Článek
Začalo to nenápadně. Nejdřív to byly jen poznámky o tom, jak jsem tlustá, jak bych neměla tolik jíst. Nutila mě stát před zrcadlem a ukazovala mi, kde všude mám tuk. Přitom já nemám nadváhu, to mi říkala i doktorka. Ale podle babičky jsem jako prase a musím držet dietu. Když jsem to řekla mámě, jen mávla rukou. „Babička to myslí dobře, sama byla vždycky štíhlá.“ Ale babička to u toho nenechala. Začala mi schovávat jídlo, když jsem u ní byla.
Dávala mi jen poloviční porce a kontrolovala, jestli nejím tajně. Jednou mě přistihla, jak jsem si vzala jablko ze spíže, a křičela na mě tak, že jsem se celá třásla. Nejhorší jsou její kontroly. Když přijdu, musím se před ní zvážit. Zapisuje si moji váhu do sešitu a pokud jsem přibrala třeba jen půl kila, následuje výslech. Kde jsem co snědla, kdo mi co dal, proč jsem tak nenažraná. Minule mi řekla, že ze mě bude ošklivá tlustá zrůda, kterou nikdo nebude chtít.
Mám strašný strach z jídla. Ve škole už nesvačím, protože se bojím přibrat. Kamarádky si všimly, že něco není v pořádku, ale stydím se jim to říct. Jak jim mám vysvětlit, že se bojím vlastní babičky? Že se třesu, když vidím jídlo? Že každou sobotu večer brečím, protože vím, že další den musím k ní? Není to jen o jídle. Babička kontroluje všechno. Moje oblečení (Takhle vypadáš jako lehká dívka!), moje známky (Čtyřka z matiky? Ty jsi vážně tak hloupá?), dokonce i to, s kým se bavím (Ta Klára není dobrá kamarádka, je moc hubená, určitě je anorektička.).
Minulý týden jsem našla odvahu a řekla to tátovi. Vysvětlila jsem mu všechno - o vážení, o nadávkách, o tom strachu. Víte, co mi řekl? „Babička je už stará, musíš ji chápat. A ty jsi opravdu poslední dobou trochu přibrala.“ Cítím se tak sama. V noci nemůžu spát, pořád myslím na to, co mi babička řekne příště. Začala jsem si vést deník, zapisuju si tam všechno, co mi dělá. Možná jednou najdu odvahu ho někomu ukázat. Někomu, kdo mi uvěří.
Včera jsem se vážila doma. Za poslední dva měsíce jsem zhubla pět kilo. Babička byla nadšená, říkala, že konečně začínám vypadat k světu. Máma si ničeho nevšimla, je pořád v práci. A já? Já se na sebe nemůžu ani podívat do zrcadla. Ve škole jsme měli přednášku o šikaně. Paní učitelka říkala, že šikana není jen fyzické ubližování, ale i psychické týrání. Že když nám někdo ubližuje, máme to říct. Ale co když ten, kdo ubližuje, je člen rodiny? Co když mi nikdo nevěří?
Proto píšu tento příběh. Možná ho někdy najde někdo, kdo zažívá to samé. Kdo se taky bojí člena rodiny, ale nikdo mu nevěří. Chci, aby věděl, že není sám. Že to není jeho vina. Že má právo se bránit. Příští neděle bude zase stejná. Pojedeme k babičce, rodiče budou dělat, že je všechno v pořádku. Babička bude před nimi milá a hodná. A já? Já budu zase počítat minuty do konce, třást se strachy a doufat, že jednou najdu odvahu říct ne. Že jednou někdo pochopí, že láska k rodině nemůže znamenat, že musíme snášet ubližování.
Protože tohle není láska. Je to týrání. A já už nechci žít ve strachu.
zdroje: autorský text
