Článek
Nikdy jsem nepředpokládal, že budu psát o své temné minulosti. O době, kdy jsem se rozhodl spolupracovat se Státní bezpečností ne z přesvědčení, ale kvůli osobním výhodám. Ale někdy je třeba říct pravdu, i když bolí. Bylo mi třicet a měl jsem mladou rodinu. Malý byt na sídlišti, průměrný plat v továrně, žádná perspektiva postupu. Pak přišla ta nabídka. „Pomůžete nám, my pomůžeme vám.“ Znělo to tak jednoduše. Poukázky do Tuzexu, lepší pracovní zařazení, možnost cestovat na Západ.
Říkal jsem si - vždyť nikomu neublížím. Budu jen psát zprávy o tom, co se děje v podniku. Kdo s kým mluví, kdo poslouchá zahraniční rozhlas. Nic velkého, říkal jsem si. Jak naivní jsem byl. Výhody přicházely rychle. Třípokojový byt v centru města. Nová Škoda 120. Zahraniční cesty do NDR a Maďarska. Děti mohly studovat na vybrané škole. Manželka dostala lepší práci v kanceláři. Všechno díky správným konexím. Cena? Jen občasné informace o kolezích. O sousedech. O přátelích.
Nebylo to o ideologii. Nikdy jsem nebyl přesvědčený komunista. Šlo jen o výhody, o lepší život pro moji rodinu. Jako mnoho jiných jsem vstoupil do KSČ kvůli kariérnímu postupu, ne z přesvědčení. Dnes, po více než třiceti letech, se za to hluboce stydím. Ne za výhody - ty byly příjemné. Ale za to, že jsem si dokázal namluvit, že nedělám nic špatného. Že jsem jen využíval systém. Ve skutečnosti jsem byl součástí mašinérie, která ničila životy.
Každý měsíc dostávám výsluhy - přes deset tisíc korun. Pravidelnou rentu za službu režimu. Je to paradox - stát dnes vyplácí miliardy těm, kdo mu pomáhali utlačovat vlastní občany. Nejhorší jsou vzpomínky na konkrétní případy. Na mladého inženýra, kterému jsem zničil kariéru kvůli jeho nevhodným poznámkám o režimu. Na učitelku, která přišla o místo, protože jsem nahlásil její poslech Svobodné Evropy. Tehdy jsem si říkal, že to není moje vina - já jen podával informace, rozhodnutí dělali jiní.
Dnes vím, že to byla zbabělá výmluva. Každá moje zpráva, každá informace mohla někomu zničit život. A já to dělal vědomě, dobrovolně, jen kvůli vlastnímu prospěchu. Někteří bývalí kolegové říkají, že jsme byli jen produktem své doby. Že každý by na našem místě dělal totéž. Ale to není pravda. Byli lidé, kteří odmítli spolupracovat. Kteří si zachovali čisté svědomí i za cenu osobních obětí.
Tento příběh píšu jako varování. Ne proto, abych se ospravedlnil - to nejde. Ale proto, že i dnes existují lidé, kteří jsou ochotni prodat své svědomí za osobní výhody. Kteří si namlouvají, že to nic není. Že jsou jen součástí systému. Mýlil jsem se. Být součástí StB znamenalo být součástí zla. I když jsem nikoho přímo nemučil, i když jsem nikoho nezavřel - byl jsem součástí systému, který to dělal. A žádné výhody, žádné peníze, žádná privilegia to nemohou ospravedlnit.
Dnes žiji v hezkém domě, mám slušný důchod plus výsluhy. Ale v noci někdy nemohu spát. Protože vím, že jsem svou pohodlnost, své výhody, zaplatil něčím mnohem cennějším - svým svědomím. A těm, kteří říkají doba byla taková, odpovídám: Ano, byla. Ale my jsme ji pomáhali udržovat. My jsme byli ti, kdo za teplo domova, za lepší auto, za dovolenou v Bulharsku prodali své lidství. A žádné výmluvy to nemohou změnit.
