právě tento krok. Je jisté, že by to alespoň mohlo zastavit devastaci areálu, a uvolnilo to ruce městu, potažmo městské části, pro kterou by to sice bylo velkým zavazujícím břemenem, ale s větší možností něco dalšího podniknout.
To, že je zámecký areál hojně navštěvovaným a vyhledávaným místem, je dnes, už více než jasné, a v případě jeho zániku by to znamenalo nevratný a neuvážený krok. Možná, že v budoucnu, na bývalých teplárenských pozemcích, vyrostou v rámci developerského projektu nové domy a místo se promění k nepoznání. Veleslavínský zámek spolu s okolní zámeckou zahradou by ale měly zůstat zachovány jako ona pomyslná oáza nabízející místo k odpočinku, ale i prostor s aktivitami pro všechny věkové skupiny.
Za vším jsou samozřejmě peníze. Ale, na druhou stranu… Když jsem se v areálu veleslavínského zámku ocitla po roce, uvědomila jsem si, že jeho vyhlídky nejsou vůbec špatné. Potřebuje sice vysokou finanční injekci, aby vstal jako bájný pták Fénix z popela, ale zároveň je důkazem toho, že ti, kdo jej zachraňují, to nedělají zištně kvůli penězům, ale proto, že se zde mohou potkávat, navazovat nová přátelství, představovat svou práci, organizovat programy pro druhé, rozdávat radost, dělat to, co má smysl. A tak se vlastně naplňuje ono pomyslné všechno za peníze koupíš, jenom ne život. A život, který se do zámku vrátil, se penězi rozhodně vyvážit nedá, stejně jako všechno to, co je opravdové, dělané s láskou a obětavostí. Zámku, i všem, kteří se podílejí na jeho záchraně, organizaci programů a akcí, lze tak jen držet nadále palce, a i v novém roce 2026 přát vše nej a naději.
A ani letos, stejně jako loni, neopominu na rčení, které nabádá k tomu, že cesta k vytouženému cíli, stojí za námahu, a pokud doopravdy chceme, dříve nebo později toho dosáhneme: Miřte na Měsíc. I když jej minete, skončíte mezi hvězdami. (Les Brown).
